Článek
Pavel Pavlovský se narodil 11. prosince 1944 v Praze do středostavovské rodiny. Maminka Marie, byla za svoboda Pošvová, tatínek se jmenoval Karel Pavlovský. Za okupace nedokončil díky uzavření českých vysokých škol studia, a proto si spolu s bratrem zařídil menší exportní firmu Pavloport. „Což se později ukázalo jako nedobrý tah, protože po osmačtyřicátém o to samozřejmě přišli. Otec musel dlouhá léta pracovat manuálně. Byl odvelen na Kladno do hutí, kde utrpěl těžký úraz, když mu spadl na nohu kus rozžhaveného železa,“ vzpomínal na nelehká léta Pavlovský v jednom z rozhovorů. Později jeho otec získal příjemnější práci účetního v Teplicích, načež pracoval dlouhá léta v Krkonoších na různých ROH boudách. Díky tomu se malý Pavel naučil dobře lyžovat.
Zachránil jej češtinář
K divadlu jej přivedla babička, maminčina matka. „Babička Pošvová byla znamenitá kuchařka, takže mi dala dobrý fyzický základ, a vůbec to byla ohromná ženská, která také měla ráda divadlo. Když jsem byl hodný, tak jsme vždy v neděli odpoledne chodili do divadla – nejdříve do loutkového a později už do normálního. A tam možná někde vznikla má náklonnost k tomuhle žánru, k tomuhle druhu umění.,“ přibližoval Pavlovský počátky své lásky k divadlu. V Praze žila jeho rodina kousek od Stromovky, v krásné čtvrti Bubeneč, nedaleko od rezidence amerického velvyslanectví. Rodiče nebyli příznivci režimu, což plně dopadlo především na jeho otce, jak bylo již výše zmíněno.
Ale ani Pavel to neměl lehké. Rodičům bylo sděleno, aby se jejich syn ani nepokoušel podat si přihlášku na střední školu. Měl si zvolit nějaký učební obor. Zachránil jej naštěstí učitel češtiny, jenž k němu navzdory jeho nepříliš dobré školní disciplíně choval sympatie. Slíbil mu, že bude-li mít vyznamenání, zařídí, aby si mohl dát přihlášku na střední školu. Pavel se opravdu začal snažit a prospěch si zlepšil. Učitel dostál slibu a on si mohl podat přihlášku na jedenáctiletou střední školu, kam byl následně přijat. Po maturitě zamířil na DAMU, kde jej učily takové kapacity jako Libuše Havelková, Ota Sklenčka či Miloš Nedbal. V ročníku s ním studovali Klára Jerneková, Oldřich Vlach, Jiří Klem či Luděk Sobota, který se stal jeho velkým kamarádem.
Po absolutoriu v roce 1966 nastoupil Pavel Pavlovský do svého prvního angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Absolvoval dvouletou základní vojenskou službu, rok strávil jako člen Armádního uměleckého souboru ČSLA. Sloužil také na vojenském letišti Líně u Plzně. V té době už byl také poprvé ženatý. „Jmenovala se Alena. Měli jsme se rádi, tak jsme se vzali. Byla to taková polostudentská svatba,“ řekl o své tehdejší ženě Pavlovský. V Líních také zažil leteckou invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968.
Nezapomenutelná role
Osmašedesátý rok pro něj byl ale přelomovým ještě z jednoho důvodu. Pavel si díky svému členství v Armádním uměleckém souboru, ale i vzhledem ke svému talentu a uhrančivému vzhledu, zahrál v jednom z nejlepších snímků v dějinách československé kinematografie. „Režisér Jasný si mě vybral do filmu Všichni dobří rodáci podle nějaké fotografie v databázi herců na Barrandově. Tak jsem přišel na konkurz a s Vlastíkem Brodským jsem tam zahrál takovou scénku,“ vzpomínal herec na osudové okamžiky. Jeho výkon se režisérovi zalíbil, a tak jej do svého filmu obsadil. Zahrál si v něm roli poštovního doručovatele Bertina a dodnes na natáčení velmi rád vzpomíná: „Všechny exteriéry se točily ve městě Bystré u Poličky, kde to bylo opravdu nádherné. Hrál s námi Walda Matuška, Vláďa Menšík, Vlastík Brodský, Radek Brzobohatý. To byli tenkrát velikáni filmu. Celé noci se povídalo,“ řekl na téma filmu před časem novinářům.
Jeho Bertin, jenž je v příběhu „střelen jako srnec“, má předlohu ve skutečném poštovním doručovateli z Kelče. Jako údajný informátor StB, spoluzodpovědný mimo jiné za zatčení oblíbeného kelčského faráře Františka Mikulky, byl v létě roku 1949 pod záminkou odměny za předávání informací vylákán na odlehlé místo a při konfrontaci zastřelen. Jeho komplic, ve filmu vystupující jako varhaník Očenáš a ztvárňovaný Vlastimilem Brodským, lest prohlédl a na schůzku se nedostavil.
Pavel Pavlovský byl po natáčení snímku ujištěn Vojtěchem Jasným, že si zahraje ve všech jeho filmech. Osud měl ale již nachystaný jiný plán. Režisér začal být po srpnových událostech perzekvován a raději odešel do emigrace. Film Všichni dobří rodáci běžel v kině asi čtyři měsíce během léta a podzimu roku 1969, načež byl zakázán a po mnoho let ukryt v trezoru až do ledna roku 1990.
šla po něm StB
Pavel Pavlovský se po vojně vrátil do Tylova divadla, v roce 1971 ale využil nabídky a posílil soubor legendárního Divadla Za branou. Moc se tu však neohřál, neboť již v roce 1972 byla scéna komunistickým režimem zrušena a on se vrátil zpět do Plzně. Tam se také v roce 1974 podruhé oženil. Vzal si svoji hereckou kolegyni Moniku Švábovou, rovněž rodilou Pražačkou působící v plzeňském angažmá. „Monika nastoupila v roce 1968, a to jsem byl právě v Armádním uměleckém souboru. Pamatuji si na zahájení sezóny. Bylo to před Velkým divadlem. Když jsme potom vycházeli ven, tak jsem si říkal: Hergot, tady je nějaká pěkná nová baletka…“ Krásná dívka ale nebyla volná, jejím partnerem byl tehdy Jan Thorovský, zpěvák z kapely Spirituál kvintet. „Byli jsme spolu v Divadelním klubu a on odjížděl a říkal mi: ‚Pavle, hlídej mi tady tu Moniku.‘ Tak jsem mu ji hlídal a hlídám mu ji dodnes,“ svěřil se před časem. V roce 1974 pak nová rodina přivítala syna Pavla a o sedm let později i druhého syna Šimona.
Nebylo v těch letech ale vše zalité jen sluncem. Pavel Pavlovský dával vždy najevo své politické postoje a párkrát se ocitl na StB. Zkoušeli to na něj v Plzni i v Praze. Na obou místech dostal stejnou nabídku. „Že prý by si potřebovali sem tam promluvit o tom, jak to mezi těmi kumštýři vypadá. Na to jsem samozřejmě nepřistoupil.“ Bylo až nepochopitelné, že se mu za to všechno nedostalo postihu. Až o řadu let později se dozvěděl, že existoval seznam osob určených k ekonomické likvidaci. Šlo o akci Norbert, kterou chystala StB ještě v roce 1989. „Já tam byl za ten náš kraj snad na prvním místě,“ svěřil se Pavlovský.
V čele stávkového výboru
Patrně právě proto jej filmová tvorba začala míjet. Zahrál si ve dvou pozapomenutých filmech Paragraf 224 a Romaneto. Z nečetných televizních příležitostí vyniká Pavlova hlavní role po boku Jany Brejchové v historickém romantickém filmu Dotek motýla. Výraznější byla jeho spolupráce s rozhlasem. V plzeňském divadle působil deset let a poté přijal angažmá v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze. Po zániku tohoto divadla v roce 1989 se pak již potřetí a naposledy vrátil do Plzně, které již zůstal věrný. Během sametové revoluce se stal předsedou stávkového výboru Divadla J. K. Tyla a posléze také členem plzeňského Občanského fóra. „Bylo to specifické tím, že tady nezačali stávkovat studenti, ale divadelníci.
Zcela zásadní byl ten večer na premiéře Schafferovy Černé komedie. Najednou zazvonil telefon, že se něco děje, a svolali jsme schůzi činohry. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. Bylo to nahoře ve zkušebně v Komorním divadle. Tam se o tom povídalo a dalo se hlasovat, jestli máme stávkovat. Já jsem bohužel tenkrát nezavřel oči, takže vím, kdo hlasoval pro a kdo hlasoval proti. A zvláštní věc je, že z některých těch lidí, kteří byli tenkrát proti, se pak stali vášniví revolucionáři. Ale až když už bylo všechno jasné,“ popisoval přelomovou dobu herec.
Po změně režimu se dočkal řady zajímavých divadelních rolí, v roce 1992 byl zvolen šéfem činohry a o rok později obdržel cenu Thálie. V roce 2011 získal Historickou pečeť města Plzně a roku 2014 vstoupil do Dvorany slávy. Dodnes zůstává významnou osobností převážně plzeňské umělecké scény.
Zdroje:
