Článek
Na svět přišla v Praze dne 7. července 1944 jako Miroslava Špánková. Herectví vystudovala na DAMU v první polovině šedesátých let. Jejími pedagogy tu byli kupříkladu Vítězslav Vejražka a Ilja Prachař. Již během studia si vyzkoušela i práci před kamerou. Vedlejší dívčí role ztvárnila mimo jiné ve filmech Na laně a Perličky na dně.
Po dokončení herecké akademie v roce 1965 zamířila do Divadla Petra Bezruče v Ostravě, kde setrvala dvě sezóny, poté se na jeden rok stala členkou Divadla Vítězného února, dnešního Klicperova divadla v Hradci Králové. Odehrála zde několik velkých titulních rolí a v roce 1968 se vrátila do Prahy, kde nadlouho zakotvila v souboru Divadla S. K. Neumanna, dnešním Divadle pod Palmovkou. Působila zde úctyhodných třicet pět let. Také tady dostala řadu příležitostí ve výrazných rolích světových dramat i v českém repertoáru.
Nejvíc ji proslavil seriál o sklářích
Navzdory pražskému angažmá k ní byl Barrandov skoupý. Ve filmu se objevovala nepravidelně a jen ve vedlejších rolích. K vidění byla coby vězeňkyně Jiřina v životopisném dramatu … a pozdravuj vlaštovky, maminka ve Zlatých úhořích, Bětka v pohádce Jak se budí princezny, paní Ječmenová, manželka profesora chemie v podání Josefa Somra, v komediích Jak svět přichází o básníky a Jak básníci přicházejí o iluze a manželka Josefa Vinkláře v nostalgickém příběhu ze Žižkova Poločas štěstí. Její poslední filmovou rolí byla zdravotní sestra Marie ve filmu pro mládež Kačenka a strašidla.
Daleko více dokázala talentu Slávky Hozové využít televize. V osmdesátých letech byla obsazena do seriálů Doktor z vejminku, Ahoj sídliště a Chlapci a chlapi. Nejvíce se do paměti diváků ale vepsala rolí Fanynky Herálcové, která se stará o početnou rodinu ovdovělého Jakuba Cirkla z dietlovky Synové a dcery Jakuba skláře. Její televizní partner Lojzík, v podání Miroslava Středy, se totiž nevrátil z války.
Po letech na seriál herečka vzpomínala: „Nedaleko sklářské hutě v Tasicích (seriálových Albrechticích) – přes les – měli moji rodiče chatu a na tasický rybník jsem se chodívala koupat, do sklárny jsem se chodila dívat, protože tam byla prosklená stěna, dala jsem si kávu a dívala jsem se, jak skláři pracují. Mělo to tam zvláštní atmosféru a když se potom natáčelo v tasické sklárně a postava Fanynky se tam vyskytla v pár scénkách, líbilo se mi to, protože to bylo v létě a já jsem chodila do práce a z práce přes les. Jinak se točilo na různých místech, včetně ateliérů. Ráda si teď vše znovu připomenu při sledování seriálu v TV. Zkušenost s kamerou jsem měla minimální a přiznávám, že se před ní celý život spíše stydím. Raději mám práci na jevišti.“
Jejího ostychu prý tehdy režisér Jaroslav Dudek, který měl vynikající čich, využil. Dobře se mu hodila do figury Fanynky, a tak se od něj Slávka nechala vést.
Založila Tyjátr na káře
Kromě divadla, filmu a seriálové tvorby se věnovala také dabingu. Seznam postav, které namluvila, není sáhodlouhý, do dějin tohoto umění se zapsala především postavou Roseanne ve stejnojmenném americkém sitcomu. Herecká asociace jí za skvěle odvedenou práci na tomto poli udělila Cenu Františka Filipovského.
V devadesátých letech ji postihl nedostatek práce na její domácí scéně Divadla pod Palmovkou. Vymyslela si proto vlastní projekt. „Na jedné z vycházek na hrad Točník mě napadlo, že by se tam dalo hrát divadlo pod širým nebem,“ řekla před časem novinářům. Tak v roce 1996 vznikl Tyjátr na káře, s nímž každý rok v létě vystupovala na otevřených scénách, hradních nádvořích, náměstích i loukách. Poměrně úspěšně s tímto poloamatérským souborem spolupracovala deset let a sbírala ceny na různých přehlídkách. Již v roce 2005 odešla z Divadla pod Palmovkou dobrovolně do důchodu. Opustila také Prahu a přestěhovala se na chalupu do vesničky Rpety nedaleko Hořovic.
V roce 2006 se zasadila o založení občanského sdružení Divadlo Na vísce Hořovice, jehož byla vedoucí a režisérkou. S úspěchem se účastnila přehlídek ochotnických divadel.
„Ve snu by mě nenapadlo, že se v důchodu budu profesionálně věnovat amatérskému souboru,“ řekla o této své pozdní aktivitě herečka Slávka Hozová.
Zdroje:
