Článek
Před kamerou i na jevišti ztvárňoval většinou menší roličky všelijakých blázínků, poťouchlíků a podivných existencí. Vyznačoval se vysokou štíhlou postavou, zajímavě stavěnou lebkou, netypickou tváří a komicky skřípavým hlasem.
Z roličky do roličky
Na svět přišel v Praze, stalo se tak dne 20. března 1924. Dětství a mládí ovšem prožil v Hradci Králové, odkud se do Prahy vrátil až na konzervatoř. Doba mu ale nepřála, studoval pouze jeden jediný rok, když byl totálně nasazen do pražské pobočky německé letecké továrny Junkers. Zvládal ale zároveň ochotničit v Šolcově divadelní společnosti. Další herecké zkušenosti sbíral po osvobození jako elév na prknech Národního divadla. Řádným členem činohry se stal v roce 1949, ale již v roce 1951 odešel do Divadla E. F. Buriana, pak ještě následovala angažmá v Divadle satiry, Divadle ABC a Městských divadlech pražských. V polovině šedesátých let se stal hercem na volné noze.
Před filmovou kameru se poprvé postavil v dramatu Direktiva v roce 1949. Ztvárnil zde nevelkou úlohu muže jménem Strnad. Od té chvíle již šel z filmu do filmu. Obsazován byl ale do malých vedlejších rolí. Režiséři mu rádi svěřovali především komické úlohy. Za zmínku stojí jeho sluha v Poslovi úsvitu, vojín Fojtík v Zářijových nocích, příslušník SNB v Dnes naposled, prodavač v Tuzexu v Konci cesty, kriminalista Bártík v Pokladu byzantského kupce, prodavač v komedii Zítra to roztočíme, drahoušku…!, vrátný z Marečku, podejte mi pero!, pilot ve filmu Adéla ještě nevečeřela nebo prastrýc Hugo v Podfuku.
Zářil po boku Víznera v dětských detektivních příbězích
Pouze v několika málo případech mu režiséři svěřili výraznější úlohu. Takovou byl kupříkladu jeho opilec v pohádce Dařbuján a Pandrhola nebo inženýr Jiří Sodoma v dětské detektivce Zpívající pudřenka. V druhém jmenovaném filmu se ocitl pod režijní taktovkou Milana Vošmika, který si na něj vzpomněl i o několik let později a svěřil mu další výraznou roli, tentokráte kriminalisty Krause v dětských filmech o detektivu Martinovi, jenž zasahuje v případech, v nichž jsou zapleteny děti. Hlavní role sice připadla Jaroslavu Víznerovi, staršímu bratrovi slavnějšího Oldřicha, ale Hrubého role byla hned tou druhou největší. Objevil se ve všech čtyřech epizodách, a sice Volejte Martina, U telefonu Martin, Martin a červené sklíčko a Martin a devět bláznů. K dalším větším rolím, v nichž se tento skvělý epizodkář objevil, patřil náborový pracovník z Drubospolu v satirické komedii Já to tedy beru, šéfe…!, vojenský vysloužilec a flašinetář v pohádkové komedii Tři veteráni, starý čert a pobočník Lucifera v komediální pohádce S čerty nejsou žerty či skořápkář ve Fešáku Hubertovi.
Vladimír Hrubý spolupracoval i s rozhlasem, dabingem a televizí. Kromě televizních filmů jej diváci mohli spatřit i v seriálech. Zahrál si kupříkladu v Bambinotovi.
Zemřel během natáčení
Jeho manželkou byla Ludmila Hanzlíková Hrubá, asistentka režie v Československé televizi a zároveň matka Jaromíra Hanzlíka. „Když mi byly tři roky, rodiče se rozvedli a máma si vzala herce Vladimíra Hrubého, což byl výrazný figurkář, nikdy nehrál velké role. Byl v angažmá u E. F. Buriana a odtud odešel k panu Werichovi do Divadla satiry, později Divadla ABC. Jako kluk jsem tam za ním chodil a viděl jsem ta slavná představení s předscénami Werich–Horníček. Tam jsem se poznal s panem Horníčkem a jeho synem Honzou. Velmi intenzivně jsme se kamarádili a docházel jsem do rodiny Horníčků až do okamžiku, kdy Honza nešťastnou náhodou opustil tenhle svět,“ řekl Jaromír Hanzlík v jednom z rozhovorů.
Vladimír Hrubý zemřel náhle dne 30. července 1986, uprostřed natáčení filmu Páni Edisoni, v němž představoval dědu Roubánka. Točilo se uprostřed parného léta, osudným se mu stal infarkt. Bylo mu pouhých šedesát dva let. „Měli jsme ho velmi rádi. Byl to velmi zábavný, lidský, pohodový a fajn člověk. Patřil do staré gardy herců. Byl svým způsobem výjimečný, takový typ jako on prostě nebyl. Jeho smrt nás všechny zaskočila,“ prozradil před časem režisér snímku Vít Olmer, který tehdy narychlo musel předělat scénář. Premiéra snímku se konala rok a půl po hercově smrti.
Zdroje:
