Článek
Svět sociálních sítí je svět na hony vzdálený realitě. Chlubíme se na nich většinou jen tím dobrým, co nám život přinese. Krásné fotografie, načančané hogo fogo pokrmy, upravená domácnost. Mnozí z toho mohou mít deprese. Vždyť oni tak dokonalý život nežijí a pravděpodobně nikdy nebudou. Mnohdy je však obraz člověka na sociálních sítích velmi vzdálený realitě. Málokdo se na své zdi pochlubí tím, že má plný koš na prádlo, odpadky se chystají z bytu odejít samy a děti jsou věčně špinavé až za ušima.
Především na sociálních sítích trávíme spoustu času. Diskutujeme nejen pod příspěvky přátel, ale také u příspěvků politiků, tisku nebo v nejrůznějších tematicky zaměřených skupinách. Takřka všude se však najdou toxičtí uživatelé. Pod příspěvky politiků pravděpodobně ani nelze očekávat slušnou a korektní diskuzi. Ostatně slušní nejsou ani sami politici. Ovšem u příspěvku nějakého zpravodajského deníku, který informuje například o tragické dopravní nehodě, bychom už trochu té korektnosti očekávali. Marně. Lidé jsou krutí a zlí. A na ostatní ohledy rozhodně neberou. Nedochází jim, že se mohou diskuze dostat až k pozůstalým a způsobit jim ještě větší bolest. Někdy diskutující vystupují pod svým jménem, ale stále častěji pod anonymními profily. Jako by se za svůj názor styděli. Občas se ani nedivím…
Terčem posměchu se stane kdokoliv
V minulosti se mi stalo, že na mne začal útočit jiný uživatel jen kvůli mému rodnému příjmení, které stále na sítích využívám. Mašínová. Ano, je to kontroverzní příjmení, ale urazit jen na základě jména někoho, koho jsem v životě neviděl, mi přijde opravdu přes čáru. Navíc ve chvíli, kdy jsem s dotyčným ani nekomunikovala. Vyjadřovala jsem se jen k určitému tématu na zdi mého facebookového přítele. Ve vteřině jsem byla přirovnávána k vrahům. Protože to jsou přece všichni Mašínové na této planetě. Můj přítel se mě zastal. A já to vzala sportovně. Protože vím, že někteří hrdinové mají smutné životy. Ovšem pro někoho by to mohlo být opravdu těžké.
Nejhorší jsou matky na rodičovské dovolené
Ano, jsem jedna z nich. A z mnoha důvodů jsem také v mateřských skupinách. Člověk se občas potřebuje ujistit, že ty šílené dny neprobíhají jen u něj doma. Sem tam potřebuje poradit ohledně výchovy, hraček nebo třeba výletů. Ovšem zatímco některá komunita je velmi podporující, narazila jsem také na takové, kde se spousta žen chová opravdu jako kur domácí. Zesměšňují druhé. Uráží. Vysmívají se. A nic je nezastaví. Vždyť se jim přece na sociálních sítích nemůže vůbec nic stát. Komentují buď zcela pod rouškou anonymity, nebo pod svým jménem, ale s jistotou toho, že je nikdo nemůže konfrontovat face to face.
Zrovna dnes jsem se chtěla zastat jedné maminky, která sháněla tip na restauraci, kam chtěla zajít s malým dítětem. Jedna z komentujících jí opravdu ironicky odpověděla, zda si nespletla věk, protože tak staré dítě se přece může najíst už všude. Maminka, která příspěvek přidala, jí raději neodpověděla. Já se neudržela. Snažila jsem se vysvětlit, že jde mamince zřejmě o kvalitu jídla a že pokud nemá tip, nemusí být hned uštěpačná a ironická. Tak jsem to schytala také. Maminka hledající restauraci mi poděkovala. Prý jí to přišlo líto, ale sama nevěděla, co odpovědět a musela komentář rozdýchat. Naštěstí ho podle svých slov hodila za hlavu. Jiná žena by však z jednoho jediného podobného komentáře mohla mít velké psychické problémy. Mohla by začít pochybovat sama o sobě. O své výchově. A možná by to došlo ještě dál.
Mnohdy mě také k nějakému statusu nebo dotazu napadne ironická poznámka. Často mám na určité věci jiný názor, ale snažím se být za každé situace korektní. Ironii a vtip používám jen tam, kde si to mohu dovolit. Sprostá slova se snažím v komunikaci nepoužívat a diskutovat se snažím slušně. A často si raději sednu na prsty, abych někomu neublížila. Protože slova mohou působit jako hozený kámen. Mohou zabolet, a vy už je nikdy nemůžete vzít zpět. Samozřejmě můžete komentáře smazat, ale dotyčný je už navždy bude mít v hlavě. Můžete někoho hluboce ranit. Ublížit mu. Můžete ho připravit o poslední kousky rozumu. Proč jsme tedy na sebe na sítích tak zlí? A kolik z nás by takto dokázalo komunikovat v běžném světě?
