Článek
Michal Hejný hrál jednoho ze tří vejlupků. Zatímco jeho kolegové u filmu zůstali a stali se z nich úspěšní baviči a herci, Michalův osud nabral dramatický, tajuplný a nesmírně smutný směr, který skončil tisíce kilometrů od domova.
Rodina vědců a umělců
Michal se narodil 25. května 1955 v Praze do velmi pozoruhodné rodiny. Otec Slavomil Hejný byl botanikem evropského formátu a řadu let působil coby ředitel Botanického ústavu Československé akademie věd v Průhonicích. Matka Liselotte, rozená Teltscherová, pocházela z rodiny židovského obchodníka s vínem. Jejím rodištěm byla Vídeň, vyrůstala ale v Mikulově, kde její rodina patřila k předním mecenášům tamní židovské obce. V roce 1940 se Teltscherovým na poslední chvíli podařilo odjet do Itálie. Odsud Liselotte odešla do Palestiny a vystudovala botaniku, zoologii a biochemii na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Do Československa se vrátila v roce 1947. Po mnoho let byla vedoucí Oddělení fyziologie vývoje rostlin Ústavu experimentální botaniky ČSAV. Do jejího života bohužel zasáhla normalizace, nesměla přednášet, ani pokračovat v práci po dosažení důchodového věku. Uplatnění našla jako tlumočnice v Pražské informační službě či jako úřednice v České pojišťovně. Do pozdního věku překládala z němčiny a angličtiny a učila jazyky.
Radúz Činčera
Michalovým strýcem byl pro změnu Radúz Činčera, scénárista, režisér a spolutvůrce legendárního Kinoautomatu.
Pro roli uličníka jako stvořený
Sám Michal Hejný byl neuvěřitelně talentovaný na jazyky, měl ale také nezkrotný temperament a šel doslova z průšvihu do průšvihu. Jelikož od malička krásně zpíval, mimo jiné dokázal dokonale napodobit projev Barbry Streisand, kterou bezmezně obdivoval, přihlásil se po základní škole na hudebně-dramatický obor pražské konzervatoře. Zanedlouho se dozvěděl o konkurzu, v němž režisér Václav Vorlíček hledal tři výrazné typy mladých raubířů do chystaného snímku Dívka na koštěti. Michal se přihlásil a dostal roli Čendy Bujnocha. Společně se svými filmovými kumpány – Janem Krausem a Vlastimilem Zavřelem, si užil hodně divoké natáčení v Pardubicích. Velmi rychle se jim podařilo utratit veškeré peníze na jídlo za levné víno a karty. Z čiré recese si proto zahráli na hotelové poslíčky a překvapenému Vladimíru Menšíkovi úslužně odnesli zavazadla z taxíku až do pokoje. Pobavený herec je za tento vydařený vtip odměnil padesátikorunou, za kterou si obratem pořídili další tři lahve levného vína.
Představitelka Saxany, Petra Černocká, ale na svého dávného kolegu vzpomíná jen v dobrém. „Pozoruhodný kluk, který se ke mně moc hezky choval. Hlavně jsme si povídali o muzice. Zbožňoval Barbru Streisand, to byl jeho absolutní idol!,“ řekla při jedné z příležitostí.
Michal Hejný
Na plátně Michal Hejný zazářil. Zdatně sekundoval už o něco zkušenějšímu Janu Krausovi a zdálo se, že cestu ke slávě má otevřenou. Po dvou letech na konzervatoři přešel společně se spolužačkami Simonou Stašovou a Janou Paulovou na DAMU. Ke zkouškám jej tehdy připravoval režisér Jaroslav Dudek a Michal o pomoc poprosil i Simoninu maminku Jiřinu Bohdalovou. Slavná herečka z něj byla nadšená a viděla v něm obrovský potenciál. Jenže tehdejší socialistické akademické prostředí mělo rádo řád, disciplínu a konformitu. A to byly věci, které Michalovi chyběly. Byl to bohém, živel a člověk, který si nenechal diktovat, co si má myslet. Školu nakonec nedokončil – pamětníci mluví o tom, že byl odejit kvůli svému nekonvenčnímu chování a svobodomyslnosti. Údajně se dostal do sporu s kovanou komunistkou Světlou Amortovou, která byla jednou z jeho vyučujících.
Odešel z dusící se vlasti
Michal se poté na dva roky přesunul do Severomoravského divadla v Šumperku. Ani na divadle se mu ale příliš nedařilo. V totalitním Československu neměl člověk s takovou povahou a bez dokončeného vzdělání růžové vyhlídky. Herec byl navíc gay a narážel na netoleranci svého okolí. Rozhodl se proto k radikálnímu kroku. V létě roku 1978 vycestoval na devizový příslib do Itálie, kde měl řadu přátel. Jeho cílem byla ovšem Amerika – země neomezených možností, kde doufal, že restartuje svou slibně rozjetou kariéru.
Michal Hejný
Usadil se v Los Angeles, přímo v srdci filmového průmyslu. Nevzdával se naděje, že se prosadí v Hollywoodu. Dokonce se mu podařilo dostat na prestižní hereckou školu Lee Strasberga, kterou prošly hvězdy jako Robert De Niro nebo Al Pacino. Splnil si také svůj velký sen a setkal se svým idolem, zpěvačkou a herečkou Barbrou Streisand. Zazpíval její vlastní píseň People z muzikálu Funny Girl a ona z něj prý byla přímo nadšená a předpovídala mu velkou kariéru. Jenže prosadit se v obrovské konkurenci, navíc bez finančního zázemí, bylo extrémně těžké. Školu nakonec nedokončil a nakonec se vzdal i herectví. Později tvrdil, že jej považoval pouze za prostředek, jak uniknout komunistickému útlaku. Živil se poté všelijak.
Daň za nevázanost
To nejhorší ale mělo teprve přijít. V osmdesátých letech zasáhla svět, a zejména komunitu v Los Angeles, nová, tehdy neznámá a děsivá epidemie onemocnění AIDS. Michal, který žil nespoutaným životem bohéma, se nakonec ocitl mezi nakaženými. V té době znamenala tato diagnóza rozsudek smrti, doprovázený obrovským společenským stigmatem. Michal Hejný zůstal v cizí zemi, bez rodiny, vážně nemocný. Přesto na dálku neztrácel kontakt se svou rodinou v Československu a se svou milovanou maminkou, které pravidelně psal. Na počátku devadesátých let se ještě stačil opakovaně vrátit do vlasti. Naplno uplatnil své mimořádné jazykové nadání. Plynně ovládal šest řečí a pomáhal jako překladatel při přípravě amerických muzikálů pro česká divadla. Opět ale narazil, jeho jméno nikde uvedeno nebylo a nebyl pozván ani na premiéru. Navíc v té době se jeho nemoc začala rychle zhoršovat.
Michal Hejný
Těžká diagnóza se u něj naplno rozvinula v době, kdy společnost měla z nového viru obrovský strach. Mnoho dřívějších přátel se z obav s nemocným umělcem odmítalo stýkat a on postupně ztrácel kontakt s domovem. Nedokázal už zrealizovat ani plánovanou návštěvu Česka a osobní setkání se svými nejbližšími přáteli z dob studií. Svůj boj o život prohrál 22. října 1996 v Oneontě ve státě New York. Zemřel v pouhých jednačtyřiceti letech. Jeho odchod byl tichý, daleko od záře reflektorů a bez zájmu médií, která v té době v porevolučním Česku měla úplně jiné hrdiny. Přestože Michal natočil v podstatě jen jeden jediný celovečerní film, zapsal se do historie české kinematografie nesmazatelným písmem. Kdykoliv v televizi běží Dívka na koštěti, diváci se znovu a znovu smějí kouskům party kolem Saxany. Za tou klukovskou energií a rošťáckým úsměvem kudrnatého Bujnocha se však skrývá příběh člověka, který toužil po svobodě tak moc, že za ni zaplatil tu nejvyšší daň – osamocením a předčasnou smrtí v cizině.
Zdroje:
