Článek
Milan Neděla přišel na svět v Praze dne 23. února 1934 do rodiny úředníka. Vyrůstal ale v Radlíku u Jílového, kam byl poslán během válečných let kvůli bezpečí. Do rodného města, kde jeho otec pracoval jako hlavní účetní v továrně Janeček – Wanderer, se vrátil po osvobození a začal studovat na holešovickém gymnáziu. Školu ale nedokončil. Vyhodili ho z kázeňských a politických důvodů.
Měl rád sport a dělal maléry
Milan byl potížista a doba nic nepromíjela. Během prvomájového průvodu v roce 1950 si na bílou čepičku napsal „Alibaba – God Bless U“, tedy „Bůh žehnej, Alibabo“, a bylo na malér zaděláno. Naštěstí mohl pokračovat na Nerudově gymnáziu v Hellichově ulici. Zprvu se chtěl stát sportovním novinářem. Navzdory své hřmotné postavě, měřil 193 cm a vážil přes metrák, byl velmi pohyblivý a sportovně nadaný. Aktivně hrál fotbal. Zároveň ale vedl i školní jazzovou kapelu a v roce 1950 se stal členem dramatického kroužku. Ukázalo se, že má mimořádný talent. Po maturitě tak místo na žurnalistiku zamířil na DAMU. V přijímací komisi tehdy seděl Vítězslav Vejražka, který na jeho adresu poznamenal: „Tak tlustýho chlapa jsme tady ještě neměli.“ Milan Neděla nicméně uspěl, byl přijat a již během školy účinkoval v estrádách Hrátky mládeže, které pořádal Československý svaz mládeže.
Po absolutoriu zamířil nejprve na oblastní scény, prošel divadly v Kolíně a Pardubicích, od roku 1960 byl ale již opět v Praze a obecenstvo se s ním mohlo setkat na scénách divadel Na zábradlí, Na Fidlovačce, Paravan, Rokoko a v Karlíně, odkud v roce 1982 odešel na odpočinek. Filmaři si mohutného herce povšimli již v polovině padesátých let, ještě v době jeho studií. Poprvé se na filmovém plátně mihl v roce 1955 v malé roli ošetřovatele v satiře Blázni mezi námi.
Dvakrát ve Švejkovi
Již o rok později si poprvé zahrál v adaptaci Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka. Ve Steklého komedii Dobrý voják Švejk propůjčil svoji tvář roťákovi u odvodů. Režisér na něj pamatoval s rolí i v navazujícím filmu Poslušně hlásím. Tentokráte mu svěřil roli pucfleka Balouna, jehož jediným zájmem je jídlo. „Bylo mi třiadvacet a měl jsem zahrát padesátiletého chlapa. Bylo to absurdní, ale nakonec to snad vyšlo dobře. Problém byl ve dvou scénách. Jednou jsem se měl hladově vrhnout na prejt. Jenže se to točilo v létě, bylo horko a ten prejt příšerně smrděl, lezly po něm mouchy, byl v rozkladu. Naštěstí mi po chvíli dali nějakou jinou hmotu, která se pochoutce aspoň vzdáleně podobala. Zato když jsem měl jíst ze staniolu paštiku, užíval jsem si každé soustíčko. Voněla náramně. Pak se ale záběr opakoval jednou, podruhé, potřetí, a to už mi lezla krkem, nosem i ušima. Roky jsem nemohl paštiku ani vidět. Když mi potom ukazovali záběry, málem jsem omdlel. Ve filmu použili jen moment, jak vylizuji prázdný staniol,“ vzpomínal na svoji slavnou úlohu Milan Neděla v knize Rozpomínky.
Z dalších jeho rolí lze připomenout hostinského v Dívce na koštěti, fousatého rytíře v Noci na Karlštejně, žárlivého Horna v komedii Já to tedy beru šéfe! či mafiána Enrica v Buldocích a třešních. Úplně naposledy se před filmovou kameru postavil v roce 1987 v pohádce O zatoulané princezně.
Udal ho kolega
Významná byla Nedělova spolupráce s televizí. Velkou popularitu si u diváků vydobyl především svým angažmá v oblíbeném pořadu Komik a jeho svět, který uváděl po Miloši Kopeckém v letech 1979 až 1994. Byl také prvním, kdo propůjčil svůj hlas postavičce Hele ze Studia Kamarád. Přibližně po roce však musel tuto postavu kvůli nemoci předal Otovi Jirákovi. Ten ji shodou okolností měl namlouvat již od počátku, byl ale na zájezdu do Holandska s pantomimou a natáčení začalo dříve, než se stihl vrátit.
Ani Milanu Nedělovi se svého času nevyhnuly restrikce. Škraloupů měl celou řadu. Již v roce 1968 podepsal prohlášení Dva tisíce slov. Když pak komunisté rozprášili divadlo Rokoko, pořádnou práci mu nabízel pouze rozhlas. „V Rokoku na herce donášel Vlastimil Bedrna. Mazali mariáš, pomlouvali režim a on to práskl. Chtěl táhnout repertoár normalizačním proudem a oni ho poslali do háje. Tak se jim mstil,“ řekl před časem novinářům Nedělův syn Aleš. Jeho slova v knize Nedělových memoárů Rozpomínky potvrdil i zpěvák Karel Štědrý, kterého z Rokoka vyhodili mezi prvními. „Bylo konec s Rokokem i licitovaným mariášem. A začala blbá doba,“ povzdychl si Štědrý.
Milan Neděla si dlouho myslel, že za jeho problémy stojí kovaná komunistka Jiřina Švorcová. Ta ale na lidi nedonášela. Sám herec se jí na to jednou přímo zeptal. Ona mu odvětila, že na svědomí jej měla i Světla Amortová.
Zdravotní stav zlehčoval
Ve volném čase se Milan Neděla nadále věnoval sportu. Kromě fotbalu byla jeho koníčkem i košíková a hokej. Byl skalním fandou fotbalové Slavie. Dokonce spoluzakládal Odbor přátel Slávie a když jeho milovaný klub v šedesátých letech přejmenovali na Dynamo, zasadil se o návrat k původnímu jménu. V Rokoku založil divadelní fotbalovou jedenáctku a účastnil se jako hráč desítek fotbalových utkání herců. V šestačtyřiceti letech bohužel musel aktivního sportování zanechat ze zdravotních důvodů. Byť se na první pohled zdálo, že překypuje zdravím, opak byl pravdou. Od roku 1982 byl v invalidním důchodu, spíš se věnoval rozhlasové práci a především obcházel doktory. Postupně prodělal devatenáct operací, žloutenku a rakovinu tlustého střeva. Nemoc bagatelizoval. „No a co, rakovinu má kdekdo, jen o ní neví,“ odbýval dotazy na svůj stav herec. Nakonec přišel i o nohu. Vše začalo údajně tím, že usnul během divadelního zájezdu v autobuse a spálil si nohu o topení. „Doktoři nezjistili, že má cukrovku a rozjely se mu všechny cévní problémy, nehojilo se to a nemoc propukla,“ vysvětloval jeho syn. Vše bohužel vyústilo v amputaci. Nedělovi brali nohu prst po prstu, až jí uřízli pod kolenem. Byl ovšem doslova nezlomný. Za tři dny se naučil chodit o berlích. Velkou oporu mu v těžkých časem poskytovala manželka. Těsně před padesátkou si udělala řidičák a vozila jej po vyšetřeních. Dokonce s ním vyrazila i na dovolenou k moři.
Životní pouť Milana Neděli skončila 14. dubna 1997 v Praze. Bylo mu pouhých šedesát tři let.
Zdroje:
