Článek
Představitel nemotorného strážmistra Vittorio De Sica patřil ve skutečnosti mezi nejvlivnější filmaře v dějinách kinematografie. Je považován za jednoho z otců neorealismu a jednoho z největších režisérů a interpretů italské komedie. Uplatnil se ale také jako filmový a divadelní herec a scénárista.
Začínal jako úředník
Vittorio De Sica se narodil dne 7. července 1901 v italském městě Soře do velice chudé rodiny. V roce 1914 se spolu s rodiči přestěhoval do Neapole. Nakonec se však všichni přesunuli na trvalo do Říma. De Sica již jako patnáctiletý začal vystupovat s ochotníky v malých představeních pro hospitalizované vojáky. Současně s tím ale pracoval jako úředník a studoval účetnictví, jelikož chtěl finančně podpořit rodinu. K herectví jej to ale táhlo více a více. V roce 1917 mu rodinný přítel dohodil malou roličku v němém filmu „Il processo Clémenceau“. Jednalo se zatím o ojedinělou epizodu. Celá dvacátá léta se mladý De Sica věnoval hlavně divadlu. Po získání diplomu účetního v roce 1923 se stal členem divadla Tatiany Pavlovové. Následně prostřídal několik dalších podobných divadel, až si nakonec v roce 1933 založil první svoji vlastní divadelní společnost. Divadlu zůstal věrný i poté, co se se stal slavným hercem.
Žádaná filmová hvězda
Na filmovém plátně se po dvou dalších menších rolích v němém filmu stal na počátku třicátých let jednou z nejvyhledávanějších hvězd. Hrál především v komediích. Stejně jako divadelnímu, také filmovému herectví zůstal věrný po zbytek života. Objevil se ve stovce filmů a získal i řadu festivalových ocenění. Na počátku padesátých let nabyl jako herec značné mezinárodní popularity díky již zmíněnému filmu „Chléb, láska a fantazie“. Jako vrchní strážmistr Antonio Carotenuto exceloval v tomto filmu z roku 1953 po boku nádherné Giny Lollobrigidy. O rok později si oba interpreti svůj úspěch zopakovali v navazujícím snímku „Chléb, láska a žárlivost“. Film měl ještě další dvě pokračování, a sice „Chléb, láska a…“ z roku 1955, kde se De Sicovou partnerkou stala pro změnu hvězdná Sophia Loren, a „Chléb, láska a Andalusie“ z roku 1958.
Ikonou neorealismu
De Sica debutoval za kamerou v roce 1939 s filmem „Rudé růže.“ Ve svých počátcích se ničím neodlišoval od běžné komediální tvorby té doby. Zlom nastal až v roce 1943, kdy se seznámil se scénáristou Cesarem Zavattinim. Začali se společně věnovat neorealistickým tématům. První film nazvali podle novinové rubriky „Děti na nás hledí“. Hlavním hrdinou snímku byl chlapec trpící špatným vztahem rodičů. Následující film „Děti ulice“ z roku 1946již zachycoval rozvrat celé společnosti. Děj filmu pojednával o tom, jak si i ty nejmenší děti musely vydělávat na chleba čištěním bot americkým vojákům. Tímto filmem se De Sica zařadil mezi největší tvůrce italského neorealismu, jako byli Roberto Rosselini, Luchino Visconti nebo Federico Fellini.
Další film z roku 1951 „Zázrak v Miláně“ vypráví bajku o zázraku, který pomůže chudákům konečně získat kýžený útulek.
Vrcholem spolupráce režiséra se scénáristou jsou dva snímky, dodnes považované za příklad neorealistické tvorby. Tím prvním je film „Zloději kol“ z roku 1948, zachycující bídou zmítanou Itálii poválečných let. Dlouhodobě nezaměstnaný dělník konečně najde práci lepiče plakátů. Podmínkou je vlastní kolo. Z toho posledního, co rodina ještě má, včetně jediného povlečení z postele, se podaří kolo vyplatit ze zastavárny. Hned první den je bicykl ale ukraden. Hlavní hrdina se ho vydá hledat do ulic města spolu s malým synem. Nakonec zjišťuje, že zlodějem je ještě větší chudák, než je on sám. Kolo je ale již nenávratně ztraceno. Ze zoufalství se sám rozhodne pro krádež, před zraky svého syna je ale dopaden. Vittorio De Sica za tento svůj režijní počin získal Oscara, a to v době, kdy tato cena teprve začínala. Vedle toho obdržel i Zlatý glóbus.
Druhý film z roku 1952 nese název „Umberto D“. Vypráví příběh starého důchodce, který žije sám se svým psem a chybí mu peníze na zaplacení nájmu. Bezvýchodná situace ho přivede k myšlence na sebevraždu. Film vyvolal rozhořčení a kritiku ze stran státních úřadů, vysloužil si ale nominace na Oscara a Zlatou palmu.
Oscar nezůstal jediný
Dvojice De Sica a Zavattini spolu ještě natočila filmy „Hlavní nádraží“, „Zlato z Neapole“ a „Střecha“, které jsou již daleko méně kritické, a pak se její cesty rozdělily. De Sica se na čas více věnoval své profesi herce, v roce 1960 pak realizoval adaptaci románu Alberta Moravii „Horalka“, kde se v hlavní roli představila Sophia Loren. Později vytvořila dvojici s Marcellem Mastroiannin v dalších režisérových snímcích „Včera dnes a zítra“, „Manželství po Italsku“ a „Slunečnice“. První jmenovaný film vynesl v roce 1963 De Sicovi dalšího Oscara. Oscarovým filmem je rovněž snímek „Zahrada Finzi Continiů“ z roku 1970, jenž vypravuje o osudu bohaté židovské rodiny v době fašistické diktatury. Za zmínku stojí ještě snímek „Místo pro lásku“ z roku 1968, kde Marcellu Mastroiannimu hrála partnerku tentokráte americká herečka Faye Dunaway.
Přestože De Sica neměl příliš v lásce televizní tvorbu, podílel se na několika italských a amerických zábavních televizních přenosech. V roce 1971 režíroval také dva dokumenty.
Komunista, bigamista a hazardní hráč
Osobní život režiséra byl vše, jenom ne vzorný. Miloval hazardní hry a často prohrával velké částky. Čas od času byl proto nucen vzít herecké úlohy v projektech velmi nízké úrovně. V roce 1937 se oženil s herečkou Giudittou Rissone a měl s ní dceru, již v roce 1942 ji však opustil kvůli jiné ženě, opět herečce, Španělce Maríe Mercader. Rozvedl se v roce 1954 v Mexiku a znovu oženil roku 1959. V Itálii byl ale tento závazek díky panujícím zákonům neplatný. De Sica proto v roce 1968 získal občanství francouzské a s Maríou Mercader se oženil znovu v Paříži. Měli spolu dva syny. Přestože byl rozvedený, nedokázal se vzdát ani první rodiny. Vypravuje se o něm, že na Štědrý den a na Silvestra posunoval v domě ručičky hodin o dvě hodiny dopředu, aby mohl s oběma rodinami uskutečnit vánoční přípitek. První manželka se vzniklou situací souhlasila, aby dceři alespoň zdánlivě udržela otce.
Režisér miloval Neapol a její fotbalový klub a snad ještě více ostrov Ischii. Nikdy si nenechal ujít příležitost strávit tam dovolenou. Tvrdil, že jediným důvodem, proč se na ostrov v Neapolském zálivu natrvalo nepřestěhoval, je absence kasina.
Vittorio De Sica zemřel ve věku 73 let ve Francii po operaci nádoru na plicích. Pohřeb se konal v bazilice San Lorenzo fuori le mura v Římě. Jeho manželské eskapády a skutečnost, že byl komunista, zabránily tomu, aby se mu v katolické Itálii dostalo obzvlášť honosného pohřbu. Odpočívá na hřbitově ve Veranu.
Zdroje:
