Článek
Narodil se 15. června 1932 v Osečnici, malé vesnici s necelými třemi stovkami stálých obyvatel, ležící pár kilometrů od Rychnova nad Kněžnou. V Osečnici, místními nazývané Vosečnicí, strávil dětství i dospívání. Za války mu zemřela maminka a otec se znovu oženil. Ujala se ho bezdětná teta se strýčkem, díky jejichž podpoře mohl studovat na piaristickém gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou.
Místo lesníka hercem
Původně měl ve studiích pokračovat na písecké lesnické škole a stát se lesníkem. Začaly jej ale lákat múzy. Věnoval se recitaci a hrál divadlo v ochotnickém souboru. Na radu hostujícího Ladislava Boháče zamířil po maturitě na pražskou DAMU, kde se stal žákem profesorky Evy Šmeralové. Herecká studia završil v roce 1955 a poté byl nějakou dobu hercem a loutkohercem u Vesnického divadla, na konci dekády získal angažmá v Příbrami, odkud již v roce 1962 odešel do Divadla Vítězného února v Hradci Králové. Polovina sedmdesátých let jej zastihla v Praze. Nejprve působil v Činoherním klubu a v roce 1977 přešel do hereckého souboru Filmového studia Barrandov. Tady již zůstal až do zrušení souboru a zároveň svého předčasného odchodu na odpočinek v roce 1991.
Před filmovou kamerou zprvu mnoho příležitostí nedostával. Debutoval sice ještě v době studií, ale jen v malých roličkách. Po svém odchodu do oblastních divadel z hledáčků režisérů zmizel, více začal hrát až po svém návratu do Prahy. V té době se navíc i politicky angažoval. Podle svědectví jeho kolegů a přátel mu však politika nikdy nezatemnila mozek a bral ji jen jako prostředek ke splnění svých pracovních snů. K rolím mu politické angažmá jistě dopomohlo, na druhou stranu mu ovšem přinášelo především role v propagandistických snímcích a seriálech. Rovnou třikrát svoji tvář propůjčil Klementu Gottwaldovi, a sice ve filmech Dvacátý devátý a Poéma o svedomí a v seriálu Povstalecká história. Jinak byly jeho role vesměs plejádou příslušníků VB nebo důstojníků, a to i v komediích, dnes ovšem vesměs dávno zapomenutých. Zahrál si ale také pomocníka VB Maštalíře v nejslavnější části seriálu Třicet případů majora Zemana, a sice ve Studni.
Nesmrtelným díky Troškovi
V roce 1984 nastal v jeho profesním životě zlom. Režisér Zdeněk Troška mu svěřil úlohu předsedy hoštického JZD Rádla ve filmu Slunce, seno, jahody. Roli si zopakoval i v dalších dvou navazujících komediích. Na svoji nejslavnější roli byl náležitě pyšný a hrdě se k ní hlásil. Vůbec mu nevadilo, že v něm diváci vidí jen a jen předsedu JZD. „Táta měl ty filmy rád, byl spokojený, že ho s nimi lidé mají spojeného. Byť udělal spoustu krásných filmů, pro lidi byl Rádl. Však si k té postavě sám vymyslel i tu věčnou žvýkačku a kovbojský klobouk,“ řekl po letech Miroslavův syn Martin. Ten se Zounarovi narodil v roce 1967 z manželství s lékařkou Martou, s níž se poznal během angažmá v Hradci Králové. Martin se vydal v tatínkových šlépějích a profesně se s ním setkal kupříkladu v seriálu Chlapci a chlapi z roku 1988, kde jim připadly stejné role jako v životě, zahráli si otce se synem.
Miroslav Zounar se i jako stálý herec barrandovského filmového studia nadále věnoval divadlu a hostoval na několika scénách. Věnoval se i rozhlasu a recitaci. Jeho hlas opakovaně zazníval v Nedělních chvilkách poezie. Byl rovněž literárně nadaný a pro děti napsal knihu veršů Zatoulaná slovíčka a Povídej, maminko. Věnoval se i epickému žánru. Za rozhlasovou hru Víš, jak létá ledňáček obdržel první cenu Prix Bohemia. Společně se synem a s přispěním Otakara Brůny vydal v roce 1995 knihu vzpomínek Vlny rozkoše.
V té době jej již trápila řada zdravotních problémů. Léčil se s cukrovkou, postihl ho infarkt a dostal umělou srdeční chlopeň. Závěrečný třetí díl Troškových komedií nazvaný Slunce, seno, erotika už málem nenatočil. Zdeněk Troška ale nechtěl, aby Zounar v posledním díle chyběl. Přemlouval ho, ať to zkusí. Slíbil mu, že do Itálie, kde by mu mohla dělat problémy vedra, jet se štábem nemusí. Sestříhá to tak, aby to nebylo poznat. A skutečně našel restauraci někde na Bílé Hoře a tam se točily ‚italské‘ restaurační scény, kde herec mohl sedět. Diváci si ničeho nepovšimli. Tu úplně poslední filmovou roli Miroslavu Zounarovi nabídl opět režisér Troška. Ztvárnil kapelníka v pohádce Princezna ze mlejna. Miroslav Zounar zemřel v březnu roku 1998 ve věku šedesáti pěti let. Příčinou byla rakovina. Jeho milovaná manželka Marta ho přežila o jednadvacet let. Zemřela na nevyléčitelnou nemoc jménem ALS, což je amyotrofická laterální skleróza. Tato choroba se stala osudnou například i ex-premiérovi Stanislavu Grossovi.
Zdroje:
