Článek
Mezi lety 1896 a 1897 byly po celých Spojených státech údajně zaznamenány desítky zpráv o podivných vzducholodích ve tvaru doutníku. K prvnímu pozorování došlo v Kalifornii, další byla hlášena z východní části země. Nejdramatičtější ze všech těchto zpráv se objevila 19. dubna 1897 ve vydání „The Dallas Morning News“. Článek S. E. Haydona tvrdil, že za úsvitu o dva dny dříve narazila vzducholoď do větrného mlýna soudce J. S. Proctora v Auroře.
Záhadné vzdušné plavidlo narazilo do větrného mlýna
Haydon ve zprávě uvedl, že asi v šest hodin ráno dne 12. dubna pozorovali obyvatelé Aurory vzducholoď plující po obloze. Několik strojů bylo patrně mimo provoz, neboť loď se pohybovala velmi pomalu a klesala k zemi. Proletěla přímo nad náměstím, a když dosáhla severní části města, narazila na věž větrného mlýna soudce Proctora a děsivá exploze ji roztříštila na kusy. Trosky byly rozptýleny široko daleko po okolí. Zničen byl větrný mlýn, vodní nádrž a soudcova květinová zahrada.
Loď byla příliš těžce poškozena, nedal se učinit žádný závěr o její konstrukci a hnací síle. Postavena byla z neznámého kovu, připomínající směs hliníku a stříbra. Z trosek bylo vyproštěno mrtvé tělo, silně znetvořené, přesto prý se z ostatků dalo určit, že nepochází z tohoto světa. Odborník na astronomii Weems, který mrtvého prohlédl, uvedl názor, že byl rodákem z planety Mars. Při těle byly nalezeny papíry popsané neznámými hieroglyfy, které nešlo rozluštit.
Záhadný pilot byl následně pohřben na místním hřbitově. Trosky z místa havárie údajně skončily ve studni sousedící s větrným mlýnem, část jich uložili přímo v hrobě. Hrob označoval velký kámen s vyrytým vyobrazením plavidla.
Záhadu posílil příběh pana Brawleyho Oatese, který v roce 1935 zakoupil pozemek soudce Proctora, vyčistil studnu od trosek a využil ji jako zdroj pitné vody. Po čase se u něj rozvinula extrémně těžká artritida, o které tvrdil, že byla důsledkem vody kontaminované troskami vzducholodi. Oates studnu zakryl betonovou deskou a přestal ji používat.
Zájem o případ se obnovil v 70. letech
Případ Aurory byl postupem času z velké části zapomenut. Znovu se dostal do povědomí veřejnosti až v 70. letech. V roce 1973 udělal reportér Jim Marrs rozhovor s 83letým Charliem C. Stephensem, který popsal, co viděl jako malý chlapec onoho dubnového rána roku 1897. S otcem byli prý právě u dobytka, když spatřili plavidlo ve tvaru doutníku, které jim proletělo nízko nad hlavou. Sledovali, jak se pohybuje směrem k Auroře, pak uslyšeli explozi a spatřili záři ohně. „Chtěl jsem se jít okamžitě ujistit, co se stalo, ale můj otec řekl, že musíme dokončit naše domácí práce,“ sdělil Stephens Marrsovi. Následujícího dne jel jeho otec do města a prohlížel si trosky vzducholodi.
Reportér Marrs navštívil hřbitov v Auroře v roce 1973 a na vlastní oči spatřil to, co bylo považováno za hrob mimozemšťana. Náhrobek byl již v té době rozbitý. Na zbytku se nacházel reliéf ve tvaru talíře s okénky. Hrob byl malý, odpovídal místu posledního odpočinku dítěte, nebo velmi malého dospělého. Náhrobek se v pozdějších letech ztratil.
Byl to všechno jen podvod?
V roce 1980 přišel časopis Times s teorií o podvodu. Ta byla primárně založena na rozhovoru s Ettou Peguesovou, 86letou obyvatelkou Aurory, která tvrdila, že Haydon si celý příběh vymyslel. Ve městě byl známý jako šprýmař, navíc měl důvod přilákat k Auroře pozornost. V měsících před údajnou havárií bylo město sužováno celou řadou tragédií. Nejprve byla zničena škůdcem úroda bavlny, následně vypukl požár na západní straně města, který zničil některé budovy a vyžádal si i několik životů. Do třetice všeho zlého zachvátila Auroru epidemie skvrnitého tyfu, která zdejší obyvatelstvo doslova zdecimovala. K tomu všemu se ještě přidal fakt, že plánovaná železnice město zdaleka minula. Haydon se tak mohl snažit o popularizaci upadajícího města.
Peguesová dále tvrdila, že soudce Proctor nikdy neprovozoval větrný mlýn na svém pozemku. Tato skutečnost však byla později vyvrácena, neboť byly nalezeny základy dřevěné věže vodního čerpadla v sousedství studny. V roce 2020 bylo však pro změnu zpochybněno i toto zjištění výzkumníkem paranormálních jevů Jerrym Drakem, který poukázal na to, že vodní nádrž je klasickou studnou s vědrem.
Stála za tím tajemná společnost stavitelů vzducholodí?
V roce 2004 vydal Michael Busby knihu věnovanou záhadě v Auroře. Jako řešení navrhl, že spíše než mimozemšťané stáli za velkými pozorováními vzducholodí v roce 1897 lidé. Kniha zkoumá teorie o tajné společnosti stavitelů vzducholodí, která měla sídlit v Kalifornii a označovala se jako Sonora Aero Club. Údajná existence tohoto aeroklubu vyšla najevo až poté, co v roce 1960 zachvátil dům v Houstonu požár, v jehož důsledku byla objevena sada alb s kresbami vzducholodí Augusta Alberta Dellschaua, německého imigranta, údajného bývalého člena Sonora Aero Clubu. Alba byla vytvořena v letech 1908 až 1921, po Dellschauově odchodu do důchodu, a dokumentují jeho vzpomínky na stroje, setkání a muže z někdejšího klubu. Potíž je v tom, že Sonora Aero Club dost možná vznikl jen v Dellschauově fantazii.
Dellschauova kresba vzducholodi
Není shoda na tom, co se tehdy stalo
V roce 2008 odvysílali lovci UFO dokument týkající se incidentu v Auroře. Synovec Brawleyho Oatese jim povolil otevřít a prozkoumat studnu. Nic významného tu ale nalezeno nebylo. Zbytky kovu byly již dávno odstraněny a ve vzorcích vody byla zaznamenána jen zvýšená přítomnost hliníku. Znovu byl prozkoumán také hřbitov. Nalezen byl zbytek neoznačeného hrobu v blízkosti hrobů z 19. století, hřbitovní správa ale exhumaci těla odmítla. Dodnes tak zůstává záhadou, co se v malém městečku v Texasu onoho jara roku 1897 vlastně stalo. Část obyvatel stále věří, že se zřítilo skutečné UFO, druhá část se domnívá, že se jednalo o obrovský podvod.
Zdroje:
