Článek
Na svět přišel jako jedno z dvojčat. Stalo se tak v Janově předposlední den roku 1932. Bratr Pierro se později stal profesorem na Fakultě inženýrství Univerzity v Pise. Nepadl tak na rozdíl od Paola příliš daleko od stromu. Otec Ettore, pocházející z Palerma, byl totiž stavebním inženýrem. Matka Maria Faraci, narozená benátské matce a sicilskému otci, byla učitelkou němčiny.
Dětství poznamenané válkou
Dětství a mládí strávili oba bratři v rodném městě pod přísnou matčinou výchovou. Základní školu navštěvovali společně. Přestože byla jejich rodina bohatá a patřila k janovské buržoazii, během druhé světové války materiálně strádala. Nakonec ale mohli být všichni rádi, že alespoň přežili. Jednou totiž měli opravdu namále. Paolo na osudný den vzpomínal později takto: „V určitém okamžiku jsme slyšeli nad našimi hlavami jakoby halasný hluk vlaku. Byla to salva ráže 381 mm, kterou britské námořnictvo vypálilo z pobřeží Portofina. Až na to, že minulo cíl. Střela zasáhla čtvrť, kde jsme všichni byli, a zničila domy a lidi. Vyšli jsme ven, můj bratr a já, držíce se za ruce. Byla to strašlivá podívaná. Viděli jsme mrtvoly dvou žen a mrtvého mezka. V noci jsme nemohli spát. Bylo to poprvé, co jsme slyšeli našeho otce proklínat válku.“
Paolo Villaggio
Další vzpomínky na konec války byly již pozitivnější. Herec popisoval svůj údiv nad tím, když se po spojeneckém vylodění poprvé ocitl před cizími vojáky a také ochutnávku Coca-Coly a konzerv, které byly pro tehdejšího italského výrostka zcela neobvyklé.
Práva nedokončil, odešel do Anglie
Po absolvování klasické střední školy Andrea D'Oria začal Paolo studovat na janovské univerzitě práva. V roce 1954 se na koupališti seznámil s Maurou Albites, která se na konci padesátých let stala jeho ženou a s níž měl dvě děti. Školu však nakonec nedokončil a odešel do Velké Británie, kde pracoval jako hlasatel rozhlasové stanice BBC. Po pěti letech nastoupil jako navigátor u plavební holandské společnosti. Po návratu do Janova působil u jedné z nejvýznamnějších italských firem, firmy Cosider, kde byl zodpovědný za organizaci firemních akcí včetně výměny vánočních dárků mezi manažery a ocenění zasloužilých zaměstnanců. Z této své pracovní zkušenosti později čerpal inspiraci k vytvoření postavy svého pana účetního.
Paolo Villaggio s rodinou
V poválečných letech se seznámil s Fabriziem De André, rovněž Janovanem, budoucím zpěvákem a skladatelem, který se stal jeho blízkým přítelem a s nímž sdílel většinu svých mladistvých dobrodružství. Léta svého mládí, zejména večery strávené v různých janovských tavernách nebo s přáteli, později Paolo přibližoval takto: „Fabrizio a já jsme byli, řekl bych, aniž bychom to věděli, dva skuteční kreativci a pak jsme to dokázali v životě. Choval se jako já, to znamená, že jsme vedli pošetilý život, chodili jsme na lov hrozných přátel. Naši rodiče byli tímto způsobem života vyděšeni, nic jsme nedělali a pravidelně jsme spali až do dvou odpoledne.“ Z přátelství později vzešla i umělecká spolupráce, v šedesátých letech spolu oba mladí muži složili několik ironických písní.
Fantozziho poprvé představil v televizi
Paola úřednická práce nebavila a rozhodl se pro kariéru kabaretního komika. První angažmá absolvoval v janovském kabaretu Iva Chiesy, kde jeho výstupy zaujaly vlivného divadelníka Maurizia Constanzu, který mu nabídl smlouvu do římského kabaretu 78. Odsud byl již jen krůček do televize, v níž Paolo od roku 1967 bavil v samostatných programech diváky svými komickými figurkami, neschopným a agresivním profesorem Kranzem a bojácným a submisivním účetním Fantozzim.
Paolo jako profesor Kranz
Vyprávěné příběhy mají jako námět různá neštěstí účetního. Příběhy mají za cíl zdůraznit nedostatky a rozpory italské společnosti záměrným použitím nadsázky. Paolo se při přípravě skečů inspiroval svými vlastními pracovními zkušenostmi a citoval mnoho lidí, které skutečně znal. Mezi ně patřil i sám Fantozzi, umělcův kolega v době, kdy byl zaměstnán u společnosti Cosider. Později o tomto muži řekl toto: „Fantozzi se ve skutečnosti jmenuje Bianchi. V době, kdy jsem se s ním setkal, se jeho kancelář nacházela ve sklepě. Byl jsem s ním několik let. Moje první setkání s ním se odehrálo v malé místnosti, v tomto sklepě, který mu přidělili jako kancelář. Ten den jsem mu podal ruku se slovy: ‚Dovolíš mi?‘ Vstal. Zeptal jsem se ho: ‚Ale proč vstáváš?‘ A Bianchi-Fantozzi: ‚Myslel jsem, že chceš tančit.‘“
Účetní se stal klasickou figurou italské komedie
Koncem šedesátých let přenesl Paolo Villaggio těžiště svých hereckých aktivit na plátna kin. Nejčastěji představoval typ malého, obtloustlého, nemotorného smolaře. Velkou popularitu mu přinesla série bláznivých komedií, v nichž se vrátil ke své televizní postavě Uga Fantozziho. Poprvé se Fantozzi představil na velkém plátně v roce 1975 ve filmu Zrození pana účetního. Následovaly snímky Nesnáze pana účetního, Maléry pana účetního, Maléry pana účetního 2, Pan účetní jde do důchodu, Pan účetní se nevzdává, Pan účetní jde do ráje, Návrat pana účetního a Pan účetní opět zasahuje. Posledně jmenovaným snímkem se v roce 1999 komický smolař s publikem rozloučil. Snímky měly postupem doby klesající tendenci, postava se ale stala nedílnou součástí masové kultury několika generací Italů.
Jako pan účetní v roce 1974
Ačkoliv byl Villaggio téměř výhradně obsazován do nepříliš kvalitních komedií, v pozdějších letech se snažil prokázat vyšší umělecké ambice v náročnějších filmech. Federico Fellini mu svěřil složitější úlohu bývalého prefekta Denolly ve svém posledním filmu, alegorické komedii o náměsíčném mladíkovi Hlas luny. V sociálně laděné komedii Doufejme, že to dokážu se herec pro změnu vtělil do postavy dobrosrdečného učitele Sperelliho, který si postupně podmaní svými pedagogickými nápady všechny žáky z malého městečka, kam byl nedopatřením přeložen. Od devadesátých let začal Paolo autorsky spolupracovat s Renatem Pozzettem a jejich společné komedie se těšily poměrně slušné divácké přízni. Za svůj přínos italské kinematografii byl Paolo odměněn Zvláštním Zlatým lvem na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách 1992.
O smrti žertoval
V novém tisíciletí již své herecké aktivity omezoval a více se soustředil na literární činnost. V květnu roku 2009 obdržel Donatellova Davida za celoživotní dílo. Při přebírání ceny pobavil publikum svou obvyklou kousavou ironií: „Jsem šťastný, i když mám velmi mírné obavy, že tato cena není za moji kariéru, ale na moji památku…“ Poté se obrátil na prezidenta republiky Giorgia Napolitana a dodal: „Doufám, že můžete přijít na můj pohřeb…“ Hlava státu odpověděla s úsměvem: „Kdo ví, kolik let budu muset čekat!“ Ke konci života herec o smrti veřejně žertoval často: „Už jsem si připravil konec. Přijedu strávit poslední hodiny do Sori, na Ligurské riviéře, kde jsou pohřbeni moji rodiče, budu zpopelněn a pak mě mladá dívka hodí do moře, které tak miluji. V opačném případě, pokud se to zkomplikuje, už mám v Sori připraveného restauratéra, který mě uvaří. Hodiny, hodiny a hodiny.“
Herec v roce 2008
Paolo Villaggio zemřel dne 3. července 2017 ve věku osmdesáti čtyř let v soukromém pečovatelském domě Paideia v Římě, kde byl hospitalizován od začátku června kvůli respiračním komplikacím způsobeným diabetem.
Zdroje:
