Článek
Krásná Marlène se narodila jako nejmladší ze tří dětí v Alžíru, hlavním městě tehdejší francouzské kolonie Alžírska, dne 4. listopadu 1940. Její matka Éliane Azulay byla v Alžírsku rozená Francouzka. Otec Charles Jobert byl vojákem z povolání. Doma tak panoval doslova vojenský dril. Charles pro žádnou ránu nešel daleko. Marlène před časem přiznala, že v sobě dodnes chová ponížení z výprasku, který jí uštědřil, když byla již téměř dospívající dívka.
Chtěla učit kreslení, k herectví ji motivoval bratr
V Africe žila rodina Jobertových až do Marlèniných jedenáctých narozenin, pak se všichni společně přesunuli do Francie. Marlène ráda kreslila a toužila se stát profesorkou výtvarné výchovy nebo návrhářkou. Začala proto v Dijonu studovat výtvarné umění na střední škole. Díky svému staršímu bratrovi, který pro ni vymyslel komické skeče, jimiž měla doprovázet jeho hudební vystoupení, objevila zálibu v herectví a začala se věnovat ochotnickému divadlu. Odtud byl již jen krůček ke studiu na pařížské Státní konzervatoři dramatického umění. Při škole si přivydělávala kreslením reklam, jako fotomodelka a rovněž jako komparsistka. Již od konce padesátých let se tak tu a tam objevovala v nějaké drobné seriálové roličce. Její kariéra ale málem skončila dřív, než vůbec začala. V roce 1962 utrpěla vážnou automobilovou nehodu v Paříži na ostrově Saint-Louis. Její vůz dostal smyk, během něhož si herečka poranila obličej prudkým úderem o čelní sklo. V roce 1965 o svém tehdejším úrazu řekla: „Myslela jsem, že se zblázním. Bylo to hrozné. Už jsem se na sebe nemohla dívat do zrcadla, měla jsem dvanácticentimetrovou jizvu. Myslela jsem, že se z téhle noční můry nikdy nedostanu. Plastická chirurgie mi zachránila život.“
Marlène Jobert
Hrozivá nehoda tak na mladé krásné tváři nakonec žádné viditelné stopy nezanechala a mladá herečka mohla jít dál za svým snem.V roce 1963 debutovala na jevišti po boku svého učitele Yvese Montanda ve hře Tisíc klaunů. Na spolupráci s ním nevzpomíná právě nejraději. Slavný herec se ji pokusil svést, a když nedosáhl svého, začal ji šikanovat a posléze ji zařadil v divadle na černou listinu. Marlène se pak na jednu divadelní sezónu vrátila do Dijonu.
Brzy zaujala civilním projevem
Pro svět filmu Marlène Jobert objevil režisár Jean-Louis Godard, který jí v roce 1966 svěřil jednu z hlavních rolí v snímku o mládeži Mužský rod, ženský rod. Ještě výrazněji na sebe upozornila o dva roky později jako vzpurná a sobecká gangsterská milenka Rita v kriminální komedii Nepřemožitelná Leontýna. Její jemný půvab, pihovatá tvář a zrzavé vlasy, ruku v ruce s jemným a neokázalým civilním herectvím, způsobily, že začala být režiséry vyhledávána pravidelně. Často získávala role v kriminálních dramatech. Mezi ně se řadí i dva snímky z roku 1970, které patří k hereččiným největším filmovým úspěchům. Prvním z nich je film režiséra José Giovanniho Poslední adresa. Marlène si zde zahrála mladičkou a v mnohém naivní absolventku policejní školy Jeanne, která po boku ostříleného kriminalisty v podání Lina Ventury pátrá po skrývajícím se korunním svědkovi. V druhém z filmů jí připadla opačná úloha. Ve snímku Cestující v dešti jako vystrašená vražedkyně násilníka čelí otázkám záhadného cizince, ve skutečnosti mazaného kriminalisty, v podání Charlese Bronsona. Režie se tentokráte ujal René Clément.
Manželka z roku dva
O pouhý rok později přišel další z jejích nejznámnějších filmů, a sice komedie Manželé z roku II. Pod režijní taktovkou Jean-Paula Rappeneaua si zde společně s Jean-Paulem Belmondem zahrála rozvádějící se pár z časů francouzské revoluce. Mezi další filmové počiny této nevšední francouzské krásky se v průběhu sedmdesátých let zařadily ještě kupříkladu snímek Philippa de Brocy Vzali nohy na ramena, kde si zahrála Lorenu, nebo mysteriózní drama Tajemství, ve kterém pod režijní taktovkou Roberta Enrica ztvárnila Julii. Hereckými partnery jí tentokráte byli Jean-Louis Trintignant a Philippe Noiret. Paralelně s filmovou kariérou slavila opakované úspěchy i v televizi a stala se jednou z nejoblíbenějších francouzských hereček. Do češtiny ji zpravidla dabovala Libuše Švormová.
Aféra s prezidentem
Marlène Jobert jako mladá začínající herečka žila nějaký čas s budoucím filmařem Claudem Berrim. V roce 1974 o ní začaly kolovat fámy, že jejím milencem je francouzský prezident Valéry Giscard d'Estaing. Stalo se to poté, co se tento politik stal účastníkem dopravní nehody v centru Paříže, když řídil Ferrari režiséra Rogera Vadima a vjel do cisterny na mléko. Rozčílený řidič mu údajně dal facku. Tomu všemu měla být přítomna právě Marlène, která se v autě nacházela. Herečka tyto zvěsti opakovaně popřela a uvedla: „Setkala jsem se s ním jen jednou, v roce 1973, v restauraci na tuniské Djerbě,“ U stolu tehdy seděla řada dalších hostů. Vše si podle ní vymysleli redaktoři za účelem zvýšeného prodeje novin.
Valéry Giscard d'Estaing
Zubař o její slávě nevěděl
Nedlouho po tomto humbuku, v roce 1976, na vrcholu své slávy, se Marlène Jobert zamilovala do švédského zubního chirurga Waltera Greena, který neměl ani potuchu o tom, že je ve Francii slavná. „Když mě poprvé pozval do restaurace, celý sál mě poznal a při pohledu na nás si šeptal. Nemohl tomu uvěřit. S maximální skromností jsem mu vysvětlila, že nejsem moc slavná,“ vzpomíná na společné začátky herečka s tím, že jí mužova neznalost docela mrzela. Začala s ním ale žít, za čas si ho vzala a v roce 1980 společně přivítali na svět dvojčata Evu a Joy. Marlène poté, co se stala maminkou, hereckou kariéru utlumila. Přesto se v roce 1981 ještě objevila v melodramatu Nahá láska, kde si zahrála Pařížanku Claire, které diagnostikovali rakovinu prsu. V roce 1984 pak ve filmu Jezdci z bouře nejen hrála, ale nazpívala dokonce úvodní píseň a napsala k ní sama text. Následně vydala album Věčná je potřeba lásky, kde je autorkou všech textů. V roce 1989 se pak před filmovou kameru postavila naposledy. Pod režijním vedením Didiera Kaminky si zahrála v snímku Čápi mají svojí hlavu.
Marlène Jobert v roce 2012
V devadesátých létech se již jen příležitostně věnovala televizní tvorbě , aby v roce 1998 herecký svět nadobro opustila. Na počátku nového tisíciletí se jí filmaři snažili znovu zlákat a nabídli jí roli ve filmu 8 žen, Marlène ale odmítla, a tak roli nakonec získala Isabelle Huppert.
Píše knížky pro děti
Poté, co se Marlène Jobert k herectví otočila zády, našla se v literatuře pro děti. Píše a také namlouvá dětské knihy. A je v tom velice úspěšná, prodalo se již více než patnáct milionů jejích děl. O tom, že se stala oblíbenou dětskou autorkou, svědčí i to, že její jméno si dalo do názvu několik mateřských škol.
Eva Green
Herecká kariéra ale pro změnu zlákala jednu z jejích dcer. Eva Green je známá rolemi z Bertolucciho snímku Snílci a filmové bondovky Casino Royale, kde Jamese Bonda ztvárnil Daniel Craig. „Nemůžu říct, že jsem její rozhodnutí přijala s velkým nadšením a ona je tak introvertní, stydlivá, skromná, že jsem si řekla: na tuhle profesi není vůbec stvořená,“ přiznává Marlène a uznává, že „nikdy pořádně neznáš své děti.“ Evino dvojče Joy svět kinematografie nezlákal. V minulosti se věnovala chovu plnokrevníků v Normandii, poté následovala svého muže do Itálie a stala se producentkou vína.
Zdroje:
