Článek
K vynálezu a následnému rozvoji filmu došlo na konci devatenáctého století. Jedním z nejstarších známých snímků je Scéna ze zahrady v Roundhay, který byl natočen v Anglii roku 1888 Louisem Le Princeem, francouzským vynálezcem, považovaným za jednoho z prvních filmařů. Dochované dvě sekundy filmu zachycují několik lidí, jak se prochází po zahradě. První veřejné představení uskutečnili vynálezci kinematografického přístroje bratři Lumièrové dne 28. prosince 1895 v Paříži. Jejich filmy byly pouhými dokumentárními záběry, jednalo se například o příjezd lokomotivy na nádraží.
Američané chtěli ukázat svému publiku evropskou tradici
V českých zemích se poprvé promítalo dne 15. července 1896 v Karlových Varech a již na jaře následujícího roku přijela americká filmová společnost, aby pořídila první filmové záběry z našeho území. Přilákal ji sem věhlas pašijových her, které se pravidelně hrály v Hořicích na Šumavě. Hořice se dějištěm pašijového divadla staly poprvé v roce 1816. Prvotní text sestavil s pomocí místního faráře tkadlec Paul Gröllhesl. V této podobě místní lidé pašije nastudovali jedenáctkrát, zprvu jako velmi prosté představení bez kostýmů a s primitivními rekvizitami, později již s lepší výpravou. Roku 1887 text přepracoval českokrumlovský gymnaziální učitel a etnograf Johann Josef Ammann, čímž místní pašije přiblížil velkolepým hrám známým z německého Oberammergau a rakouského Brixleggu.
Johann Josef Amman
Podařilo se získat podporu nejenom místního obyvatelstva, ale i šumavských kulturních spolků. V letech 1892 až 1893 byla postavena divadelní budova s propracovanými kulisami, která byla schopná pojmout až dva tisíce diváků a na scéně mohlo vystoupit až tři sta herců najednou. Tehdy byly pašijové hry na vrcholu popularity. Ročně je navštívilo okolo osmdesáti tisíc diváků, přičemž v obecenstvu pravidelně zasedala knížecí schwarzenberská rodina, a dokonce i rodina císařská. Obrovský úspěch a věhlas Hořických pašijí přilákal v roce 1896 amerického zástupce bratří Lumièrů Charlese Smitha Hurda, který hry v Hořicích zhlédl a domluvil se s místními herci na realizaci filmu v průběhu následujícího roku, aby tak byla prezentována tato jedinečná evropská podívaná americkým divákům. Hurd projekt po návratu do Spojených států nabídl dvěma producentům Marcu Klawovi a Abrahamu Erlangerovi, kteří sestavili koncept a zajistili filmový štáb, do jehož čela se postavil Walter Freeman.
Venkované z Hořic se stali prvními filmovými herci u nás
Filmaři dorazili na Šumavu na jaře roku 1897. Hořický pašijový film se tak stal prvním hraným filmem natočeným na území dnešní České republiky. Filmoví historici jej dokonce považují za druhý nejstarší hraný film na světě, nikoliv tedy pouhý dokumentární záznam. Nebyl to však ještě film v pravém slova smyslu, spíše se jednalo o pohyblivý, oživlý obraz.
Hořické pašijové divadlo
Záznam začínal celkovým pohledem na Hořice, poté následovaly další obrazy předvádějící práci venkovanů na poli a v blízkém kamenném lomu. Po těchto záběrech již přišly na řadu samotné pašijové křesťanské obrazy, tedy stěžejní část her. Účinkovali v nich místní lidé, tak jako tomu bylo vždy, a stali se tak prvními filmovými herci na našem území. Ježíše Krista ztvárnil Johann Wiltschko a Pannu Marii Anna Wenzigerová. Nenatáčelo se ve vystavěném pašijovém divadle, ale venku, kvůli světlu. Štáb využíval malované kulisy na plátně. S ohledem na značnou délku Hořických pašijových her, která byla přes tři hodiny, byl původní materiál zkrácen na padesát minut a konečný záznam obsahoval základních dvanáct obrazů s nejikoničtějšími výjevy za života Krista. Premiéra filmu proběhla dne 22. listopadu 1897 v Akademii hudby ve Filadelfii a o rok později měl snímek premiéru i v New Yorku. Finální projekce ve Spojených státech byly doprovázeny živou hudbou, komentářem a později i pěveckými vystoupeními a přednáškami. Celková délka prezentace se tak pohybovala okolo devadesáti minut.
V Americe na něj stály fronty
Dobová kritika přijala film velice dobře. Přes nedostatky technické a herecké, zdůrazňovala autenticitu záznamu, přičemž obzvlášť vyzdvihovala zapálení hořických ochotníků. Největší úspěch měl film samozřejmě v náboženských kruzích a premiér se účastnili nejvyšší církevní představitelé.
V následujících letech dobýval snímek ze Šumavy jedno americké město za druhým. Z dobových záznamů je známo, že jeden z nejoblíbenějších přednášejících té doby, James L. Skelly, jen v prvním roce svého angažmá doprovodil svým výkladem více než pět set projekcí tohoto filmu ve Spojených státech a Kanadě, jichž se mělo zúčastnit na půl milionu diváků. Zájem neupadal ani po deseti letech. Ještě v roce 1907 bylo promítání filmu v amerických městech velkou společenskou událostí.
Dobová pohlednice z Hořic
V zámoří film sklízel ovace, u nás se o něm dlouho mlčelo. Dobový tisk o natáčení nenapsal ani řádku. Americký štáb tehdy pracoval velmi nenápadně, takřka v utajení. Hořické pašije byly navíc na konci devatenáctého století trnem v oku jak českých, tak německých nacionalistů. Ti čeští, kteří v té době byli nezřídka většími antisemity než Němci, útočili na hry jako na židovský podnik, neboť v něm byly zapojeny osoby židovského vyznání i původu. Jednalo se mimo jiné o divadelního ředitele pašijí Ludwiga Deutsche. Část německých nacionalistů zase pašije odmítala jako podnik „otupující hrany německého nacionalismu a pokroku“. Až v roce 1898 přinesl česko-rakouský tisk stručné drobné zprávičky o fantastickém úspěchu Hořického pašijového filmu ve Spojených státech.
Film je dnes považován za z velké části ztracený. Dochovalo se jen několik krátkých scén, které se v roce 2016 podařilo identifikovat českým badatelům ve španělském archivu, kde se uchovávaly jako etnografický materiál.
Zdroje:
