Článek
Nešťastná Maria Marten šla svému osudu vstříc. Na svoji dobu nežila příliš spořádaným životem, ba právě naopak. Narodila se dne 24. července 1826 místnímu lovci krtků Thomasi Martenovi. Vyrostla z ní velmi atraktivní dívka. Líbila se a nedržela se zpátky. Navazovala vztahy s muži ze sousedství, které se neobešly bez následků. Na svět přišly rovnou dvě nemanželské děti. První z nich, jehož otcem byl Corderův starší bratr Thomas, zemřelo v kojeneckém věku. Druhé dítě, Thomas Henry, vzešlo ze vztahu s Peterem Matthewsem. Ten se ke svému otcovství postavil čelem, Marii si sice nevzal, ale na péči o syna pravidelně posílal peníze.
Farmářský synek se špatným charakterem
V březnu roku 1926 navázala čtyřiadvacetiletá Maria Marten vztah s o dva roky mladším Williamem Corderem. Cordem byl synem místního farmáře a měl pověst podvodníka a sukničkáře. Jednou podvodně prodal otcova prasata, ten ale celou věc urovnal bez zapojení zákona. Jindy si peníze opatřil předáním falešného šeku a pomohl místnímu zloději Smithovi ukrást prase ze sousední vesnice. Když tohoto lumpa později vyslýchali, pronesl na adresu Cordera prorocký výrok: „Ať mě zatratí, když ho někdy neoběsí.“ Corder byl po podvodu s prasaty odeslán rodinou do Londýna, ale byl povolán zpět poté, co jeho otec i tři bratři zemřeli během pouhého roku a půl. Na farmě zůstala pouze matka a návrat Williama Cordera byl tak nanejvýše žádoucí.

Polstead
Corder se snažil udržet vztah s Marií Marten v tajnosti, ale i tentokráte to skončilo ženiným těhotenstvím. Maria v roce 1827 porodila dítě a jejím největším přáním bylo, aby si ji Corder vzal. Dítě však krátce po narození zemřelo, to ale nic neměnilo na skutečnosti, že mladá žena nadále toužila stát se konečně vdanou paní. Toho jara jí Corder v přítomnosti její nevlastní matky Ann sdělil, že se k němu donesly zvěsti, že se ji farní úředníci chystají stíhat za to, že porodila již třetí nemanželské dítě. Navrhl jí, že společně utečou do Ipswiche.
Podivné zmizení a výmluvy
Plánovaný útěk několikrát odložil, až v pátek dne 18. května 1827 se náhle objevil a podle Ann její nevlastní dceři řekl, že musí okamžitě odejít, protože slyšel, že místní strážník na ni již získal zatykač. Maria se ale obávala, že nemůže odejít za bílého dne. Corder proto navrhl, že se setkají v Červené stodole, kam jí donese mužské šaty, do kterých se převlékne a takto přestrojena s ním uteče do Ipswiche. Krátce po jeho odchodu se Maria skutečně vydala na schůzku do Červené stodoly, která se nacházela na kopci Barnfield Hill, asi necelý kilometr od domu. To bylo naposledy, co byla viděna naživu.

Maria Marten
Corder na nějaký čas rovněž zmizel, později se ale znovu objevil a tvrdil, že Maria je v Ipswichi a že se zatím nemůže vrátit domů jako jeho manželka, neboť by to vyvolalo hněv v jeho příbuzenstvu. Tlak, aby mladou ženu přivedl zpět, ale sílil, a tak se nakonec raději znovu vytratil. Psal pak Mariině rodině dopisy, v nichž všechny ujišťoval, že se s jejich dcerou oženil a žijí spolu na ostrově Wigh. Absenci jakékoliv komunikace ze ženiny strany vysvětloval tu nemocí, tu poraněním ruky, tu ztrátou dopisu.
Hrůzný nález na základě snu
V rodině začalo sílit podezření. Na jaře roku 1928 začala nevlastní matka Ann vyprávět o snech, v nichž byla Maria zavražděna a pohřbena v Červené stodole. 19. dubna přesvědčila svého muže, aby šel místo prozkoumat. Tak se také stalo a netrvalo dlouho a Thomas Marten skutečně našel ostatky své dcery zabalené v pytli. Tělo bylo již silně rozložené, přesto jej Mariina sestra, také jménem Ann, dokázala identifikovat na základě chybějícího zubu a některých dalších znaků. Rozpoznatelné byly vlasy a část oblečení. Na místě byl nalezen i důkaz, který poukazoval na Cordera. Nebohá žena měla okolo krku omotaný jeho zelený kapesník.

Místo činu
Policie Cordera vystopovala v penzionu pro dámy v Brentfordu. Tento podnik provozoval se svou novou manželkou Mary Moore, se kterou se seznámil přes inzerát. Policejní důstojník se do penzionátu dostal pod záminkou, že tam chce ubytovat svou dceru, a Cordera překvapil v salónu. Spisovatel Thomas Hardy okolnosti jeho zajetí později popsal slovy: „…v salónu se čtyřmi dámami u snídaně, v županu a s hodinkami před sebou, kterými zaznamenával vaření vajec.“ Policista vzal Cordera stranou a informoval ho o obviněních, on ale vše popřel. Během následné prohlídky domu byly nalezeny dvě pistole, které byly údajně zakoupeny v den vraždy, a cestovní pas, což naznačovalo, že se Corder mohl připravovat na útěk.
Tribunál neměl pochybnosti
William Corder byl převezen zpět do Suffolku a uvězněn. Soudní proces s ním začal dne 7. srpna 1828 za velkého zájmu veřejnosti. Přesná příčina Mariiny smrti se nepodařila určit. Mělo se za to, že jí byl do očního důlku zapíchnut ostrý nástroj, pravděpodobně dýka, ale zranění mohl způsobit i rýč jejího otce během exhumace těla. Nedalo se vyloučit ani uškrcení, na nějž snad poukazoval kapesník omotaný okolo krku. Na těle byly objeveny ale i rány, které pro změnu naznačovaly, že byla postřelena. Obžaloba na základě těchto zjištění Cordera obvinila z vraždy, které se na ženě měl dopustit tím, že ji střelil a zároveň bodl dýkou.

Vyobrazení vraždy
Nevlastní matka Ann byla předvolána, aby vypovídala o událostech dne Mariina zmizení a o svých pozdějších snech. Otec Thomas Marten poté popsal, jak našel ostatky své dcery, a Mariin desetiletý bratr George prozradil, že před údajnou vraždou viděl Cordera s nabitou pistolí a později ho znovu spatřil, jak odchází ze stodoly s krumpáčem v ruce. Obžaloba naznačila, že Corder Marii nikdy za právoplatnou manželku pojmout nechtěl, ale její znalosti o podvodech, kterých se dopouštěl, a skutečnost, že odcizil peníze, které poslal otec jejího dítěte, jí dávaly nad ním nemalou moc.

William Corder
Corder podal svou vlastní verzi událostí. Přiznal, že byl s Marií ve stodole, ale řekl, že se pohádali a on odešel. Když už byl na odchodu, zaslechl výstřel z pistole a vrátil se zpět do stodoly, kde ji našel mrtvou s jednou ze svých pistolí vedle ní. Porotu ale nepřesvědčil, trvalo jí pouhých třicet minut, než rozhodla o jeho vině. Soud následně odsoudil Williama Cordera k trestu smrti oběšením a nařídil pitvu. Corder strávil následující tři dny ve vězení a kladl si otázku, zda se k vraždě přiznat a ulevit své duši. Nakonec tak učinil na popud své manželky, po několika schůzkách s vězeňským kaplanem a prosbách jak svého dozorce, tak ředitele věznice. Popřel, že by Marii bodl, tvrdil, že ji střelil do oka. Dne 11. srpna 1828 byl oběšen před ohromným davem lidí. Na popud ředitele věznice, okamžik předtím, než mu byla přes hlavu natažena kapuce, řekl: „Jsem vinen. Můj trest je spravedlivý. Zasloužím si svůj osud a kéž se Bůh smiluje nad mou duší.“
Kůže posloužila na knižní vazbu
Popravu provedl kat John Foxton, který si podle svých práv vzal kalhoty a punčochy oběšence. Poté bylo tělo odvezeno zpět do soudní síně, kde bylo podél břicha rozříznuto, aby se odhalily svaly. Dav lidí mohl procházet kolem až do šesti hodin do večera, kdy se dveře zavřely. Hned druhého dne byla provedena pitva za přítomnosti studentů z Cambridgeské univerzity a lékařů. Byla rovněž odlita posmrtná maska pro účely dalšího zkoumání. O Corderově lebce se posléze tvrdilo, že je hluboce vyvinutá v oblastech tajnůstkářství, chamtivosti a destruktivnosti. Corderovu kůži vyčinil chirurg George Creed a použil ji k svázání zprávy o vraždě. Kniha se dochovala dodnes. Kostra Williama Cordera byla znovu sestavena, vystavena a použita jako učební pomůcka v nemocnici West Suffolk. Později byla přemístěna do muzea a teprve v roce 2004 došlo ke zpopelnění těchto ostatků. Lebka byla pohřbena již dříve, neboť byla považována za prokletou.

Corderova poprava
Po dokončení soudního procesu vypluly na povrch všelijaké fámy. Říkalo se, že Ann Marten, která byla o pouhý rok starší než její nevlastní dcera, měla s Corderem poměr a vraždu s ním naplánovala společně. Sny pak začala mít jen pár dní poté, co se Corder oženil s Mary Moore. Tvrdilo se, že motivem pro odhalení místa odpočinku těla byla žárlivost a sny byly pouhým výmyslem. Další historky opředly smrt dítěte, které Maria s Corderem měla, šířilo se, že i ono neodešlo z tohoto světa přirozeně.
Příběh Červené stodoly nepřestal lidi fascinovat ani v následujících desetiletích a staletích, vznikla řada divadelních her, balad, skládaly se písně, psaly knihy, točily filmy. Místo hrůzného činu navštěvovali zvědavci, odnášeli si třísky ze stodoly, dokud v roce 1842 nevyhořela. Dokonce i Mariin náhrobek byl rozlámán a zničen. Dnes ji připomíná pouhá pamětní deska.
Zdroje: