Článek
Cílem výpravy bylo vyhledat a prostudovat primitivní Austrálce z kmene Rembaranka, jejichž původní území se nachází v málo probádaném vnitrozemí Arnhemské země, jak se nazývá poloostrov na severu Austrálie.
Žili jako Evropané v době kamenné
Rembarankové žili stále loveckým způsobem života. Neměli stálá sídla, neznali zemědělství, nepoužívali kovy ani keramiku. Vytvářeli skalní malby. Jejich život se podobal životu, jaký v Evropě a jiných částech světa vedli lidé doby kamenné. Měli rovněž velmi bohatou mytologii, náboženskou víru a určitou společenskou organizaci. Neměli náčelníky nebo šlechtu, všichni si byli rovni, ale vzorem jim byli starší. Vytvořili si komplikovaný systém manželských tříd, který měl zabránit sňatku mezi příbuznými. Nevěřili v jednoho Stvořitele, ale v obrovské množství nadpřirozených sil a bytostí, které vybudovaly a zároveň i stále měnily okolní svět. Tyto síly bylo podle Rembaranků možné oslovovat a ovlivňovat soustavou obřadů a rituálů.
Na konci šedesátých let žilo ještě těchto Austrálců několik set, dnes jsou jich jen desítky. Expedice měla být jednou z posledních možností dokumentace tohoto primitivního kmene. Na výzkumech, jejichž cílem bylo napomoci k objasnění kulturních počátků světa, mělo zájem samotné UNESCO. Garantem se stalo Moravské zemské muzeum. Expedice se měla stát jednou z největších, které kdy byly z Československa do Austrálie vyslány. Dočkala se kladného přijetí odbornou veřejností a k jejímu renomé přispěla i skutečnost, že k účasti se přizvali mezinárodně uznávaní odborníci i techničtí specialisté, z nichž někteří měli s podobnými akcemi již zkušenosti.
Vedoucím výpravy a zároveň geografem a demografem byl odborný asistent Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy Josef Brinke. Ředitel Moravského zemského muzea v Brně a zakladatel ústavu Anthropos Jan Jelínek měl funkci antropologa a archeologa. Etnografem a zároveň sekretářem výpravy byl odborný pracovník Náprstkova muzea v Praze Stanislav Novotný. Funkce fyzického antropologa a vědeckého tajemníka připadla pro změnu vědeckému tajemníkovi Ústavu hygieny v Praze Miroslavu Prokopcovi. Zdeněk Veselovský, v té době ředitel ZOO Praha, zastával úlohu zoologa a etologa. Muzejní kurátor František Šíma se zhostil role organizačního tajemníka a hospodáře. Důlní záchranář a potápěč Jan Daněk se stal řidičem a mechanikem. Fotografem a kameramanem byl Jiří Vrožina.
Dopravním prostředkem se stala Praga V3S
Kameramanovi a režisérovi Československé televize Ostrava Jiřímu Vrožinovi bylo v době, kdy mu byla účast na výpravě nabídnuta, něco přes třicet let. Měl za sebou však již nemalé zkušenosti. Natáčel v Turecku, Brazílii, Sicílii a zúčastnil se i potápěčských a námořních výprav. Představa, že stráví devět měsíců v buši, daleko od civilizace, jej okamžitě nadchla. Možnost natáčet poslední svědky doby kamenné velmi zaujala i programového ředitele ostravské televize Jana Neulse, který okamžitě pochopil, o jak výjimečnou událost se jedná. Navzdory skutečnosti, že televizní vysílání bylo stále pouze černobílé, nechal kameramana vybavit barevným materiálem značky Geaevert. Později se sice ukázalo, že tento materiál není vzhledem k podmínkám úplně vhodný, ale expedice byla naštěstí spolufinancována Fordovou nadací a Vrožina díky tomu mohl v Sydney přikoupit barevný film značky Kodak, nejkvalitnější materiál, který tehdy byl k dispozici.
Jiří Vrožina
Výprava byla skvěle zajištěna po technické stránce. Československé podniky a exportní společnosti měly na celé akci zájem a poskytly bohatou výstroj a výzbroj. Členové expedice s sebou vezli například kulovnice se speciálními dalekohledy, které je měly v buši chránit před krokodýly a divokými buvoly. Hlavním dopravním prostředkem se stal skříňový nákladní automobil Praga V3S.
Točilo se i na Uluru
Začátek expedice se nesl ve znamení podivné doby. Expediční vůz se vydal na cestu těsně po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy a po silnicích kličkoval mezi tanky a obrněnými vozidly okupantů. Posléze byl z Hamburku přepraven na místo určení v podpalubí norské lodi. Samotní účastníci expedice přiletěli do Austrálie letadlem Air India na počátku roku 1969. Následně si museli pořídit povolení ke vstupu do rezervace, kde Rembarankové žili, a rovněž svolení ke sběru archeologického materiálu. Pak již výpravě nic nestálo v cestě. Ze Sydney se vydala napříč Novým Jižním Walesem, projela severozápadním výběžkem státu Viktoria a následně se stočila do sousedního státu Jižní Austrálie. Poblíž města Adelaide zamířila na sever. Pak na ni čekalo putování nehostinnou střední Austrálií. Cestou se uskutečnilo několik zajímavých zastávek. Navštívili lokalitu Coober Pedy, kde se nacházejí těžiště opálu, hluboké údolí Palm Valley se zachovalou původní florou, kameraman Vrožina zachytil i výuku dětí z odlehlých farem za pomoci rádia či leteckou záchrannou službu. Natočený materiál se bohužel po Vrožinově emigraci ztratil. To je i případ filmového záznamu z nocování expedice na vrcholu posvátné skály Uluru, na jejíchž svazích a v jeskyních se nacházejí stovky skalních maleb.
Z oblasti Uluru se expedice vydala do nitra kontinentu. Zastavila se v městě Alice Springs a odtud zamířila po silnici vybudované spojeneckými vojsky v době druhé světové války okolo pomníku označujícího střed Austrálie a okolo skupiny velkých balvanů známých jako Devil´s Marbles. Poslední úsek vedl do administrativního centra Severního teritoria v Darwinu. Expedice tu doplnila zásoby pro několikaměsíční pobyt mimo civilizaci a vyčkala na příjezd pracovníka australského Státního ústavu pro domorodce Erica Brandla, který se měl stát průvodcem po území Rembaranků. Jiří Vrožina se mezitím vydal za domorodými honáky dobytka, aby na kameru zdokumentoval i jejich život. I tyto materiály čekala nakonec zkáza.
Kamenné nástroje na břehu řeky
Arnhemská země, poloostrov spravovaný federální australskou vládou, zabírá území o ploše zhruba devadesát sedm tisíc kilometrů čtverečních. Západní část je volně přístupná, ve východní části byla již v roce 1931 zřízena rezervace Arnhem Land Aboriginal Reserve, kam mají přístup pouze domorodci a státní úředníci. Výprava se vydala již společně s Brandlem z Darwinu směrem na jih k městu Katherine, odsud pokračovala na východ a záhy vstoupila na území rezervace. Pohybovala se proti proudu řeky Wilton. Krajina se začala brzy měnit, terén postupně stoupal a místy se zvedala pískovcová skaliska. Na březích řeky se začaly objevovat tisíce let staré kamenné nástroje. To byly první získané sbírkové materiály.
Expedice se na místě na čas utábořila a během jedné z výprav do okolí objevila opuštěnou chýši jednoduché konstrukce. Střechu a část jedné stěny tvořil plát stromové kůry, ozdobený malbou krokodýla. Před obydlím se nacházelo ohniště a několik želvích krunýřů. Nález byl naprosto unikátní, odborná literatura podobné stavby zmiňovala výjimečně a sám Eric Brandl řekl, že naděje najít v liduprázdné krajině takovouto chýši, je sotva jedna ku deseti tisícům.
Klokan v peci
Další zastávkou expedice se stalo skalní město s mnoha jeskyněmi a skalními převisy. Stěny byly na mnoha místech pokryty malbami a po okolí se povalovaly kamenné nástroje. Členové výpravy sbírali archeologický materiál, zakreslovali nálezy, fotografovali. Jiří Vrožina nadále pilně natáčel.
Skalní malby
Eric Brandl posléze přivedl do tábora skupinu domorodců. Jednalo se o dospělé muže, mladíky a děti v čele se stařešinou Mandarkem. Od té chvíle přicházeli každý den a předváděli, jak se od svých předků naučili vyrábět nástroje a zbraně, jak rozdělávají oheň a jak v zemní peci pečou klokany rozčtvrcené kamennými noži. Nechyběly ani ukázky maleb na stromovou kůru či dokonce na skalní stěnu a různé rituály. Jiří Vrožina neustále točil a točil, vznikal bezkonkurenční materiál zaznamenávající svědectví o lidech, žijících jako naši předkové v dávném pravěku.
Seriál se stal ozdobou druhého programu
Expedice ale jednoho dne skončila a vrátila se do vlasti. Příjezd byl triumfální. Vznikla putovní výstava, kterou shlédli lidé v řadě evropských zemí. Barevný seriál Za lidmi doby kamenné a několik dalších černobílých dokumentů odvysílal nově vzniklý druhý program Československé televize. Ale doba se rychle měnila a nastával čas normalizace. Téměř všichni členové expedice Rembaranka postupně upadli z různých důvodů do nemilosti. Kameraman Jiří Vrožina v létě roku 1981 emigroval a jeho novým domovem se stala právě Austrálie, kterou měl během výpravy možnost blíže poznat. Jeho filmy poté skončily na dně trezoru. Zkázu dokumentů dokončila v červenci 1997 povodeň televizního archivu. V té době byl již po smrti i jejich tvůrce, který zemřel dne 21. května 1993 v německém Weilheimu během léčby rakoviny tlustého střeva.
Všechno, co výprava natočila v Arnhemské zemi, se zdálo být nadobro ztraceno. Teprve roku 2017 syn Jiřího Vrožiny objevil v sydneyském bytě několik krabic s filmy. Ukázalo se, že jde o nesestříhané kopie záběrů z buše. Díky iniciativě někdejšího Vrožinova kolegy Milana Švihálka byly tyto materiály obnoveny, ozvučeny a uspořádány do nového tvaru. Unikátní seriál Za lidmi doby kamenné se tak alespoň částečně podařilo zrekonstruovat. Světlo světa tak spatřil čtyřdílný dokumentární cyklus Expedice Rembaranka 1969.
Zdroje:
