Článek
Jan Žižka z Trocnova, osobnost rozporuplná, obdivovaná i zaracovaná, v každém případě nezapomenutelná. Velký válečník se narodil kolem roku 1360 v Trocnově a zemřel při zamýšleném tažení na Moravu před městem Přibyslaví. Stalo se tak pravděpodobně dne 11. října 1424. Podle dobových kronik byl pohřben v Hradci Králové v kostele sv. Ducha. Jeho ostatky se tu měly nacházet ještě okolo roku 1460. Po nějaké době měly být pozůstatky přeneseny do Čáslavi, a sice do kostela sv. Petra a Pavla. Proč se tak stalo, historikům zcela uniká. Nejde ovšem o pouhou hypotézu, ale o skutečnost doloženou v několika na sobě nezávislých pramenech. Žižkův hrob byl nejvýznamější čáslavskou pamětihodností ještě před porážkou stavů na Bílé hoře. Roku 1623 hledal Žižkovy pozůstatky Vilém z Vřesova. Nic nenalezl, a tak alespoň nechal jeho náhrobek rozmetat. To, že Vilém z Vřesova, mincmistr z Kutné Hory, pozůstatky nenašel, znamenalo jediné, že jsou někde ukryté. Dlouho byly v kostele marně hledány. K zásadnímu objevu došlo až v roce 1910, v době, kdy chrám regotizoval Kamil Hilbert. V zazděném výklenku v podvěžní kapli byl nalezen fragment lebky, který by snad měl patřit slavnému vojevůdci. Kosti krátce po nálezu prozkoumal profesor Jindřich Matiegka, který je prohlásil za věrohodné. Narazil ale na opačné mínění jiných odborníků. Ostatky znovu zkoumal významný antropolog Emanuel Vlček v roce 1980 a ten došel k závěru, že tak zvaná čáslavská kalva skutečně může patřit Janu Žižkovi z Trocnova.
Na Rabí hedali Žižkovi ostatky na základě seance
Žižkovy ostatky se však v minulosti nehledaly jen v Čáslavi, ale také na jiných místech, mimo jiné na Rabí. Husitský hejtman je s tímto mocným jihočeských hradem neoddělitelně spjat. Obléhal ho dvakrát, v roce 1420 a v roce 1421. A právě u tohoto hradu, když sem přitáhl podruhé, přišel v červenci 1421 o své jediné zdravé oko. O Žižkovi se pak na Rabí začalo vyprávět velké množství různých pověstí. A jedna z nich také říká, že právě tady husité tajně pohřbili svého hejtmana. Pověst byla živá ještě před druhou světovou válkou a byť se nemohla opřít o žádné historické důkazy, nejednoznačnost čáslavského nálezu ji udržovala při životě.
Rabí
Tak se stalo, že nv roce 1924 měla jistá pražská spiritistka při seanci vidění. Zjevil se jí duch hejtmana husitských vojsk Zikmunda z Vranova a sdělil jí, že shromáždil Žižkovy ostatky a uložil je i s jeho mečem a palcátem v truhlici na hradě Rabí. Spiritistka seznámila s výsledkem seance dva vlivné pány – významného pražského nakladatele Bedřicha Kočího a nejmenovaného uuniverzitního docenta. Ti zprvu zprávě nevěřili, spiritistka je však tak dlouho zpracovávala, až je dočista zblbla. Oba dva se rozhodli, že se půjdou na hrad přesvědčit. Po delším dohadování se jim podařilo získat povolení Spolku pro zachování památek, jehož souhlas k experimentu potřebovali. Funkcionářům spolku namluvili, že mají důkazy o vzácné památce, která je pod zemí uložena, a že nález ponechají hradnímu muzeu.
Našla se alespoň chodba
A tak se jednoho dne všichni tři – spiritistka, nakladatel i docent - dostavili na Rabí a začali řídit výkopy. Spiritistka sice měla jen mlhavé představy o tom, kde by měla truhla s Žižkovými ostatky být, duch jí uložení nepopsal příliš dobře, přesto naměřila od vchodu do konírny směrem k rohu palácové zdi určitý počet kroků a určila místo, kde měli dělníci začít kopat. A ti se opravdu činili, netušili totiž, že hledají kosti, domnívali se, že pod zemí na ně čeká poklad. Ten se zde ostatně podle pověstí má také nalézat. Kopali tak a kopali, truhlici však ne a ne nalézt. Když se až do večera nic neobjevilo, nakladatel nevydržel a odjel. Docent měl větší trpělivost, odpadl až po týdnu. Dělníky, natěšené na poklad, to však nezastavilo. Kopali dál. A kopali tak dlouho, dokud v hloubce na skále nenarazili na značku, která se podobala písmenu T. O nálezu zpravili členy spolku. Ti poslali zprávu do Prahy a docent nabyl dojmu, že je to znamení, které označuje místo truhlice s ostatky. Nařídil proto dělníkům pokračovat v práci. Opět se tedy kopalo. Pochvíli dělníci narazili na malý zděný prostor, který připomínal hrob, byl ale prázdný. Marné kopání podráždilo členy spolku, kteří k akci pojímali již delší dobu nedůvěru, obzvlášť poté, co zjistili, na základě čeho k výzkumu došlo, a ti další výkopy zakázali. Nic nebyly platny protesty docenta, kopat se prostě přestalo. Zvědavost však prý nakonec přemohla samotného správce hradu Rudolfa Kleinschmidta, a tak na vlastní pěst, aniž by informoval spolek a profesora, začal pátrat sám. A byl nakonec úspěšný! Objevil staré zasypané schodiště.
Zdroje:
Flegl, Michal, Jan Žižka v pověstech o hradů Rabí, in: Rodopisná revue online, roč. 16, 1. 2014
Kleinschmidt, Rudolf, Pověsti, báje a zkazky z Rabí a okolí, in: Sušické listy 1932.
