Článek
Malé severočeské město Terezín, které leží nedaleko Litoměřic, má za sebou krátkou, ale temnou minulost. Jeho historie se začala psát v roce 1780, kdy tu císař Josef II. položil základní kámen barokní pevnosti, kterou pojmenoval na počest své matky. Terezín do bojů však nikdy nezasáhl a stal se pouhým ospalým posádkovým městečkem.
Nacisté o skutečném stavu věcí lhali
Jeho dějinný čas přišel až po záboru českého pohraničí a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Nacistům se pevnostní město zalíbilo a rozhodli se jej využít po svém. Zdejší obyvatelstvo bylo vystěhováno a v listopadu roku 1941 zde vzniklo židovské ghetto. Primárně se sice nejednalo o likvidační tábor, ale transporty nešťastných lidí odsud byly postupně vypravovány do dalších, především vyhlazovacích táborů. Také podmínky, které zde panovaly, byly více než kruté. V přelidněném městě byl hlad a šířily se nemoci. Veřejnosti byl ale Terezín od počátku prezentován jako bezproblémové město.
Záběry z prvního natáčení v roce 1942
Již na podzim roku 1942 se tu začal natáčet snímek Ghetto Theresinstadt. Jednalo se o příběh fiktivní rodiny Holländerových, který měl pro interní potřeby SS názorně ilustrovat přesun obyvatel židovského původu do ghetta a jejich začlenění do struktury tábora. Natáčení zajišťovali profesionální kameramani z Berlína, z rozkazu se na něm podílela i skupina vězňů pod vedením režisérky Ireny Dodalové. Té se později podařilo z ghetta vyvézt některé unikátní záběry. Film ale nikdy nebyl dokončen.
Kvůli Červenému kříži se stavěla Potěmkinova vesnice
V červnu roku 1943 přijel do Terezína Adolf Eichmann. Vzhledem k tomu, že v té době pomalu pronikaly některé zprávy o skutečném stavu věcí na veřejnost, rozhodl, že je třeba dát celé město trochu do pořádku, aby bylo možno pozvat Mezinárodní výbor Červeného kříže. Okamžitě byla učiněna příslušná opatření. Město bylo uklizeno nejen od špíny a odpadků, ale také od nemocných lidí. Zřídila se kavárna, banka, vybudovalo se koupaliště, sportovní hřiště a podobná jiná zařízení. Opravovaly a natíraly se fasády domů, vysazovala se zeleň. Na náměstí se objevil hudební pavilon, v němž hrály promenádní koncerty. Nedaleko náměstí vznikl dětský pavilon s dokonalým vnitřním vybavením a hřištěm. Z bývalé sokolovny se stal Společenský dům se sály pro kulturní pořady, modlitebnou, knihovnou a restaurační terasou. Jeden z nedobrovolných obyvatel města Egon Redlich si dne 13. dubna 1944 zapsal do deníku: „Na náměstí města hrál poprvé židovský orchestr. Naši nepřátelé mají novou válečnou taktiku – zastírání očí, stavění Potěmkinových vesnic… Ale melodie nám nepomohly zapomenout na ty strašné oběti, pogromy, které nás ještě čekají, nebezpečí, které má nyní jen jinou tvář.“
Židovský orchestr v Terezíně
Delegace přijela dne 23. června 1944 a splnila svůj účel. Výsledkem velkého divadelního představení byla zpráva, v níž představitel Červeného kříže Maurice Rossel popsal ghetto jako příkladné a mimo jiné prohlásil, že z Terezína není nikdo nikam deportován. Když inspekce proběhla k naprosté spokojenosti nacistů, bylo rozhodnuto takto postavených kulis využít ještě jednou, a sice k natočení propagandistického dokumentu. S myšlenkou filmu přišel poprvé již v prosinci 1943 Hans Günther, šéf Ústředního úřadu pro uspořádání židovské otázky na území Protektorátu Böhmen und Mähren. Natáčet se ale začalo až v létě 1944.
Výrobu filmu měla na starost kolaborantská společnost
Výrobou filmu byla pověřena společnost Aktualita, za níž stál filmař Karel Pečený. Společnost vznikla již v roce 1937 za účelem vyrábět týdeníky a krátké filmy, které by filmovým divákům doma i v zahraničí nabízely pozitivní obraz Československé republiky. V období Protektorátu se týdeník společnosti Aktualita nenápadně proměnil z týdeníku, který byl nepřátelský vůči německým vetřelcům a kritizoval nový řád, v týdeník, který papouškoval propagandu Třetí říše a podobal se stále více podobným formátům vyráběným samotnými Němci.
Kurt Gerron (První zleva)
Jako režisér filmu byl vybrán známý berlínský umělec Kurt Gerron. Tomu se sice podařilo z Německa včas uprchnout, bohužel ale zamířil do Holandska, kde byl po obsazení nacisty nejprve deportován do holandského sběrného tábora Westerbork a odtud v únoru roku 1944 do Terezína. Když byl krátce po svém příjezdu do města pověřen natáčením filmu, byl prý celý šťastný, že může znovu točit. Ve výsledku se ale na filmu podílel především Karel Pečený. Gerron se proměnil jen v jakéhosi asistenta. Filmařská Aktualita pilně natáčela celý srpen. Nedobrovolní obyvatelé ghetta opět obdrželi podrobné instrukce, jejichž nedodržení bylo přísně trestáno a podle kterých měl Terezín vyhlížet jako pozemský ráj. Ve filmu se objevují smějící se děti, zakusující se do obrovských krajíců chleba s máslem, staří lidé posedávající v kavárně či slunící se na lavičkách. Městem zní hudba, hraje se tu kopaná, dětský sbor uvádí divadelní představení, obyvatelé navštěvují knihovnu. Na plátně se neobjevuje nic, co by idylický obraz jen trochu kazilo.
Účinkující odjeli po natáčení do plynu
Film byl ve srovnání s filmy z jiných ghett velmi nákladný, financovaný byl ovšem z peněz získaných z arizací. Jednalo se o zvukový film. Hudba měla být stoprocentně židovská. Byl to také jediný nacistický propagandistický film s originálním zvukem. To se v jiných případech nedělalo. Existuje tak zvukový záznam projevu doktora Eppsteina, kde dost dlouho mluví o Terezíně, zachoval se i záznam opery Brundibár, který je navíc v češtině. Natáčení skončilo někdy okolo 10. září roku 1944 a krátce nato bylo z Terezína vypraveno deset početných transportů, směřujících do Osvětimi. S nimi odjela na smrt i valná většina účinkujících. Nechyběl ani režisér Gerron. Ještě před odjezdem napsal velmi pečlivé pokyny ke střihu filmu. Dokument ale nakonec stříhal Ivan Frič pod kuratelou Hanse Günthera, který chodil do střižny práce kontrolovat.
Záběr z opery Brundibár
Snímek, mající původně asi devadesát minut vysílacího času, byl kompletně dokončen na jaře roku 1945, do distribuce se ale nedostal. Dodnes se z něho zachoval pouhý dvacet pět minut dlouhý fragment. V roce 1965 natočil režisér Vladimír Kressl dokumentární film Město darované, který je tvořen útržky původního filmu a kresbami obětí holokaustu. Vše je doplněno čtením o počtu lidí, kteří byli odvedeni do transportu a kolik jich nepřežilo.
Není jasné, proč byl film na poslední chvíli dokončen
Dodnes se historikové přou, jaký byl skutečný účel snímku Vůdce daroval Židům město. Někteří se domnívají, že film asi chtěli dát Červenému kříži. Jeho představitelům ukázali krásný Terezín a tento film měl být na památku. Jako pravděpodobnější se zdá varianta, že si skupina nacistických pohlavárů v očekávání porážky Německa vytvářela alibi pro poválečné tribunály. Je kupříkladu známo, že již hotový film byl promítnut K. H. Frankovi. Podle všeho počítal s tím, že bude po válce potřebovat alibi a dostalo se mu tak filmu, který by mohl ukazovat.
Jiní odborníci poukazují na skutečnost, že film měl původně vzniknout a přijít do úplně jiné doby a měl být doopravdy možná využíván především k propagandistickým účelům. Nicméně Aktualita tento záměr sabotovala a film odevzdala až téměř na konci války. Alespoň se tak hájil Karel Pečený, který byl po válce souzen jako kolaborant. I to je možné. Nicméně film byl nakonec dokončen v březnu 1945 a v té době již nikdo nemohl počítat s tím, že by to byla propaganda. Nacisté se jím tedy patrně skutečně snažili vsugerovat, že v Čechách to pod jejich vedením nebylo tak strašné.
Zdroje:
