Článek
Jeho celé jméno znělo Yves Charles Michel Léon Max Rénier, tak to alespoň bylo zapsáno do matriky, když se dne 29. září 1942 narodil ve švýcarském Bernu. Jeho otec Max byl Francouz. Pod pseudonymem Régnier působil jako dramatik, divadelní režisér a herec. V letech 1949 až 1969 byl generálním ředitelem divadla Théâtre de la Porte-Saint-Martin. Matka Gladys Harrison byla Američanka. Babička hrála v pařížském divadle Comedie Francaise a pradědeček byl publicista Léon-Prosper Rénier. Navzdory uměleckým genům Yves hercem být nechtěl. Snil o dráze letce nebo leteckého modeláře. K návštěvě hereckého kurzu ho jednoho dne přemluvil kamarád. Divadelní lektor ihned rozpoznal jeho talent a přesvědčil jej, aby absolvoval celý vstupní kurz herectví. Po jeho dokončení se nechal zapsat ke studiu divadelní Akademie dramatických umění. Byl vynikající student, po absolutoriu se ale navzdory tomu jeho kariéra rozjížděla jen velmi pomalu. Porůznu hostoval a hrál na všelijakých scénách. Rolí, které by si přál ztvárnit, se mu ale nedostávalo.
Kariéra se rozjížděla pomalu a přerušovaně
V roce 1961 jej režisér Claud Autant-Lary obsadil do jedné z rolí filmu Hrabě Monte Christo. Navzdory očekávání se po této první zkušenosti hercova kariéra nerozjela. Natočil sice několik dalších filmů, ale bez úspěchu. Teprve v roce 1965 byl osloven francouzskou televizní společností a získal roli v seriálu Belphégor. Seriál měl celostátní dopad a diváci si oblíbili i Rénierovu postavu.
Televize mu poskytla i další příležitosti, zahrál si například ústřední postavu Luciena de Rubemprého v minisérii Ztracené iluze, založené na románu Honoré de Balzaca. Hlavní těžiště mladého herce ale stále leželo na divadle. V roce 1970 absolvoval turné s divadelním představením Mizantrop po Spojených státech. Po návratu vystupoval v pařížských divadlech. Prožil v té době ale i časy absolutního nezájmu a skoro rok byl zcela bez práce. V osobním životě prožíval velice krušné období. Oženil se a jeho žena Virginie mu v roce 1974 porodila dceru Samanthu. On se ale o rodinu nedokázal postarat, žili z půjček a dluhy rychle narůstaly. Pak se stal zázrak. V roce 1975, v době největší tvůrčí krize, dostal exkluzívní televizní nabídku ztvárnit titulní postavu v kriminálním seriálu Komisař Moulin.
Mladý detektiv si získal diváky
Nebyla to úplně standardní situace. Role detektivů se obvykle svěřovaly starším hercům a Rénierovi bylo sotva jednatřicet let. Diváci si jej ale okamžitě zamilovali. Postava komisaře Moulia ho rázem proslavila po celé Evropě a přinesla mu nevšední popularitu i v někdejším Československu, kde k divákům promlouval hlasem Miroslava Moravce. V seriálu si prosadil i vlastní image v ošacení, protože policajt v obleku, a ještě k tomu s kravatou se vymykal realitě. Po více než sedmi letech nepřetržitého natáčení dospěl k závěru, že potřebuje pauzu. Chtěl si vyzkoušet i něco jiného. Věnoval se dabingu amerických filmů, namluvil kupříkladu Johna Voighta či Terence Hilla. Začal se věnovat zpěvu. Od roku 1980 opakovaně navštívil Spojená státy a bez většího úspěchu se zde snažil prorazit ve filmové branži. Seznámil se s americkou hvězdou Goldie Hawn a nějaký čas tvořili pár. Herečka se ale nakonec zakoukala do mladšího Kurta Russela a Rénierovi dala kopačky. Ten to nesl velice těžce a o bolestivém rozchodu složil píseň Na účet volaného.
Yves Rénier v roce 2016
V roce 1985 se po desetileté pauze vrátil na prkna divadla Montparnas, kde kratší dobu účinkoval v komické hře Každý pro mne. Změna nastala také v jeho osobním životě. Není známo, kdy došlo k rozvodu s jeho první ženou, ale právě v této době se stala jeho druhou zákonitou chotí dcera režiséra Clauda Zidiho Helène, která byla rovněž herečkou. V roce 1986 manželé přivítali do rodiny dceru Lolu. Teprve o mnoho let později, v době, kdy Yves Rénier byl již na pravdě boží, vyšlo najevo, že se mu ve stejném roce narodil ještě nemanželský syn Kristophy. Slavný komisař Moulen neměl zkrátka o ženy nouzi. Ostatně ani manželství s Helène Zidi nemělo dlouhého trvání. Herec se stačil oženit ještě jednou a se svojí poslední ženou Karin Graner měl syny Julese a Oscara, narozené v letech 1997 a 2000.
Komisař se vrací na scénu
Ale to předbíháme. Yves Rénier se v druhé polovině osmdesátých let opět naplno vrhl do filmování. Nejprve v roce 1988 s povděkem přijal roli policejního inspektora ve filmu 48 v Paříži, kde si zahrál po boku slavnějšího Harrisona Forda. V roce 1989 se vrátil k natáčení své kultovní postavy komisaře Moulina. Kladl si ale řadu podmínek. Vymínil si, že se na seriálu bude podílet autorsky na psaní scénářů a také na režii. Změna byla patrná kupříkladu v tom, že televizní hrdina začal používat jeho oblíbenou motorku Ducato 850 Strada a oblékl koženou bundu, triko a džíny. Nové díly byla také akčnější a realističtější. Seriálu se dostalo pozitivní reakce od příslušníků francouzské kriminální policie a sám Yves Rénier sklidil za jednotlivé epizody obdiv od nejlepších detektivů Francie. Divácká sledovanost bohužel již nedosáhla takové výše, jako tomu bylo v minulých letech. Navzdory tomu se seriál zařadil mezi nejlepší francouzské kriminální seriály devadesátých let. V jedné z epizod se Rénier setkal se svojí prvorozenou dcerou Samanthou, která se stejně jako Lola vydala v jeho šlépějích.
Seriál Komisař Moulin se natáčel až do roku 2006. Za tu dobu bylo natočeno sedmdesát dílů v osmi řadách. Rénier postupem času zvolnil a natočil již jen několik málo epizod za rok. Poté, co legendární seriál definitivně skončil, věnoval se nadále televizní i filmové tvorbě a dabingu. Daleko více času než dřív ale věnoval své rodině, manželce Karin a dvěma malým synkům. Ve volném čase se zapojoval do programů na ochranu zvířat a životního prostředí. Zajímal se o mořskou zoologii, mimo jiné choval doma v obřím akváriu exotické ryby. Zvířata miloval a jednoho dne řekl: „Jako člověka mě dnes děsí především to, jak špatně odkážeme zacházet se zvířaty.“
Herec byl známý pro svoji nekonfliktní povahu. Ani v časech té největší slávy se nad nikým nepovyšoval. Jeho vyměřený čas skončil dne 24. dubna 2021. Smrt jej zasáhla doma a její příčinou byl infarkt. Poslední sbohem mu 30. dubna přišla do kostela Saint-Pierre v Neuilly-sur-Seine dát řada osobností. Poté byl pohřben během komorního soukromého obřadu na zdejším hřbitově.
Zdroje:
