Článek
Martin Havelka se narodil 10. července 1958 v Karlových Varech a v tomto nádherném lázeňském městě se také vyučil číšníkem. Prošel několika profesemi, byl lesním dělníkem, lepičem plakátů, nemocničním zřízencem a samozřejmě i číšníkem. Nakonec se stal hercem.
Hercem díky náhodě
Jak sám Havelka řekl, k herectví doslova utekl. „V roce 1976 jsem se vracel z hotelu Národní dům, kde jsem ten večer ve varieté na galerii prodal padesát lahví českého šampaňského s přelepenou etiketou ruského, tedy padesát kaček na láhvi čistá ruka a ještě mimo jiného několik desítek paňáků myslivce jako francouzský koňak. S hodně slušným výdělkem a se dvěma zavěšenými krasavicemi jsem se přes kolonádu vydal do Embassy baru, kde ten večer slavil hostující režisér Pospíšil z brněnského Provázku svoji premiéru titulu Jedenáct dní křižníku Potěmkin Tauričevský ve zdejším divadle, kde tehdy pracovala i moje maminka jako výtvarnice,“ vzpomínal na osudové okamžiky herec. Na režisérovu nabídku, jestli nechce dělat divadlo, odpověděl, že to dělá každý den před hosty a že není problém. „Pak jsem na požádání pana režiséra předvedl etudu, jak na mě spadne v pralese had a jak mě uškrtí. Za týden jsem stál ve svých sedmnácti letech v Brně před Domem umění, kde tenkrát Provázek působil a kde jsem měl strávit dalších sedmnáct let svého života,“ doplnil Havelka.
Z číšníka z Varů, který neměl rozhodně hluboko do kapsy, se tak zde dne na den stal elév Divadla na provázku s platem osm set čistého měsíčně a bez nároku na závratnou kariéru, kterou mu Pospíšil nasliboval, když jej lákal na lep. Samotného Pospíšila Havelka popisoval jako malého, vzteklého, nekompromisního a neodolatelného. „Když jsem s ním odjel z Varů v jeho škodovce po automobilovém závodníkovi Iškovi Královi, pršelo a nefungovaly stěrače, který já jsem poháněl ručně uvnitř palubní desky. Potom ten muž v zašmírovaných riflích, s kuřaty v kuchyni, nutriemi a včelami na zahradě a dvousetlitrovým akvárkem v předsíni řekl, když jsme dojeli do Brna: ‚Budeš bydlet ve fotokomoře!‘ A nastal čas mé profesionální kariéry,“ přibližoval Havelka své profesní začátky v Divadle Husa na provázku.
Za kritiku přišel konec
V ikonickém divadle zažil jeho hvězdná léta. Začínal v inscenaci Balada pro banditu. Následovala řada dalších emblematických inscenací, jako byly Hry a hříčky, Dlouhá cesta, Stávka, Bramborový den či Chameleon. Třikrát se neúspěšně pokusil doplnit si patřičné vzdělání na herecké akademii. Doba mu však nepřála. „Pamatuju, že jsem v Praze dělal přijímačky se Zorou Jandovou. Chtěli po nás etudu z prostředí pralesa, v němž se u starobylého chrámu s námi zřítilo letadlo. Všichni si na sebe brali raněné a snažili se je táhnout pryč. Já jen křičel: Kašlete na ně, stejně chcípnou, tady někde musí být poklad! Před panem Zdeňkem Buchvaldkem jsem tehdy neobstál,“ podělil se Havelka o své zkušenosti. Jeho profesní přípravou se tak nakonec stalo sedmnáct let strávených v Divadle Husa na provázku.
Martin Havelka
V roce 1994 Martinovi divadlo neprodloužilo smlouvu. Spojoval to se svými postoji po roce 1989, kdy se mu zhroutily představy o jeho divadelních vzorech a sepsal jakousi petici za spolek pravdomluvných. Rebelie jej stála místo. Jelikož byl výtvarně nadaný, mezi jeho zájmy patřilo fotografování a vyřezávání dřevěných soch, se ženou si tedy otevřel obchod se svými uměleckými předměty a prodával tam i svoje loutky. Záhy jej zlákali do Loutkového divadla Radost, jehož byl ale nakonec členem pouhý jeden jediný den, neboť hned ten druhý dostal nabídku do činohry Národního divadla v Brně a zároveň s tím i roli Jindřicha II. v Tomáši Beckettovi. Z malého divadla tak skočil rovnou do kamenného paláce. Vzpomínal na tu dobu s láskou, neboť se zde setkal s takovými velikány jako Jaroslavem Dufkem nebo Ladislavem Lakomým. Často se tam ale potkával i s hereckou nekázní, kdy roli za někoho bezmála celou odříkala nápověda.
Uplatnil se i v muzikálu
Do Národního divadla prý v roce 1995 vstupoval oknem v klubu se slovy „Avantgarda přichází!“, aby jej po několika letech nespokojen s výběrem repertoáru v kostýmu Kalibána ze Shakespearovy Bouře, tedy pouze v bederní roušce, opustil tím stejným oknem se slovy: „Avantgarda odchází!“. Bez práce nezůstal dlouho. Dne 1. srpna 1999 se stal stálým členem Městského divadla Brno. Zde ztvárnil několik rolí, za některé z nich byl dokonce nominovaný na Cenu Thálie. Na své nové mateřské scéně se prosadil také v muzikálu. Hudební nadání ostatně prokázal již v roce 1983, když s Pavlem Fajtem a Vladimírem Václavkem založil kapelu Maňana, v níž účinkovala také Iva Bittová. „Bylo to zhudebněné divadlo, které zaniklo jenom kvůli babě. A tak to je, ženská v kapele je jako rakovina. V začátku byla Maňana, pak Maňana a Iva Bittová a pak Iva Bittová a Maňana a pak už jen Iva Bittová a pohrobci po ní zůstali…,“ řekl Havelka na účet tohoto tělesa novinářům.
Před filmovou kamerou se poprvé objevil v Baladě pro banditu, v níž si zahrál bratra Eržiky. Nikdy bohužel nedostával hlavní role. Ke slavnějším filmům, v nichž vystoupil, patřily například Po strništi bos, Učitelka nebo Příběh kmotra. V devadesátých letech si Havelky povšimla také televize, která dokázala jeho přirozeného a silně živelného herectví využít daleko lépe. Diváci si jej jistě pamatují z televizních seriálů Detektiv Martin Tomsa, Četnické humoresky, Dobrá čtvrť, Redakce, Vyprávěj, Specialisté či Rédl. Často dostával role kriminalistů nebo naopak zločinců. Převážná část jeho televizní tvorby vznikla v rámci brněnského studia.
Před dabingem dal přednost reklamě
Na rozdíl od mnohých svých kolegů se Martin Havelka vyhýbal dabingu a reklamě. „Já jsem asi poslední romantický herec v zemi a se vzpomínanými disciplínami jsem nikdy neměl a nechci mít co do činění. Nikdy jsem totiž nechtěl dělat dabing se svými city. Ježdění taxíkem pro opilé zákazníky se mi zdálo nejupřímnější,“ vysvětloval Havelka s narážkou na to, že dva roky si ještě po představení vydělával jako řidič pro firmu Drink and Drive a třeba odvážel s autem zákazníka, který jej ten večer viděl na jevišti. Ten pak nevěřil vlastním očím a myslel si, že jde o nějaký milionářský rozmar. Martin se tak raději často vydával za svého bratra. Nakonec od tohoto přivýdělku upustil, neboť si na něj zákazníci příliš dovolovali. Dabing a reklamu ale ani poté nevzal na milost. Co se týče první uvedené disciplíny, v mládí nadaboval jednu epizodní roličku v seriálu Dallas a to jej utvrdilo, že skutečně „nemůže žonglovat se svými city“, chce-li dělat dobré divadlo.
K angažmá v reklamě jej nezlákala ani nabídka dělat ji za sto tisíc pro jednu banku. Odmítl to a syn se mu divil. Když se poté na daný kousek díval v televizi, pochopil. „Já se narodil jako frajer a s tím se dost blbě žije. Odmítám to jenom z čisté frajeřiny. Uvědomění si herecké ceny je často i posílením vlastního sebevědomí. Volali mi ze seriálu Ulice ohledně angažmá, já jim řekl, že jsem byl v ulicích naposledy v roce 1989 a že mi to stačí,“ vysvětloval Havelka své postoje. Divadlo nikdy nehrál pro peníze, ostatně, jak podotýkal, jen málo herců vydělává velké prachy, považoval jej za poslání a hrál hlavně pro potlesk.
V roce 2011 se po letech jako host vrátil do Divadla Husa provázku. Ve hře Leoš aneb tvá nejvěrnější ztvárnil samotného Leoše Janáčka.
Martin Havelka byl ženatý. Se svou manželkou Ivou, divadelní rekvizitářkou, měl tři děti – Jana, Martina a Emílii Emmu. Žil nedaleko Brna ve vesnici jménem Radostice. Poslední dva roky svého života se potýkal s rakovinou jícnu. Léčba byla dlouhá a náročná, ale všichni věřili, že nad zákeřnou nemocí zvítězí. Nestalo se tak. Dne 2. října 2020 slavila své vítězství naopak zhoubná nemoc. Martinu Havelkovi bylo v době jeho skonu pouhých šedesát dva let.
Zdroje:
