Článek
Překladatelka, redaktorka, filmová historička, pedagožka, filmová novinářka a publicistka, autorka knih pro děti, asistentka režie a příležitostná herečka. Tím vším byla ve svém profesním životě starší sestra slavného Josefa. Ostatně v rodině se to talenty jen hemžilo. Dědečkem sourozenců Abrhámových byl slovenský dramatik, prozaik a evangelický farář Jozef Hollý, strýcem herec Martin Hollý starší a bratrancem režisér Martin Hollý mladší. Z otcovy strany se pro změnu jednalo o rod významných podnikatelů z moravských Kunovic. Prosperující cihelnu však po roce 1948 zabavil komunistický režim.
Chytilové se bála
Přestože Abrhámovu sestru veřejnost zná pod jménem Boca, narodila se 10. srpna 1934 jako Božena. Kromě Josefa měla ještě mladší sestru Elenku, která bohužel v srpnu roku 1961 zemřela ve svých šestadvaceti letech na leukemii.
Josef Abrhám byl z rodiny nejznámější
Boca nejprve vystudovala žurnalistiku, částečně se zaměřením na film, na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Její následné působení v oblíbeném bratislavském večerníku skončilo vyhazovem, protože psala otevřeně proti režimu. Na konci padesátých let jejího otce ale přeložili do Prahy a ona se rozhodla, že jej bude následovat. Přihlásila se na FAMU, kde poté studovala pod vedením A. M. Brousila filmovou vědu. Jen škole se ale již věnovat nemohla. „Hledala jsem si práci, v té době totiž nesměl být nikdo nezaměstnaný. Hlásila jsem se na pozici osvětlovače, bylo mi celkem jedno, co budu dělat. Na Barrandově byl takový starý kádrovák, který mě zpovídal, proč chci dělat osvětlovače. Místo toho mě vzal jako asistentku režie,“ popisovala Boca své tehdejší životní peripetie v jednom z rozhovorů. Spolupracovala pak s řadou režisérů, kupříkladu s Jaromilem Jirešem na Křiku, s Milošem Formanem na filmu Kdyby ty muziky nebyly. Podílela se i na tvorbě Pavla Blumenfelda a Iva Nováka. „Nejlepší spolupráce ale byla s Evaldem Schormem na Každý den odvahu. Tam jsme dokonce týden natáčeli pouze já a kameraman Čuřík, protože byl Evald zrovna nemocný. Točila se strašně složitá scéna v Teplicích a on nemohl přijet. Tak jsme ji s Čuříkem natočili sami. Těch několik dnů bylo pro mě strašně náročných. Jan Čuřík si vše vždy pečlivě nachystal a nasvítil a pak s ním nebyla řeč. Poslední moje profesní zkušenost byla, když mě přiřadili k Věře Chytilové na film Sedmikrásky. Já jsem se jí ale tak šíleně bála, že jsem někoho uprosila, aby mě přeřadili jinam,“ přiznala Boca Abrhámová.
Žila čas v Americe
V roce 1967 se jí podařilo získat povolení k výjezdu na stáž ve Spojených státech. Několik let díky tomu strávila na Kolumbijské univerzitě. Stipendium dostala na rok od spolku Amerických univerzitních žen. Jen si musela vymyslet, co tam bude dělat. Napsala tedy do žádosti, že chce zkoumat, jak se pracuje s dětmi s filmem. Téma ji ale ve skutečnosti vůbec nezajímalo. Nejprve musela absolvovat několikaměsíční jazykový kurz na Harvardu, aby se naučila anglicky. Na Kolumbijské univerzitě pak studovala samotný film, filmovou tvorbu i filmovou estetiku, podobně jako na FAMU.
V Americe se znovu potkala s Milošem Formanem. „Byli jsme přátelé a on se tam cítil ztracený. Bydlel v hotelu Chelsea, když mu bylo smutno, volával mi: Bocinko, how are you! A takto jsme si třeba i hodinu povídali, jen tak, o životě. Občas jsem se za ním stavovala, ale to prostředí mi nebylo moc blízké. Rozdíl mezi námi byl v tom, že Miloše ta volnomyšlenkářská kultura, drogy, volné vztahy fascinovaly, já jsem se té hippies komunity trochu bála. Pak si v roce 1969 Miloš u producentů prosadil natáčení Taking Off a chtěl mě jako asistentku režie. Odbory to ovšem nepovolily, protože jsem nebyla Američanka. Já bych stejně nechtěla, kvůli jazyku, který jsem pořádně neovládala,“ popisovala novinářům Boca.
Stipendium jí po čase skončilo, školné ale musela nadále platit. Následující roky se tak protloukala, jak to jen šlo. Dělala šatnářku, hlídala děti, umývala nádobí. Vzala jakoukoliv práci, jen aby se uživila. Na poslední rok a půl získala skvělou práci v MOMA, ve filmovém oddělení. To pro ni byla doslova práce snů.
Napsala dětskou knihu
Po návratu do Československa o ni na Barrandově již nestáli. Požadovali po ní, aby jela ještě na stáž do Moskvy a stala odbornicí na americký a ruský film. Ale to ona odmítla. Z nedostatku jiných příležitostí napsala pro Československý rozhlas veselé pohádkové příběhy o zeleném mořském psovi Larrym a jeho kamarádovi Honzovi. „Vrátila jsem se tehdy ze studií v Americe a byla jsem nezaměstnaná. Bratr tehdy čítával příběhy pro děti v rozhlase. Paní režisérka mu tenkrát řekla, že autor už nechce psát, že se z příběhu vypsal, a zda by o někom nevěděl. Řekl mně a já jsem sedla a tu knihu jsem napsala za den. Doslova. Nikomu jsem raději nic neřekla, protože jsem nevěděla, jak to dopadne. Jako hlavní postava mě napadl pes,“ vzpomínala Boca.
Inspirací se pro ni stal pes známých, irský setr, který se jmenoval Lary. Ovlivnil ji ale rovněž Medvídek Pú, kterého miluje. „Znám ho asi víc anglicky než česky. Když jsem byla v New Yorku, bydlela jsem v mezinárodním domově studentů a kamarádila jsem se se dvěma Švédkami. Jednou mi bylo ouvej a holky mi tu knížku koupily pro radost. Neznala jsem ji, ale od té doby jdou jeho příběhy se mnou. To, jak je to psané, a že někdy opravdu dost praštěně, to mě inspirovalo,“ svěřila se Boca novinářům.
Nad psaním Larryho příběhů se velmi bavila. Ráno je odnesla bratrovi do pokoje a čekala na jeho reakci. Po chvíli uslyšela hlasitý smích. „To jsem přesně chtěla slyšet. Aby to bylo směšné, aby to zkrátka bavilo. Bratr pak vzal text paní režisérce, která mi asi po dvou dnech volala, četla mi pasáže a celou dobu se smála. Pepa potom příběhy v rozhlase odčetl,“ sdělila Boca. Teprve o mnoho let později, v roce 2010, vyšly příběhy i knižně pod názvem Zelená psům nesluší.
Skončila ve filmovém ústavu
Nové zaměstnání si Boca nakonec našla v Československém filmovém ústavu, jak se tehdy jmenoval Národní filmový archiv. Z jejího pera vzešla celá řada studií, encyklopedických hesel, popularizačních článků a publikací o filmu, z oblasti kinematografie a filmového umění. Vedle publicistické činnosti se věnovala rovněž pedagogické práci, připravila kurzy filmové historie pro učitele, které se snažila společně s dalšími filmovými historiky pod hlavičkou Československého filmového ústavu prosazovat na Pedagogických fakultách. Po čase se znovu také vrátila k psaní pro děti. Je autorkou knihy Kopec plný kouzel, ve které formou procházky po filmovém studiu Barrandov seznamuje děti s filmovými povoláními, se zákulisní technikou, studii. Kniha poutavě vypráví, jak vlastně vzniká film. V roce 2008 vznikl na základě této publikace filmový dokument.
Rovnou několikrát se Boca ocitla i před kamerou. Nejčastěji ji do svých filmů obsazoval režisér Vladimír Drha. Postavu účetní a odborářky Olgy Kovárnové si zahrála v jeho snímku Dneska přišel nový kluk. Ruštinářkou Zinajdou Kulhánkovou se stala ve filmu Do zubů a do srdíčka. Objevila se i v Drhově televizní komedii Radostné události, kde svoji tvář propůjčila doktorce Jonášové. Jejího všestranného talentu využil i režisér Vít Olmer, který jí svěřil roli ředitelky mateřské školy v Antonyho šanci, nebo Ladislav Smoljak, jenž ji obsadil do úlohy členky komise Karáskové v Nejisté sezóně.
Na rozdíl od Josefa Abrháma se jeho setra nikdy herecké profesy nevěnovala naplno, přesto za sebou zanechala výraznou stopu v české kultuře. Dnes je posledním ze sourozenců, kdo ještě žije. Její slavný bratr i nešťastná sestra již sní svůj věčný sen po boku rodičů v rodinné hrobce na hřbitově v Kunovicích, kde by jednou ráda spočinula i Boca. „Budeme tam nakonec všichni tři. Elenka, která nám umřela tak moc mladá na leukémii, Pepa a také já. Konečně budeme zase všichni tři sourozenci spolu s naší maminkou a tatínkem. Tak jsme si to s Pepikem přáli,“ řekla po bratrově smrti Boca Abrhámová.
Zdroje:
