Článek
Velikán francouzské kinematografie Philippe Noiret se narodil první říjnový den roku 1930 v severofrancouzském městě Lille. Rodina vlastnila obchod s konfekcí a patřila k dobře situované střední třídě. Otec velmi miloval literaturu a snažil se o to, aby tuto lásku vštěpil i svému synovi.
Philippe Noiret v roce 1951
Třikrát jej vyhodili od zkoušky
Philippe trávil dětství na jihu Francie, v Toulouse. Za studii se pak přestěhoval do Paříže. Nebyl příliš dobrým žákem. Vystřídal několik prestižních lyceí, včetně slavného Lycée Janson de Sally, třikrát ale propadl u závěrečných zkoušek a studium nakonec nedokončil. Jako východisko se nakonec ukázalo herectví. On sám na toto téma kdysi řekl: „Tak jsem se rozhodl, ani nevím proč. Trochu jsem hrál v divadelních hrách na škole, trochu jsem režíroval, když jsem chodil do lycea. Líbilo se mi to. A pak - velice špatně jsem studoval a jednou se mě jeden můj profesor zeptal, co že mám vlastně v úmyslu v budoucnu dělat, takhle že budu mít těžký život. Napadlo mě: proč nezkusit herectví? Říkal jsem si, kdybych si tím vydělal na živobytí, bylo by to dobré.“ Začal proto studovat herectví pod vedením Rogera Blina ve Western Drama Theatre. Živil se nejprve jako bavič v nočním klubu a v roce 1953 se stal členem souboru Théatre National Populaire, kde setrval sedm let a ztvárnil tu přes čtyřicet rolí. Našel si tu i životní lásku, Monique Chaumette, kterou si vzal v roce 1962 za ženu. Z manželství se narodila dcera Fréderique, která se později stala asistentkou filmové režie.
V šedesátých letech vytvořil Noiret komickou dvojici s Jeanem Pierrem Darrasesem a začali s programem objíždět noční kluby.
Ideální představitel nové vlny
První filmovou zkušenost získal již v roce 1949 v komedii Gigi. Film ale nepovažoval za to pravé umění, viděl v něm povrchní zábavu pro masy a díval se na něj skrz prsty a upřednostňoval divadlo. Naštěstí pro filmové diváky potřeboval být také z něčeho živ, a tak z finančních důvodů přijímal další role. Dlouho to bral jen jako přivýdělek a nepředpokládal, že by jej na tomto poli mohla čekat nějaká oslnivá kariéra. Se svým zevnějškem by se jen těžko mohl stát romantickým hrdinou či hrdinou bez bázně a hany. S příchodem francouzské nové vlny však nastal zlom. Zobrazování reálného života si žádalo přirozené lidské typy. Režiséři v Noiretovi spatřovali ideálního představitele obyčejných Francouzů. Jeho nenápadný vzhled dokonale zapadal do psychologických dramat, krimifilmů i komedií.
Herec v roce 1975
První velký úspěch zaznamenal v roce 1960 díky komedii Zazie v metru. Opravdovou filmovou hvězdu z něj udělalo komediální drama Alexandre le bienheureuxz roku 1967. Dalším důležitým milníkem jeho kariéry se stal snímek Velká žranice. Film byl velmi kontroverzní. Pod rouškou bláznivé komedie kritizoval konzumní společnost a na filmovém festivalu v Cannes v roce 1973 vyvolal skandál. Philippe Noiret, který byl na festivalu během uvedení filmu vypískán, na adresu kritiků řekl: „Nastavovali jsme lidem zrcadlo a oni se v něm neradi viděli. To svědčí o velké hlouposti..“
Po boku největších krásek
O dva roky později již herec zářil ve válečném dramatu Stará puška po boku nádherné Romy Schneider. Role lékaře-pacifisty, který po brutální vraždě své dcery a ženy zaujme opačné stanovisko a začne na svém venkovském hrádku likvidovat jednoho po druhém členy nacistického komanda, mu vynesla prvního Césara. V komediích Něžné kuře a Ukradli torzo Jupitera se jeho filmovou partnerkou stala pro změnu Annie Girardot. V dobrodružné komedii z roku 1983 Afričan si zahrál s nádhernou Catherine Deneuve. Jeho podivínský ochránce přírody Victor mu ale přišel pěkně draho. Natáčelo se v Senegalu a herce poštípalo hejno komárů. Navzdory skutečnosti, že byl očkován, dostal záchvat malárie a s následky se pak potýkal dlouhých deset let.
Vrchol divácké popularity přišel s komedií režiséra Zidiho Prohnilí, která pranýřovala korupci v policejním sboru. Role úplatného policisty Reného byla Noiretovi šitá přímo na tělo. Film byl odměněn nejen bouřlivým diváckým ohlasem, ale také pozitivní kritikou. Obrovský komerční úspěch si vyžádal dvě pokračování – Prohnilí proti prohnilým a Super prohnilí.
Velkou, doslova celosvětovou slávu, mu přinesla vedlejší role Alfreda v romantickém dramatu Bio Ráj. Za hlavní roli majora Deleplana ve filmu Život a nic jiného obdržel svého druhého Césara.
Obdivoval Formana
Roku 1994 natočil v České republice snímek Příliš hlučná samota. Během natáčení se seznámil s Bohumilem Hrabalem. Na otázku, co si myslí o Československé nové vlně šedesátých let, tehdy odpověděl: „Chodil jsem v té době poměrně hodně do kina, a když přišly filmy Passera, Formana a Menzela, byla to zkrátka událost! A to nejen pro obecenstvo, ale také pro lidi od filmu. Bylo to prostě něco úplně nového. Nebylo to jen ve způsobu, jakým ty filmy byly natočeny, ale v tom obsahu, v humoru, ironii, v zesměšnění a neskonalé něžnosti. Tón těch filmů se blížil tónu italských filmů, ale byl svrchovaně svébytný, čímž mocně zapůsobil.“
Herec v roce 2000
Philippe Noiret byl za své zásluhy o francouzskou kulturu jmenován Rytířem čestné legie. Kromě hraní se zajímal i o výtvarné umění a literaturu. Odpočívat jezdil společně s manželkou Monique Chaumette, které zůstal po celý život věrný, do malé vesničky Turcy. Vlastnil tu velký a příjemný venkovský dům. „Byl to výsledek šťastné náhody. Ty malé pahorky Malepère, napůl les, napůl pole, to byla krajina, o které jsem snil. Sladké i drsné,“ řekl herec v roce 1999. Noiret byl vášnivým chovatelem koní a ve svém sídle ustájil i koně svých přátel. Venkov pro něj, jak říkával, byl synonymem pro jízdu na koni a čtení. Do venkovského prostředí dokonale zapadl, jak prozradil deníku La Dépêche starosta Montrealu, města poblíž Turcy: „Když se v Malepère setkal se sběračem hub, chřestu nebo šneků, vždy se zastavil, aby prohodil pár slov. Tady, na vesnici, ho nikdo nežádal o autogram, ale všichni ho zdravili. Byl velmi zdvořilý a potřeboval samotu. Považovali jsme ho za jednoho z nás.“ Když Noiret zemřel, vdova sídlo prodala, protože bolest pro ni byla příliš silná.
Místo hercova posledního odpočinku
Philippe Noiret zemřel na rakovinu dne 23. listopadu v Paříži. Pohřben byl na hřbitově Montparnasse, významném hřbitově v Paříži, který leží v jižní části města ve čtvrti Montparnasse. Se svými 19 hektary je druhým největším pohřebištěm uvnitř Paříže a je zároveň jednou z největších zelených ploch v metropoli.
Zdroje:
