Článek
Na svět přišla 30. května 1915 v americkém Washingtonu a pokřtěna byla jako Louisa – Rosa. Její rodiče, Pavel Janeček a Marie, rozená Sýkorová, pocházeli od Jablunkova a patřili k tisícům Čechů a Slováků, kteří počátkem dvacátého století opustili chudé regiony a zamířili za štěstím za Velkou louži. Janečkovým se však sen o novém životě brzy rozplynul. Tatínek náhle zemřel a maminka nedokázala své tři děti uživit. Přispěl k tomu i fakt, že byla znovu těhotná. Rozhodla se tedy k návratu do vlasti. Stalo se ale to, co bylo ještě v první polovině dvacátého století běžné. Zemřela při porodu.
Chtěla učit malé děti, pak se jí do ruky dostal časopis
Malou Lolu, jak se budoucí herečce říkalo, vychovávali příbuzní. Vyrůstala a studovala v Českém Těšíně a v Brně. Chtěla se stát učitelkou v mateřské škole. Jednoho dne roku 1936 si ale četla časopis Hvězda československých paní a dívek. Ve třicátých letech minulého století se jednalo o snad nejúspěšnější týdeník. Vydával jej Melantrich, který se v té době zaměřoval i na filmovou tvorbu a pravidelně zveřejňoval i inzeráty filmových produkcí hledající nové tváře. Právě na takový inzerát narazila Lola.
Nancy Rubensová
V časopise již nějakou dobu vycházel román na pokračování Světlo jeho očí. Stála za ním Maryna Radoměrská a svým žánrem se řadil do takzvané červené knihovny. Příběhy o tom, jak chudá dívka ke štěstí přišla, se těšily obrovské popularitě. Vdavekchtivá děvčata je doslova hltala. Nejinak tomu bylo u Marynina románu. Šel doslova na dračku, byl vydán i knižně a nyní se chystalo i jeho převedení na stříbrné plátno. Režisér Václav Kubásek hledal vhodné představitelky i skrze časopis. Lola si byla vědoma své mimořádné krásy. Věděla, že filmaři mají o blondýnky velký zájem. Zkusila tedy štěstí a přihlásila se do konkurzu. Hlavní roli nakonec získala Zita Kabátová, která v té době u filmu rovněž začínala. Fotogenickou Lolu si ale Kubásek rozhodně nechtěl nechat uniknout a svěřil jí výraznou úlohu rozmazlené, náladové a věčně ufňukané Elišky Davidové, snoubenky syna prezidenta železáren Franka Nora, který přišel o zrak. Film měl obrovský ohlas. Diváci znali předlohu a nyní před nimi svět bohatých průmyslníků ožil i na plátně. Herečky se předvedly v nádherných a nákladných róbách, o luxusní interiéry se postarala nejstarší pražská česká továrna na výrobu nábytku a dekorací B. Mayer. Zdařilý byl i hudební doprovod, za nímž stál populární R. A. Dvorský a jeho Melody Boys. Výkon samotné Loly byl sice spíše nemastný neslaný, projevovala se její nezkušenost, čehož si povšimla i dobová kritika. Filmové publikum si však plavovlasou Čechoameričanku okamžitě oblíbilo.
Zdědila roli po Baarové
V titulcích byla uvedena ještě pod jménem Janečková. To se mělo brzy změnit. Nový zjev na plátně biografů nepřehlédl Jan Sviták a obrátil se na Lolu s nabídkou, která se neodmítá. Jednalo se o roli Vlasty Karasové. Původně ji měla ztvárnit Lída Baarová. Ta však dostala lákavější nabídku z Berlína. Lola se tak ocitla po boku zbožňovaného milovníka Rolfa Wanky, ale také Theodora Pištěka, Antonie Nedošínské a Trudy Grosslichtové, a užila si natáčení v jugoslávském Dubrovníku. Sbohem tehdy dala starému jménu, které neznělo dostatečně hvězdně. Stala se Nancy Rubensovou.
Hlavním hrdinou příběhu je majetný šéf autotováren Mirko Rolín, jehož nudí rozmařilý život a rozhodne se strávit dovolenou sám, daleko od svých pražských přátel. S kamarádem Theodorem uzavře sázku, že se měsíc obejde bez pohodlí i polibku ženy. Vydá se pěšky do Dubrovníku, kde se seznámí s Vlastou, dcerou pražského majitele vinic. Shodou okolností totiž požádal právě v letním sídle její rodiny o nocleh a posléze přijal i zaměstnání řidiče a sluhy. Otec chystá pro Vlastu překvapení v podobě ženicha, jímž není nikdo jiný než Mirkův přítel Theodor. Ten o Vlastu však nemá zájem, neboť je již zasnouben s jinou ženou. Film se dočkal i své rakouské verze, kde se s Lolou, tedy vlastně již Nancy, rovněž počítalo. Třicátá léta neznala dabing a proto se filmy pro cizojazyčné publikum rovnou natáčely celé znovu.
V následujícím roce 1937 si Nancy Rubensová zahrála v dalších dvou titulech. Opětovně v ni vložil svoji důvěru režisér Sviták a obsadil ji do úlohy dcery strojvůdce Doubravy v melodramatu Srdce na kolejích a do role vychovatelky Vlasty v dalším svém dramatu Rozvod paní Evy, v němž zářila především Jiřina Štěpničková coby atraktivní záletná ženuška úspěšného advokáta.
V divadle i zpívala
Diváci se možná domnívali, že Nancy žije život bohaté filmové hvězdy. Zdaleka tomu tak nebylo. Filmy té doby vznikaly jako na běžícím pásu, běžně se natáčelo jen několik dnů, maximálně týdnů. Dva filmy do roka tak nepředstavovaly žádnou stabilní práci. V roce 1938 si navíc na mladou herečku vůbec nikdo nevzpomněl. Snažila se tak uplatnit alespoň na jevišti a nějakou dobu hrála v Novém divadle Oldřicha Nového. Odtud přešla do Divadla Járy Kohouta, které sídlilo v paláci U Nováků ve Vodičkově ulici. Kohout uzavřel smlouvu s Voskovcem a Werichem, kteří přišli z politických důvodů o koncesi Osvobozeného divadla, že převezme jejich soubor a bude podporovat Werichovu matku během jeho emigrace. Sázel na zábavný a lidový repertoár a nabízel i dobově velmi populární operetu, různá revue a frašky se zpěvy. Nancy se tu tak nově mohla uplatnit i jako zpěvačka.
Rok 1939 představoval pro Nancy nejúspěšnější éru v její kariéře. Stříbrné plátno opanovala rovnou čtyřikrát. Sviták se z ní ve svém dalším filmu U svatého Matěje dokonce pokusil udělat novou Věru Ferbasovou, ale nezdařilo se to. Vladimír Slavínský pro ni měl postavu snoubenky mladého Jiřího Ostena, Emči Jánské, v komedii Dědečkem proto své vůli. A konečně Ladislav Brom si ji vyhlédl do role ošetřovatelky v porodnici v romantickém dramatu Tulák Macoun. S týmž režisérem následně zavítala podruhé k břehům Jadranu, aby se stala společnicí hraběnky de Milesi v melodramatu Bílá jachta ve Splitu. Role se stala jedním z vrcholů její krátké kariéry.
Paní hoteliérovou byla jen krátce
Za okupace však její kariéra začala pomalu a jistě upadat. Rolí nebyl dostatek ani pro daleko známější a talentovanější herce, a tak se Nancy před kamerou ocitla již jen dvakrát. V roce 1941 jako Slávčina přítelkyně v nezapomenutelné duchařské komedii Martina Friče Tetička a o rok později si ještě zazpívala v dramatu J. A. Holmana Velká přehrada, pojednávajícím o stavbě velkého vodního díla. Tím se se světem kinematografie definitivně rozloučila.
Krátce po tom, co padla poslední klapka, spojila svůj život s Valdemarem Kovaříkem, majitelem luxusního novobarokního hotelu Gráf, jenž sídlil na rohu Náměstí I. P. Pavlova a Legerovy ulice a ve své době byl opravdovým pojmem. Zda kariéru ukončila na přání svého partnera, jak se domnívala Zita Kabátová, nebo se chtěla vyhnout účasti na německých filmech, zůstane již patrně navždy nezodpovězeno. Možná ji zlákal život, který doposud znala jen ze svých rolí, život zajištěné, bohaté a hýčkané paničky. Postupně přivedla na svět tři děti – Valdemara, Danielu a Zuzanu. Kvůli problémům s americkým občanstvím se za otce svých dětí mohla provdat až v roce 1955, kdy již jejímu synovi bylo deset let. To však nebylo to jediné, co ji trápilo. Přišel rok 1948 a s ním i konec všelijakých továrníků, bohatých obchodníků a hoteliérů. Také její rodině nenechavé rudé bratrstvo ukradlo hotel Gráf a překřtilo jej na Kriváň. Jakým směrem se ubíraly její další osudy, nevíme. Známo je pouze to, že právě v onom roce 1955 se pokusila obnovit svoji kariéru. Vrátila se na jeviště pražského Divadla na Fidlovačce, po dvou sezónách ale hereckou profesi definitivně pověsila na hřebík. V úplném zapomnění zemřela 4. června 1994 v Praze, pouhých pět dnů po svých sedmdesátých devátých narozeninách. „Lola byla moc krásná, jenomže herečka příliš dobrá nebyla. Měl však pro ni slabost režisér Ladislav Brom, a tak byla privilegovaná,“ prozradila na ni v jednom rozhovoru Zita Kabátová.
Zdroje:
