Článek
Malý, nenápadný, přesto nesmírně talentovaný, takový byl francouzský herec Michel Galabru. Na svět přišel dne 27. října 1922 ve městě Safi, v Maroku, tehdejší francouzské kolonii. Jeho otec Paul byl stavební inženýr a v této zemi projektoval rozsáhlé stavby. Podílel se kupříkladu na budování městského přístavu v Safi. Kromě Michela měl s manželkou Yvonne Payré ještě další dva syny. Prvorozeného Jeanna, talentovaného básníka, který zemřel v pouhých osmnácti letech na tuberkulózu, a nejmladšího Marca, pozdějšího lékaře.
Skončil mezi partyzány
Michel Galabru v Maroku trávil prvních deset let života a na tu dobu vždy s láskou vzpomínal. Poté se společně s rodinou vrátil do Francie a zbytek dětství prožil v rodinném domě v Bousquet-d'Orb v Héraultu. Původně se chtěl stát fotbalistou. Mládí měl poměrně bouřlivé. Vyhodili jej z několika škol, když konečně odmaturoval, odešel do Paříže a živil se jako pojišťovací agent a divadelní uvaděč. Začal se zajímat o literaturu a divadlo. Byla ale válka a mladý, teprve dvacetiletý Michel, musel odejít na nucené práce. Nejprve byl poslán jako dělník do pracovního tábora v Klagenfurtu v Rakousku, poté coby kovář do Jugoslávie. Jelikož ale neměl kvalifikaci, kterou deklaroval, byl obviněn ze sabotáže a poslán do disciplinárního tábora. Odsud jej vysvobodili jugoslávští partyzáni, kteří ho následně jmenovali Titovým politickým komisařem. Na konci války ušetřil Galabru německého vojáka, kterému nebylo ani dvacet, a dalšího, vůdce Hitlerjugend, zachránil před lynčem.
Galabru v roce 1952
Poměry na divadle jej odradily, k veliteli četníků se dostal náhodou
Po válce se vrátil do Paříže a studoval herectví na zdejší slavné konzervatoři. Po třech letech ji opustil jako nejlepší absolvent oboru moderní a klasické komedie. V roce 1950 se stal členem divadla Comédie Francaise. Zdejší tvrdé konkurenční prostředí mu ale nevyhovovalo. Po sedmi letech angažmá opustil a dal přednost kabaretu a filmu. Neodpovídal ovšem představám o filmové hvězdě. Byl příliš obyčejný, příliš nenápadný. Režiséři jej proto zprvu obsazovali opatrně a jen do drobných epizod. Teprve v roce 1962 získal v komedii Knoflíková válka výraznější roli otce jednoho z dětských hrdinů. Filmaři si konečně povšimli, s jak talentovaným hercem mají tu čest a nabídkami již nešetřili. Byla mezi nimi i jedna klíčová, a sice na velitele četníků v komedii Četník ze Saint-Tropez. Původně se s ním ale vůbec nepočítalo. Do role byl obsazen Pierre Mondy, tomu se však do filmování ani trochu nechtělo a na poslední chvíli se vymluvil na množství jiné práce. Galabru se stal rychlou náhradou. Ani on ale nebyl z filmu nadšen. Nelíbil se mu scénář a nevěřil v úspěch. Podobných komedií vznikala v té době celá řada a většina z nich zapadla krátce po premiéře. Navíc nebyl Galabru rád za filmování v Saint-Tropez. Neuběhlo příliš času od doby, co zde společně se ženou trávil dovolenou. Ta pro něj byla utrpením, trápilo jej vedro a chyběla mu Paříž.
Z natáčení filmu Četník v New Yorku
Funès byl přítel
Nakonec roli Jérôma Gerbera přijal jen kvůli Louisi de Funèsovi, s nímž si chtěl zahrát. Jeho rotmistr Gerber vede svůj úřad s línou blahovůlí a z letargie ho vyruší až posila sboru o agilního strážmistra Cruchota. Na filmování s Funèsem vzpomínal na rozdíl od řady jiných herců vždy jen v dobrém. „Mám ty nejlepší zkušenosti, byl to velmi příjemný člověk. Svým způsobem křehký a citlivý, málo si důvěřoval. Několikrát jsem se také o jeho nesmělosti přesvědčil. Jednou při natáčení v Saint-Tropez, když jsme měli volný den, mě poprosil, zda bych si neoblékl četnickou uniformu a nejel s ním do Paříže. Pozvali ho do televize, kde měl dělat rozhovor. Potřeboval mít s sebou přítele, aby se zbavil trémy. Pak jsem viděl, že to pro něj opravdu nebylo jednoduché, měl hrůzu ze všech otázek, byl úplně zablokovaný,“ řekl v rozhovoru pro Lidové noviny při příležitosti své návštěvy filmového festivalu ve Zlíně v roce 2003. Se slavným komikem byli dokonce přátelé. Lidé se prý divili, neboť Funès byl v soukromí velmi rezervovaný a nebyla s ním žádná zábava. „Při práci ožíval, to byl gejzír nápadů, ale musel být obklopen přáteli, lidmi, které dobře znal. Když se při natáčení ocitl mezi cizími, několikrát mi volal, abych přišel. A já jsem mu dlouze vysvětloval, že to nejde, že přece angažovali jeho, a ne mě. Měl jsem ho moc rád,“ vzpomínal Galabru.
Michel Galabru v roce 1966
Úspěšná komedie jej proslavila a přinesla mu celou řadu podobných rolí. V dlouhé řadě komedií ztvárňoval postavy navenek autoritativních mužů, pouštějících na okolí hrůzu, aby zachovali zavedený status quo a předešli případné revoltě. Takový byl jeho hokynář Emil, brojící proti konkurenci sousedního nákupního centra ve Velkém bazaru, takový byl i jeho hrdina ve válečné komedii Děda se dal na odboj. Velkou popularitu mu přinesla titulní role pana Juliena v komedii Vrátný od Maxima. Hraje tu portýra luxusního podniku, který má pověst šedé eminence, zatímco doma je pod pantoflem své panovačné manželky.
Dokonale ztvárnil i sadistického vraha
Komedie v hercově filmografii převládaly. Všichni jej totiž považovali především za skvělého komika. Zlom nastal až v roce 1977, kdy veřejnost šokoval svým ztvárněním vyšinutého vraha dívek. „Když jsem natočil Četníky, byl jsem sice považován za populárního komika, ale vnímali mě spíš jako legračního strejce a jako charakternímu herci mi nikdo příliš nedůvěřoval. Lidé, kteří ve Francii chodí do kina a sledují televizi, nechodí do divadla, takže odtamtud mě také nikdo neznal. Když mě pak Tavernier obsadil do filmu Soudce a vrah, má herecká inteligence se podle filmových kritiků neuvěřitelně zvýšila. Psali, že Tavernierova genialita spočívala v tom, že v přezíraném četníkovi našel svého vraha. Najednou jsem byl jiný člověk. Ale já přitom zůstal stejný, jen mě zařadili do jiné kategorie,“ vzpomínal na nenadálou změnu. Vrah Bouvier mu vynesl cenu César a režiséři jej nově obsazovali i do vážných rolí. Hrál policejního komisaře Gesberga v Bessonově filmu Subway, vynálezce smrtících paprsků Alberta ve fantaskním snímku Kamikadze, nešťastného starce, pátrajícího po zmizelém vnoučeti v dramatu Sans Défens nebo kolaboranta ve filmu Uranus. Před kameru se neváhal postavit ani po devadesátce. Zůstával ale až do konce života skromný: „Nenašel jsem své místo v kině. Jsem známý, protože jsem byl vedle Louise de Funèse, ale jinak jsem neměl moc dobrou filmovou kariéru. Měl jsem jeden nebo dva dobré filmy, což už není špatné, mám přátele, kteří takové štěstí neměli,“ řekl krátce před smrtí.
Michel Galabru v roce 1999
Ženatý byl dvakrát. Jeho první ženou byla Anne Jacquot, s níž měl dva syny, Jeanna a Philippa. Pak se ale seznámil s bývalou vyšetřující soudkyní Claude Etevenon a byla z toho láska jako trám. Na svět přišla nemanželská dcerka Emmanuelle. Galabru nějakou dobu vedl dvojí život, měl dvě ženy, dvě domácnosti, dvojí děti. Nakonec to ale nevydržel a vše přiznal, rozvedl se a znovu se oženil. Když Claude v roce 2015 zemřela na Parkinsonovu nemoc, jeho život začal postrádat smysl. Svou lásku na onen svět následoval po několika měsících. Zemřel dne 4. ledna 2016 v Paříži ve věku úctyhodných devadesáti tří let. Jeho popel je uložen na hřbitově Montmartre.
Zdroje:
