Článek
Na přelomu 19. a 20. století dospěli lidé k přesvědčení, že se před nimi neschová ani ten nejodlehlejší kousek země. Byla to doba dobrodružných výprav i do těch nejvíce nehostinných koutů planety. V severních arktických krajích zaznamenali obrovské úspěchy především Norové. Polárník Fridtjof Nansen již v roce 1888 přešel Grónsko z východu na západ. V roce 1895 se pokusil dobýt severní pól na speciálně zkonstruované lodi Fram, kterou zamrzlou v ledu nesl mořský proud. K pólu se sice nakonec nedostal, zbývalo mu asi čtyři sta kilometrů, ale i tak se dostal severněji než kdokoliv jiný.
Vrchní inženýr našel řešení, jak snadno a bez námahy dobýt severní pól
Švédsko by si také rádo připsalo v dobývání polárních krajů nějaké ty body, o to víc, že vůdčí Norsko mu bylo politicky podřízeno. Není proto divu, že se laická i odborná veřejnost nadchla pro zdánlivě geniální plán vrchního inženýra Patentního úřadu ve Stockholmu Salomona Augusta Andréeho. Andrée byl nadšeným vzduchoplavcem. V červenci roku 1895 se poprvé vznesl s balonem Svea ve Stockolmu a v říjnu téhož roku se vydal k finským břehům. Zkoušel ledacos, aby se vymanil ze závislosti na směru a rychlosti větru. Po asi deseti často dost riskantních pokusech dospěl k závěru, že právě balón je tím nejlepším prostředkem, kterým lze dosáhnout pólu. Pro své bláznivé dobrodružství dokázal získat podporu tehdejší vlády, královské rodiny, a dokonce i samotného Alfreda Nobela. Získal tak dostatek finančních prostředků a v červnu roku 1896 se spolu se studentem a fotografem Nilsem Strindbergem a meteorologem Nilsem Ekholmem vypravil na Špicberky. Balón ale nakonec pro nepříznivé atmosférické podmínky nevyletěl a výprava musela být odložena. Mezitím se množily připomínky odborníků, kteří poukazovali na chybné výpočty rychlosti úniku vzduchu z balónu a na nesmyslnost s použitím vlečných lan, která měla nad ledovcem sloužit jako kormidla. Andrée námitky částečně akceptoval a nechal ve Francii ušít ještě větší a kvalitnější třívrstvý hedvábný balón. Víru ve zdar expedice ale ztratil Ekholm. Nahradil jej inženýr Knut Fraenkel. V květnu 1897 vyplula trojice mužů na Špicberky. Po nezbytných přípravách a po odkladu, způsobeném počasím, nastal konečně 11. červenec, kdy balón pojmenovaný Örnen, tedy Orel, mohl odstartovat. Byl stržen hangár, trojice nastoupila do koše a se zvoláním „Ať žije Švédsko“ vyplula na cestu. Než balón zmizel z obzoru, stačila si pozemní posádka ještě všimnout, že mu upadla dvě ze tří vlečných lan.
Posádka zmizela beze stopy na řadu let
Posádka měla o průběhu výpravy podávat zprávy za pomoci poštovních holubů. Dorazila jediná – měl ji na noze poštovní holub sestřelený ze zábradlí norského parníku: „Dobrý pokrok směrem k severu. Vše jde dobře.“ Následujících 33 let o posádce nikdo nic nevěděl. Rozhodně se na ni ale nezapomnělo. Stala se dokonce příčinou krátkého období rasové nenávisti vůči domorodým obyvatelům arktických oblastí. Někteří novináři totiž naznačovali, že za zmizením trojice vzduchoplavců stojí právě oni.
Teprve v roce 1930 norští námořníci objevili mrazem vysušené mrtvoly na Bílém ostrově, norsky nazývaném Kvitøya. Na místě se nacházely také deníky, záznamy vědeckých pozorování a fotografické desky, které byly hluboce zamraženy a mohly být vyvolány. Na základě těchto artefaktů se dal zrekonstruovat další osud posádky, poté, co i s balónem zmizela za horizontem.
Balón velmi brzy ztroskotal
Balón se po ztrátě vlečných lan stal prakticky neovladatelným, Andrée přesto odmítl výpravu vzdát a nouzově přistát. Také vodík unikal osmi miliony dírkami ve švech daleko rychleji, než předpokládal. Po deseti hodinách letu a dalších 41 hodinách nekontrolovaného hopsání po ledu balón definitivně ztroskotal a vyklopil posádku v ledové pustině. Ani jeden z mužů nebyl zkušeným polárníkem, fyzicky zdatný byl navíc pouze Knut Fraenkel. Andrée počítal s poklidným, spíše vyhlídkovým letem. Nyní trosečníkům nezbylo nic jiného, než naložit troje malé sáně a vyrazit do nekonečné prázdnoty se vším, co unesly. Rozhodli se pro pochod k Zemi Františka Josefa, vzdálené 350 kilometrů na jihovýchod. Chtěli zde po vzoru Nansena přezimovat. Předpokládali, že na mysu Flora najdou základnu se zásobami. Nepočítali ale se silným proudem. Driftující led tak odnášel nešťastníky k jihu namísto jihovýchodu. Když to zjistili, změnili cíl a postupovali ke Špicberkám.
Smrt čekala na Bílém ostrově
Dva měsíce se Andrée a jeho druhové trmáceli ledovou pustinou. Přežívali na zásobách, které měli s sebou v balónu. Postupně začali také lovit. Jedli tuleně, mrože i lední medvědy. Po cestě překonávali mělká jezírka s vodou i hluboké trhliny v ledu. Síly postupně ubývaly. Sáně se jim začaly rozpadat, vyhodili proto část svých zásob. V polovině září se dostali na dohled Bílého ostrova, postavili si iglú a rozhodli se zde přezimovat. Po několika dnech se ale ledovcové podloží rozlomilo a dovnitř se linula voda. Muži se z posledních sil dostali na ostrov, na stavbu nového iglú jim už ale nestačily. Vztyčili proto stan. Další události nejsou jasné. Zápisky v denících končí na počátku října. Jako první zemřel Strindberg, patrně po útoku ledního medvěda. Andrée s Frankelem jej zakryli hromadou kamenů. Co se stalo s nimi, se zjistit nepodařilo. Snad zemřeli vysílením, snad na nákazu parazitem svalovcem z medvědího masa. Možná se ale raději sami smrtelně předávkovali opiem ze své lékárničky.
Ostatky nešťastných vzduchoplavců se vrátily domů do Stockholmu, kde se dne 5. října 1930 za velké účasti lidu konalo poslední rozloučení. Nešťastný osud expedice posloužil v roce 1982 jako námět k filmu „Let Orla“. Režie se ujal Jan Troell, do role Salomona Augusta Andréeho byl obsazen vynikající švédský herec Max von Sydow.
Zdroje:
