Vivien Leigh: Krásná Scarlet O'Hara trpěla bipolární poruchou

Nezapomenutelně krásná, zelenooká žena, s neuvěřitelným temperamentem i talentem, se do srdcí diváků zapsala především jako Scarlet O'Hara ve filmu „Jih proti Severu“. Na kontě ale měla několik desítek filmů a v Anglii platila i za vynikající divadelní herečku. Narodila se jako Vivian Mary Hartley dne 5. listopadu 1913 v Indii ve městě Darjeeling v Severním Bengálsku. Byla jediným dítětem britského makléře Ernesta Richarda Hartleyho a jeho manželky Gertrudy. Na jevišti poprvé stanula již ve věku tří let v rámci amatérské divadelní skupiny své matky. V šesti letech byla poslána do školy v klášteře Nejsvětějšího srdce Páně v Londýně. Tady se jednou z jejích přítelkyň stala o dva roky starší budoucí herečka Maureen O'Sullivan, které malá Vivian svěřila svou touhu stát se herečkou. Ze školy ji rodiče později vyzvedli a po dobu dalších čtyř let s nimi cestovala po různých koutech Evropy. Do Británie se rodina vrátila v roce 1931.

Poté, co Vivian navštívila v kině jeden z filmů Maureen O'Sullivan, řekla svým rodičům o ambici stát se také herečkou. Krátce nato ji její otec zapsal na Královskou akademii dramatických umění v Londýně. Vivian se ale ještě v témže roce seznámila s o třináct let starším advokátem Herbertem Leighem Holmanem, známým jako Leigh Holman. Vzali se 20. prosince 1932. Zájem o herectví a studijní píle Vivian v tu dobu opustily a ona ze školy odešla. Dne 12. října 1933 se jí v Londýně narodila dcera Suzanne. Touha hrát byla ale nakonec přece jenom silnější. Přátelé jí navrhli, ať vezme malou roličku ve filmu „Things Are Looking Up“, který se tak stal jejím filmovým debutem, byť její jméno se v titulcích ještě neobjevilo. Najala si agenta, objevila se v dalších několika u nás neznámých snímcích a začala hrát také divadlo. Na radu svého agenta si v té době změnila jméno, nejprve na Vivian Leight, posléze na Vivien Leight.

V roce 1935 byla obsazena do hry „Maska ctnosti“, kterou režíroval Sydney Carroll, a získala vynikající recenze. Novináři se o rozhovory s ní doslova prali. Jeden z nich ve svém článku poznamenal, že „na její tváři se objevila blesková změna“, což byla první veřejná zmínka o rychlých proměnách nálady, které se pro herečku staly charakteristickými. Na podzim téhož roku přesvědčila Johna Bucmastera, aby ji představil Laurenci Olivierovi. Stalo se tak v restauraci Savoy Grill, kde slavný herec se svou první ženou pravidelně večeřel po svém vystoupení v „Romeovi a Julii“. Olivier viděl Vivien v květnu v „Masce ctnosti“ a pogratuloval jí k jejímu výkonu. O dva roky později Vivien svedl s Olivierem osud znovu. Zahráli si spolu milence ve filmu „Oheň nad Anglií“ a milenci se stali i v reálném životě. Začali spolu žít, oba byli ale stále v manželském svazku a jejich protějšky o rozvodu nechtěly ani slyšet. Dobová morálka, na které trval filmový průmysl, jim přikazovala, držet proto vztah v tajnosti.

Navzdory své relativní nezkušenosti byla Vivien vybrána do role Ofélie v Olivierově „Hamletovi“. Olivier během jednoho z představení této hry byl poprvé svědkem partnerčiných neuvěřitelných výkyvů nálad, které pak provázely vztah mezi oběma herci až do samotného konce. Těsně před nástupem na pódium na něj Vivien bez zjevné příčiny začala křičet, pak náhle zmlkla a zírala do prázdna. Hru odehrála bez problému a druhý den si na nic nepamatovala.

Během tohoto období Vivien četla román Margaret Mitchell „Jih proti Severu“ a zaúkolovala svého amerického agenta, aby ji doporučil do chystaného filmu. Jednomu z novinářů pak řekla „Obsadila jsem se do role Scarlet O'Hara.“ Také její známý, filmový kritik, později vzpomínal, že všechny ohromila sebevědomým tvrzením, že Olivier nebude hrát Rheta Butlera, ale ona bude hrát Scarlet.

Mezitím se objevila ve filmu „Američan z Oxfordu“. Snímek z roku 1938 byl prvním, kterým herečka získala pozornost diváků a filmařů ve Spojených státech. Během natáčení si ale také bohužel získala pověst potížistky a jejímu agentovi bylo sděleno, že nebude obsazována, pokud se její chování nezlepší.

V roce 1938 ale nastal v jejím životě nečekaný zvrat. Vivien skutečně získala vysněnou roli Scarlet. Filmové ztvárnění románu „Jih proti Severu“ v Americe chystala společnost Davida Selznicka. Hledání představitelky hlavní role bylo široce medializováno a ucházely se o něj ty největší hvězdy té doby. Davidův bratr Myron Selznick byl Vivieniným americkým divadelním agentem a byl to tedy právě on, koho požádala, aby pro ni roli získal. Myron zaslal Davidovi její poslední dva filmy, aby měl možnost poznat jí dříve, než přijede na casting. Davidu Selznickovi připadala zprvu příliš britská, ale po kamerových zkouškách bylo rozhodnuto, že právě ona je tou pravou Scarlet. Režisér Cukor také souhlasil a ocenil především její neuvěřitelnou divokost.

Samotné natáčení pro herečku ale již tak snadné nebylo. Na poslední chvíli byl vyměněn režisér Cukor za Victora Fleminga, se kterým se Vivien často hádala. Společně s Olívií de Havilland se tajně scházely s Cukorem v noci a o víkendech, aby jim poradil, jak mají své role uchopit. Byla nucena natáčet sedm dní v týdnu, často do noci, což zvyšovalo její úzkosti. Špatně také nesla své odloučení od Oliviera, který tou dobou natáčel v New Yorku. Olivia de Havilland o mnoho let později Vivien proti obviněním z jejího maniakálního chování bránila a tvrdila, že v průběhu natáčení byla profesionální a disciplinovaná. Film „Jih proti Severu“ získal deset Oskarů, včetně ceny za nejlepší herečku právě pro Vivien Leight.

V únoru roku 1940 se jí a Olivierovi konečně podařilo dosáhnout souhlasu s rozvodem od jejich doposud zákonných protějšků. Olivierův syn zůstal v péči bývalé manželky a také Vivienina dcera Suzanne byla svěřena do péče otce. Olivier a Vivien Leight byli oddáni dne 31. srpna 1940 na ranči San Ysidoro v Santa Barbaře v Kalifornii. Krátce na to uvedli na Broadwayi inscenaci „Romeo a Julie“. Newyorský tisk ale zveřejnil cizoložnou povahu počátku jejich vztahu a zpochybnil také jejich morálku, když se nevrátili do válkou zmítané Velké Británie. Kritici následně hru ztrhali. Manželé investovali do projektu téměř všechny své peníze a neúspěch pro ně byl finanční katastrofou.

Předtím, než Spojené státy opustili, natočili společně ještě film „Lady Hamiltonová“. Olivier si zahrál admirála Nelsona a Vivien jeho milenku Emmu Hamilton. Cílem filmu o anglickém hrdinovi z doby Napoleonských válek bylo vzbudit ve Spojených státech, které v té době ještě nevstoupily do války, probritské nálady. Film byl značně populární. Winston Churchill jej promítal na večírku, kterého se účastnil i Franklin D. Roosevelt. Olivierovi zůstali Churchillovými oblíbenci po zbytek života.

V březnu 1943 se vrátili do Británie a Vivien ve stejném roce vycestovala do Afriky, aby mohla vystupovat v rámci revue pro vojáky. Během pobytu v Africe začala trpět úporným kašlem a horečkami. V roce 1944 jí byla diagnostikována tuberkulóza a strávila několik týdnů v nemocnici. V roce 1945 začala natáčet film „Caesar a Kleopatra“. Během natáčení potratila a upadla do hluboké deprese. Bylo to první z mnoha dalších zhroucení způsobených její bipolární poruchou. K filmování se vrátila až v roce 1946. Její filmy z tohoto období nezaznamenaly ale přílišný divácký ohlas.

V roce 1947 byl Olivier povýšen do rytířského stavu a z Vivien se stala lady Olivier. Následujícího roku se manželé vydali na společné turné do Austrálie. Turné mělo mimořádný úspěch, bylo ale vyčerpávající a zbylí členové divadelní společnosti si povšimli čím dál častějších hádek mezi hvězdným párem. Na konci turné byli oba herci vyčerpaní a nemocní. Olivier později řekl, že Vivien ztratil v Austrálii.

Na nemocnou Vivien Leight ale ještě čekal jeden mimořádný úspěch. Poté, co odehrála více než tři sta představení v roli Blanche DuBois ve hře „Tramvaj do stanice Touha“, získala tutéž roli i ve stejnojmenném filmu pod režisérskou taktovkou Elii Kazana. Její neuctivý a často oplzlý smysl pro humor ji sblížil s hereckým kolegou Marlonem Brandem. Samotný režisér s ní zprvu nebyl spokojen, jako herečky si jí příliš nevážil, neboť byl přesvědčen, že nemá talent. Počáteční nelibost ale přerostla v neskutečný obdiv. „Přelezla by rozbité sklo, kdyby si myslela, že to pomůže jejímu výkonu,“ poznamenal o mnoho let později.

V lednu roku 1953 odjela Vivien na Cejlon točit film s režisérem Peterem Finchem. Krátce po zahájení natáčení se ale nervově zhroutila a produkce ji nahradila Elizabeth Taylor. Po návratu domů Olivierovi řekla, že je do Finche zamilovaná a měla s ním poměr. Zotavila se sice, ale následkem této epizody se mnoho Olivierových přátel dozvědělo o jejích vleklých a neustále se zhoršujících problémech.

V roce 1956 Vivien opět potratila a znovu u ní propukly deprese, se kterými se následně potýkala několik měsíců. V roce 1960, kdy se definitivně rozpadlo její manželství s Olivierem, začala chodit s hercem Johnem Merivalem, který věděl o jejím špatném zdravotním stavu a ujistil Oliviera, že se o ni postará. V novém vztahu byla spokojená, přesto se svěřila jednomu ze svých přátel, že by raději žila krátký život s Olivierem, než aby čelila dlouhému životu bez něj.

Přestože stále čelila záchvatům depresí, pokračovala v práci na divadle. Její poslední filmová role ve snímku „Loď bláznů“ byla triumfem a zároveň symbolem její nemoci. Režisér Stanley Kramer později vzpomínal: „Byla nemocná a odvaha jít do toho, odvaha natočit film, byla téměř neuvěřitelná.“ Natáčení provázely Vivieniny výbuchy vzteku, které pokazily vztahy mezi ní a zbylými herci. Lee Marvina v jedné vypjaté scéně dokonce udeřila botou tak, že mu zranila obličej.

V květnu roku 1967 u ní znovu propukla tuberkulóza. Po několika týdnech odpočinku se zdálo, že je z nejhoršího venku. Dne 8. července v půl jedné ráno objevil Merival její bezvládné tělo na podlaze ložnice v jejich bytě na Eaton Square. Zabil ji edém plic. Olivier, který se sám v té době léčil s rakovinou prostaty v nedaleké nemocnici, ihned přijel, aby jí vzdal poslední úctu a pomodlil se za odpuštění všeho zla, které mezi nimi vzniklo. Následně pomohl s přípravami pohřbu. Toho se následně zúčastnili všichni velikáni britského divadla. Podle ustanovení závěti byla Vivien Leight zpopelněna a její popel byl rozptýlen v jezeře v jejím letním sídle Tickerage Mill ve východním Sussexu.

Zdroje:

Hvězda filmu Jih proti Severu Vivien Leigh: Kráska, kterou neunesla svou slávu | Dotyk.cz

Oscarová herečka Vivien Leigh: Excelovala v Jihu proti Severu jako Scarlett O'Hara i ve filmu Vlak do stanice Touha – Lifee.cz

Vivien Leigh | Biografie | ČSFD.cz (csfd.cz)

Vivien Leigh - Wikipedia

Ženy mění svět - Vivien Leigh - iDNES.cz