Článek
Přátelé jí říkají Madla. Přezdívku získala v dětství. Zatímco její maminka chtěla mít doma Magdalenu, tatínek si přál dát své dceři jméno Marie po své matce. Vzešel z toho kompromis. Pokřtili ji po babičce a říkat jí začali Madlo.
Dívka z lepší rodiny
Dětství měla krásné. Přišla na svět dne 12. června 1941 v Praze na Vinohradech do velmi dobře situované rodiny. Otec byl stavebním inženýrem a Marie jeho jedinou dcerou. Rodiče pro ni dělali první poslední. Maminka jí vštěpovala lásku k divadlu. Sama byla v mládí nadšenou ochotnicí. Marie pod jejím vlivem již od druhé třídy obecné školy recitovala verše a hrála divadlo v divadelním kroužku. Záhy se stala i členkou Dismanova dětského rozhlasového souboru.
Na střední školu chodila na Vinohradech v Kubelíkově ulici, kde byla rovněž členkou dramatického kroužku. Ještě za studií získala malou roli ve filmu Štěňata. Otec by si býval přál, aby vystudovala nějakou normální vysokou školu, která by jí zaručila stabilní zaměstnání, herečku z dcery mít nechtěl. Marie si ale prosadila svou a podala si přihlášku na DAMU. Teprve kdyby neuspěla, šla by studovat medicínu. To se ale nestalo, na školu ji přijali a spolu s ní i Ivu Janžurovou a Miroslava Nohýnka. Učili ji tu Vlasta Fabiánová, Vítězslav Vejražka či Luboš Pistorius.
Budova Divadla pod Palmovkou
Akademii ukončila v roce 1963 a dostala umístěnku do divadla v Karlových Varech. Hrát ale začala fakticky až v oblastním divadle v Kolíně, kde odsloužila dvě sezóny. Stýskalo se jí velmi po Praze. Měla ráda velkoměstský život se vším, co k tomu patří. Při první příležitosti, která se jí naskytla, se do hlavního města vrátila. Stala se členkou souboru libeňského Divadla S. K. Neumanna, což je dnešní Divadlo pod Palmovkou.
Krásnou slečnou Stříbrnou
V té době měla již za sebou první zkušenosti s filmem i televizí. Drobné příležitosti získala již během studia na DAMU. Po návratu do Prahy nabídek přibývalo. Varovali ji ale před spoluprací s Jiřím Krejčíkem. Ten ji obsadil do role lady v komedii Psíčci lorda Carletona, teprve postupem času se ale ukázalo, že v jedné scéně má být nahá. Ve scénáři nic takového uvedeno nebylo, Marie to v první chvíli považovala za vtip, když se ale ukázalo, že režisér to myslí vážně, naspala mu dopis, že v jeho filmu nahá hrát nebude. Krejčík jí za tři dny zavolal a řekl jí: „Dobrý den, dostal jsem dva nejpitomější dopisy ve svém životě, jeden od vás a druhý od Honzy Eisnera.“ Sešli se kvůli tomu v kavárně, kde Krejčík vyprávěl, jak Bridget Bardot a Jeanne Moreau jsou v každém filmu nahé. „Řekla jsme mu, že nejsem ani Moreau, ani Bardot, nežiju v krásné kapitalistické Francii, ale v socialistickém Československu a nenechám se potom od domovnic pověsit na lucernu,“ vzpomínala před časem Marie s tím, že o roli se dále již nezajímala.
Pak přišly neblahé události srpna roku 1968 a na podzim se začalo točit psychologické drama Flirt se slečnou Stříbrnou. Režisér Václav Gajer Marii svěřil roli Lenky Stříbrné, nepřístupné přitažlivé ženy, kterou marně dobývá místní svůdce v podání Jana Kačera. Slečna Stříbrná se stala Mariinou jedinou hlavní rolí v kariéře.
Ve filmu Flirt se slečnou Stříbrnou byl Mariiným partnerem Jan Kačer
Půl roku po natáčení šla Marie po chodníku a najednou vedle ní zastavilo auto a z něj se vyklonil Jiří Krejčík a zeptal se, zda bude hrát onu lady. Kývla, neboť si myslela, že film je již dávno hotov a režisér si z ní pouze střílí. Hned druhý den jí ovšem volala produkce a pozvala ji na natáčení. Inkriminovanou odhalenou scénu za ni nakonec natočila dublérka – studentka, které za to dali pět set korun.
Představitelka nebezpečných mrch
Mariinu další tvorbu ale ovlivnila především zmiňovaná role Lenky Stříbrné. Režiséři ji nadále obsazovali do záporných rolí žen, žen krásných, ale nebezpečných, nezřídka vražednic. Herečka ty úlohy měla ráda a její kariéra se nadále slibně rozbíhala. Do širokého diváckého povědomí se dostala v polovině sedmdesátých let, když společně s Irenou Kačírkovou začala moderovat televizní kurzy francouzštiny. Cyklus v době vrcholící normalizace působil na diváky jako zjevení. Byl určitým okénkem do západního světa a jeho oblíbenost byla na podobný formát neočekávaná. „Příběh byl vymyšlen podle skutečné události, Irenka francouzsky mluvila, já uměla jen bon jour. Scénáře měly snad metr na výšku. Chtěla jsem to vzdát, ale nakonec mě přemluvili a já přes léto chodila na francouzskou výslovnost k madam Balcarové, rodilé Francouzce. Byla to jedna z mých nejkrásnějších prací,“ vzpomínala na televizní francouzštinu Marie.
Během sedmé dekády Marie ztvárnila celou řadu výrazných vedlejších úloh ve filmu i v televizi a v diváckých anketách té doby zářila na předních příčkách. Práce pro ni dlouho byla vším, měla sice několik lásek, patřil mezi ně například spisovatel Pavel Kohout nebo psychiatr Miroslav Plzák, u oltáře to ale neskončilo. Teprve ve svých devětatřiceti letech se na filmovém festivalu v Karlových Varech seznámila s rakouským obchodním zástupcem Ervinem Neuhartem a v roce 1980 se za něj provdala. Odešla z divadla na volnou nohu a začala pendlovat mezi Prahou a Vídní. Vždy byla tři měsíce v Rakousku a tři měsíce tady, ve Šrobárově ulici u rodičů a chodila do dabingu, pak zas byla tři měsíce ve Vídni. Dvakrát do roka dostávala výjezdní doložku, častěji jí to nechtěli povolit. Manžel pro naše úřady nebyl nic více než pouhý příbuzný.
Vazby se již narušily
Kromě dabingu se k herecké profesi dostávala již spíše výjimečně. Výraznější roli lékárnice ztvárnila v Jakubiskově Tetě. Manželství s Ervinem ale nebylo takové, jak si představovala. Doma byl totiž její manžel úplně jiný a rozhodně se nechoval tak, jak ho poznala. Na počátku devadesátých let se bezdětný vztah začal rozpadat a v roce 1993 skončil rozvodem. Marie rázem měla čas, situace ve filmovém a televizním průmyslu už ale byla jiná. Její dřívější vazby na režiséry a tvůrčí skupiny se dávno přerušily a nové nevznikaly. Na Marii Drahokoupilovou tak již mnoho rolí nezbývalo. Přesto se stala nezapomenutelnou paní správcovou v Soukupově komedii Svatba upírů. Coby markýza Novohradská se v menší roli objevila i v Brabcově adaptaci hry Král Ubu. Hlavní ženskou úlohu pak získala po boku Juraje Kukury v komediálním dramatu Cizinec a krásná paní. Úplně naposledy se objevila v roce 2020 v historickém thrilleru Past.
Marie Drahokoupilová tak zůstává především herečkou šedesátých a sedmdesátých let, o to více je ale nezapomenutelná.
Zdroje:
