Článek
„Jindro, ty ten pohár vyhrát musíš.“ Kdo by si nepamatoval slova studentky Máni Hájkové, kterými povzbuzovala v komedii „Škola, základ života!“ spolužáka Jindřicha Benetku. Hrála ji mladičká Věra Gabrielová.
Přidala si roky, aby mohla hrát
Budoucí herečka se narodila dne 21. ledna 1919 v pražských Strašnicích jako druhá dcera inženýra státních drah Václava Gabriela a Emilie, rozené Sandholcové. Otec zemřel na zápal plic, když bylo Věře pouhých deset let. Děti pak vychovávala sama matka, která pracovala na poště. Ambiciózní dívka po absolvování obecké školy a několika letech studia na reálném gymnáziu přestoupila v roce 1935 na fotografické oddělení Státní grafické školy, kde se stala žačkou Josefa Ehma a Jaromíra Funkeho. To již měla za sebou první filmovou zkušenost. Ještě jako třináctiletou studentku tercie si ji v konkurzu vybrali režiséři Vladislav Vančura a Svatopluk Innemann a producent Julius Schmitt pro svůj chystaný film „Před maturitou“. Byť se původně hlásila pouze do komparzu, hrála zde nakonec sextánku Martu, přítelkyni nezodpovědného studenta Jana Šimona v podání Antonína Novotného. Aby roli získala, předstírala, že je o čtyři roky starší. Někdy se ale uvádí, že skutečně starší byla a rok narození 1919 je mýlkou. Ať už je to jakkoliv, právě díky tomuto filmovému debutu se začala zajímat o fotografii.
Věra Gabrielová
Pracovala rovněž jako modelka v Ateliéru OKO u svých spolužaček Stanislavy a Olgy Jílovských a pro fotografa Jana Lukase. Společně s ním obeslala svými snímky výstavu skupiny Sedm v říjnu, která se konala v Topičově salonu roku 1939. S umělci této skupiny se přátelila po zbytek života. Patronem výstavy byl známý sochař Vincenc Makovský, s nímž se Věra, jediná zde zastoupená žena, znala a přátelila již delší dobu. Vincenc ji navíc patrně platonicky miloval.
Nadále ji zajímalo ale i herectví. Hrála v divadelních studentských souborech a v roce 1938 se zúčastnila dalšího filmového konkurzu a dostala titulní dívčí úlohu septimánky Máni Hájkové v komedii režiséra Martina Friče „Škola, základ života!“, která vznikla na základě stejnojmenné divadelní hry a humoristického románu Jaroslava Žáka. Opětovně se zde setkala se svým někdejším filmovým partnerem Antonínem Novotným, kterému připadla úloha výše zmíněného Jindřicha Benetky.
Ve stejném roce se ještě stačila objevit ve filmu „Soud boží“ v úloze Lidušky, dcery sedláka a hostinského Petra Vávry, v podání Františka Kreuzmanna, a jeho ženy Terezky, kterou si zahrála Světla Svozilová. Věra svoji poslední filmovou hrdinku zahrála s opravdovou procítěností. Její selská dcerka, která po dvaceti letech zjišťuje bolestnou pravdu o svém otci, byla definitivní tečkou za krátkou filmovou kariérou.
Veškerou energii věnovala synovi
Na jaře roku 1940 ji Vincenc Makovský seznámil se svým přítelem, významným funkcionalistickým architektem, malířem a návrhářem Jaroslavem Fragnerem, jehož druhou ženou se v říjnu téhož roku stala. Po svatbě načas opustila fotografování, fotila pouze rodinu a své známé, věnovala se rodině a jen ojediněle spolupracovala s manželem jako asistentka na jeho projektech.
Jaroslav Fragner
Postupně přivedla na svět tři děti. V roce 1941 se narodil Jaroslav, o rok později Tomáš a v roce 1945 Benjamin. Nejstarší syn, nazývaný Jašík, bojoval od dětství s blíže neurčenými zdravotními problémy. Věra, nyní již vystupující jako Fragnerová či Gabrielová – Fragnerová, mu chtěla umožnit získat maturitu. Spolu s ním proto vystudovala v letech 1956 až 1959 Střední školu pro pracující. Po absolutoriu v roce 1959 se ještě jednou, nakrátko, stala profesionální reportážní fotografkou pro týdeník Květy. Redakce oceňovala její konexe se známými výtvarníky. Nemocný Jašík jí však neumožnil pracovat v časově náročném zaměstnání. Již v roce 1961 tak absolvovala kurz pro vzdělávání učitelů národních škol a získala možnost učit na všeobecně vzdělávacích školách. Namísto do školy ale nakonec nastoupila jako odborná pracovnice a fotografická dokumentátorka do Pedagogického muzea J. A. Komenského a po roce odešla do Zbožíznaleckého ústavu, kde pracovala jako technická pracovnice. V roce 1970 nastoupila na pozici asistentky Výzkumného ústavu pedagogického, kde již setrvala až do odchodu do důchodu v roce 1973. S fotografováním nadobro skončila poté, co její manžel Jaroslav Fragner v roce 1967 zemřel. Vrcholem jejího nesoustavného a časově omezeného díla jsou snímky ze závěru třicátých let. Na mnohých z nich je patrný vliv jejích tehdejších učitelů. Fotografování bylo v té době více mužskou záležitostí. Tento obor nebyl ve třicátých letech pro dívku tak obvyklý. Věra patřila mezi výjimky. Fotografovala kupříkladu sklo a květiny, tvořila reklamní snímky, portréty, reportážní fotografie, později zejména snímky rodinné a v závěru i pohledy do ateliérů výtvarných přátel. Do dnešních dnů se bohužel zachovala jen malá část Věřiny tvorby, která je uložena jednak v archivu Uměleckoprůmyslového muzea, jednak i v rodinném archivu.
Na odpočinku nadále pečovala o nemocného syna, starala se o svoji zahradu, žila střídavě na Malé Straně nebo v rodinném letním sídle v Řevnicích. Syn Jaroslav zemřel v roce 1989 a paní Věra jej přežila o dlouhých třináct let. Zemřela v téměř úplném zapomnění 12. prosince 2002 v Praze ve věku osmdesáti tří let.
Zdroje:
