Článek
Zdeněk Junák se narodil dne 6. prosince roku 1951 v Kroměříži do rodiny potravinářského chemika. Dětství prožil na Kyjovsku. „Bydleli jsme ve vesnici Kelčany. Tam jsem poprvé přičichl k divadlu. Tatínek byl velký milovník místního ochotnického spolku a maminka, asi aby na něj dohlížela, tam dělala suflérku,“ vysvětlil Junák v jednom z rozhovorů.
Chtěl být jako detektiv Marlowe
S divadelním prostředím se tak setkával od dětství. Dokonce si zahrál v několika dětských rolích. Od páté třídy žil ve Starém Městě, kde se jeho otec stal ředitelem cukrovaru. Gymnázium navštěvoval v Uherském Hradišti. Záhy se ukázalo, že má komediální talent. Ve škole bavil své spolužáky. Řešil tak své drobné handicapy, které se projevovaly především v tělocviku. „Byl jsem tlustý a neohebný, neměl jsem vztah ke sportu,“ svěřil se novinářům. Učitel se jej snažil zesměšňovat. A on to vyřešil po svém. Začal šaškovat, přehánět své problémy, tu se zamotal do kruhů, tu předstíral úraz.
O studiu herectví ale zprvu neuvažoval. Měl rád detektivky, především ty s Philem Marlowem. Toužil se proto stát advokátem, policistou nebo vyšetřovatelem, aby se svému idolu alespoň trochu připodobnil. „Mým hrdinou byl Phil Marlowe z detektivek Raymonda Chandlera. Toužil jsem se stát právníkem a ochráncem nebohých žen, které sklouzly na šikmou plochu. To byl můj první klukovský sen. Kromě toho se mi líbili hasiči. Byl jím jeden z maminčiných bratrů. Líbilo se mi, když přijel na návštěvu v uniformě,“ vzpomínal Junák. Jeho otec pro změnu doufal, že by se mohl vydat v jeho šlépějích a stát se potravinářským chemikem.
Herectví doporučil soused
Mezi rodinné známé patřil ale i herec Divadla Vítězného února v Hradci Králové Miroslav Suchý, který v mladém Junákovi odhalil talent. Zdeňka vybavil doporučujícím dopisem a poslal do Brna za někdejším spolužákem, hercem Stanislavem Zindulkou, aby jej připravil na talentové zkoušky. Tak se také stalo. Přijímací zkoušky na brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění se v roce 1970 konaly už na přelomu ledna a února.
Aby se na vysokou školu mohly dostat i takzvané dělnické kádry, byl pro přijetí rozhodující herecký talent. Středoškolské vzdělání mohl úspěšný uchazeč dokončit až během studia. „Začátkem dubna mi z Brna přišel dopis. Stálo v něm, že mě přijímají, maturita není podmínkou a mohu si ji dodělat později,“ vyprávěl Zdeněk Junák novinářům. Novopečený adept herectví měl pár dní před maturitou. „Mami, nebudu maturovat,“ oznámil doma. Dostal pohlavek. „Já ti dám, že nebudeš maturovat. Co by tomu řekli sousedi,“ odvětila maminka a pro jistotu přidala ještě další záhlavec. Zdeněk Junák tak nakonec odmaturoval v řádném termínu.
Zdeněk Junák
Po maturitě nastoupil na obor činohra a muzikál. Studia zdárně dokončil v roce 1974 a odešel do svého prvního angažmá do zlínského Divadla pracujících. Již po roce ale přešel do Mahenova divadla v Brně. Vojnu si odsloužil v pražském Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého v letech 1976 a 1977. V Praze ale zůstat nechtěl. „Jsem vysloveně městský člověk, přesto je pro mě hlavní město příliš velké,“ přiznal Junák. V minulosti sice koketoval s některými nabídkami pražských scén, nakonec se k odchodu z Brna ale nerozhoupal. „Vždycky se nakonec našlo něco, co mě od Prahy odradilo. Buď jsem byl zamilovaný nebo měl zajímavou práci. Teď jsem rád, že jsem v Brně zůstal,“ řekl herec.
Stal se nezapomenutelnou bludičkou
V Mahenově divadle nakonec působil osmnáct sezón. Diváky si získal díky svému laskavému humoru. V Brně se dlouho tradovalo neotřelé pojetí bludičky v Jiráskově Lucerně, Zdeněk Junák chodil po scéně se zapalovačem, kterým občas škrtnul a doprovázel se slovy „Bludi, bludi.“ Do srdcí publika se však na dlouho vepsal především svým vystupováním na Malé scéně Mahenova divadla, kde zpíval písně Vladimíra Vysockého a doprovázel se k nim na kytaru.
Již v době jeho působení v Mahenově divadle o něj projevila zájem televize. Pravidelně se tak začal objevovat v inscenacích a seriálech.
Manželku chtěl podplatit
V roce 1982 se Zdeněk Junák oženil. Na to, jak se s o sedm let mladší Irenou seznámil, zavzpomínal v podcastu Brněnského deníku jménem Kecy ze Štatlu. „Když jsem vydělal nějaké peníze, bavil jsem se při šachách s kolegou Láďou Lakomým, že bych rodičům koupil barevný televizor. Ten mě poslal do Tesly na Františkánskou ulici, že je tam nádherná prodavačka a nemůžu ji přehlédnout. Tenkrát se televize kupovala podpultově, dávalo se pět set korun v obálce, to byla čtvrtina mé výplaty.“
Po prvním kontaktu se svou budoucí ženou skončil ale neslavně. „Stalo se to v předvánočním čase, takže fronta v obchodě jak hrom, ale hned jsem prodavačku poznal. Když šla pro nějakou součástku, předběhl jsem frontu a zeptal se jí na barevnou televizi. Šoupl jsem jí obálku a ona nahlas na celé kolo povídá: Televize? A myslíte, že pánové tady čekají na zmrzlinu? Zrudl jsem jak karafiát a vypadl z prodejny jako spráskaný pes,“ podělil se o trapas Junák. Po několika dnech zjistil, že pohledná prodavačka se přátelí s oblékačkou Ivankou v divadle.
Poprosil ji, aby je seznámila. „Pak už jsem získal televizi bez obálky a cítil jsem potřebu se revanšovat. Ptal jsem se jí, zda by zašla na kávu. Prý když nám to někdy vyjde… Tak jsem na ni pravidelně večer čekal před obchodem, ale vždy tam na ni čekala i nějaká blondýna. Až jednou tam nebyla, tak jsem naběhl. Dozvěděl jsem se, že to na ni čekává její maminka, že ji hlídá. Dali jsme si kafe, pak jsem ji doprovodil domů, přišla jedna hubička, druhá a v červnu jsem si ji hned vzal,“ popsal herec. Z manželství záhy vzešla dcera Zuzana.
Často oblékal uniformy
V roce 1992 přešel do Městského divadla bratří Mrštíků a ve stejné době si jej vyhlédla režisérka Věra Chytilová do svého celovečerního filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág. O sedm let později si zahrál policistu Vyskočila v Jirešově Dvojroli. Uniformu na sebe oblékl i kvůli natáčení seriálu Černí baroni. „Natáčet s Jurajem Herzem byla krásná práce, přestože jsem hrál plukovníka Vlčáka, ze kterého si každý dělá legraci. Dokonce jsem v rámci role spadl do vodního náhonu,“ přiblížil jeden ze svých životních zážitků herec. Nepřekonatelnou rolí se pro něj staly ale až Četnické humoresky, kde jej režisér Antonín Moskalyk obsadil do role praporčíka Ambrože. „Nikdo nepočítal, že se Humoresky tak ujmou,“ řekl herec.
Navzdory nabyté televizní popularitě jeho životní láskou zůstává divadlo. Díky angažmá v Městském divadle bratří Mrštíků se začal často objevovat i v muzikálech. Z jeho rolí lze zmínit barona van Swietena v Amadeovi, Jevgenije Dorna v Rackovi, Pozza v Čekání na Godota, Buška v Našich furiantech a konečně Abrama Beera v Koločavě, za nějž byl nominován na cenu Thálie.
Zdeněk Junák je ale mužem mnoha profesí. Věnuje se i dabingu. To jeho ústy k divákům promlouvala německá hvězda teleshopingu Horst Fuchs. Svůj hlas propůjčil i Seanu Connerymu či Alanu Aldovi. Věnuje se také moderování a hudbě. S Josefem Hanákem, Zdeňkem Šmukařem, Igorem Šavrdou a Janem Kružíkem založili hudební seskupení Vinařští romantici, společně vydali album moravských lidových písní.
Je také patronem brněnských parkinsoniků sdružených v Parkinson Klub Brno.
Zdroje:
