Článek
Miloslav Štibich přišel na svět v hlavním městě, stalo se tak dne 25. srpna 1928. Uměleckou dráhu zahájil v roce 1960 jako konferenciér Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého.
Od rekvizitáře k nepřehlédnutelnému herci
Po šesti letech si našel práci rekvizitáře v Činoherním klubu v Praze. Dělal vše, co se zrovna namanulo, a čas od času získal i menší roličku na jevišti. Pozornost na sebe ale dokázal upoutat i v těch nejmenších úlohách, postupně se tak od práce rekvizitáře více a více odkláněl k té herecké. Nebyl studovaný herec a nikdy nedostával hlavní úlohy, navzdory tomu jej diváci zbožňovali. Traduje se, že ho sledovali s takovým zaujetím, že málem zapomínali dýchat. „Jak to dělal, nevím. V jeho herectví bylo cosi až mystického. Hrál malé, občas i střední role. To je těžký obor. Musíte to vybalit doslova na pětníku. Oproti herci s velkým partem, který se může předvést v mnoha rovinách, na to máte strašně málo času,“ popisoval Štibichovo umění herec Petr Nárožný v Divadelních novinách.
Štibich byl úspěšný i v kabaretních představeních a pořadech autorské dvojice Jana Vodňanského a Petra Skoumala, které se v Činoherním klubu uváděly na přelomu šesté a sedmé dekády. Vyzkoušel si i post asistenta režie.
Malého, podsaditého herce, nemilovalo jen obecenstvo. Také v divadelním souboru patřil mezi oblíbené kolegy. „Neměl nepřátele, často jsme za ním chodili pro radu a on vždycky věděl, jak na to,“ vzpomínal Nárožný. Blízký si byl Miloslav Štibich také s Josefem Abrhámem. „Měli jsme na sebe slabost. Přes jazz, přes humor, na jevišti i soukromě. Byl moje vrba. U něj jsem si ověřoval, co mohu pustit, co bylo moc nebo akorát. Na jevišti jsme se hecovali, kolik kdo vydrží. Nikdy jsme nic neopakovali stejně. Byly to naše soukromé milimetrové radosti. U klavíru jsme řádili hodiny, nosil mi pak led na krvavé prsty. Ten jazz jsem mu nakonec zahrál i u jeho rakve. Na magneťáku, protože slovo jsem ze sebe nedostal,“ popisoval Abrhám v publikaci o Činoherním klubu.
Menzelův oblíbenec
Před filmovou kameru Štibichovi pomohl jeho tehdejší kolega z Činoheráku Jiří Menzel. První malou úlohu, kterou mu dohodil, ztvárnil Štibich až ve svých čtyřiceti letech. V rodinném filmu režiséra Jiřího Hanibala Červená kůlna ztvárnil Rudolfa Beránka. Svou šanci maximálně využil a režiséři na něj již nezapomněli. Do konce sedmdesátých let se míhal zhruba v jednom filmu ročně, po roce 1980 se jeho filmová kariéra rozběhla naplno. S oblibou jej obsazoval především již zmíněný Jiří Menzel. V jeho doposud velmi oblíbených filmech sehrál Štibich své nejznámější a nejhodnotnější role. Stal se sousedem Hořínkem v dramatu Kdo hledá zlaté dno, předsedou JZD v komedii Na samotě u lesa, mechanikem Tucháčkem v Báječných mužích s klikou, kovářem Bernádkem, členem správní rady pivovaru, v Postřižinách, Jelínkem ve Slavnostech sněženek, hostem v Konci starých časů či Haroldem v Žebrácké opeře.
Jeho asi nejikoničtější postavou se stal předseda Kalina v komedii Vesničko má středisková. Autor scénáře Zdeněk Svěrák původně zvažoval, že by ve filmu vystupovala postava faráře, coby muže klidného, rozvážného a usmiřujícího, nakonec se ale rozhodl pro předsedu JZD, který je obdařen těmi samými vlastnostmi a jako asociaci na venkovského faráře má černý svetr s bílým límečkem, který připomíná kněžský kolárek.
Kromě Menzela obsazovali Štibicha i další režiséři. Především Ladislav Smolak, který mu svěřil úlohu stěhováka v Kulovém blesku, personalisty ve Vrchní, prchni! nebo člena kočovného souboru v komedii Jára Cimrman, ležící, spící.
Z dalších filmů, v nichž se Štibich objevil, lze jmenovat Radost až do rána, Past na kachnu, Božskou Emu, Tři veterány, Sestřičky, S čerty nesou žerty či o Zapomnětlivém černokněžníkovi. Šel doslova z role do role, jen v letech 1989 až 1991 se objevil ve více než třiceti titulech. Spolupracoval rovněž s rozhlasem a televizí a vyzkoušel si i spolupráci se zahraniční produkcí.
Osudná operace
Je však tradovaným omylem, že si zahrál také ve znělce populárního pořadu Česká soda. Rolníka ve skutečnosti ztvárnil fotograf Karel Meisner, jenž mu byl velmi podobný a přátelil se s režisérem Ferem Feničem. Miloslav Štibich byl v té době již bohužel mrtvý.
Zemřel náhle a nečekaně uprostřed horečnaté práce. Dne 22. června 1992 se neprobral z narkózy. „Se mnou v té době točil, a když šel na operaci, prosil mě, abych ho dál neobsazoval, protože měl nějaké potíže,“ vzpomínal režisér Karel Smyczek. Osudné okamžiky se vryly do paměti i Oldřichu Vlachovi, jehož Štibich ve Vesničce mé střediskové neustále upozorňoval, aby nevracel vyškrtané zápalky zpět do krabičky. „Já jsem tehdy dělal seriál s Karlem Smyczkem, přivezli nás oba z exteriérů z jižních Čech, rozloučili jsme se a příští týden jsem se dozvěděl, že náhle zemřel. Byla to dost velká šupa!“
Nezapomenutelný herec Miloslav Štibich zemřel v pouhých nedožitých šedesáti čtyřech letech a zůstala po něm nezaplnitelná mezera. „Byl to úžasný, nedoceněný herec. Vždy mi už bude chybět, když obsazuji své současné filmy,“ řekl na jeho adresu režisér Smyczek.
Hrají
Zdroje:
