Tvrdík umlátil tchýni paličkou. Pobodal děti a chtěl zabít i Markoviče

Jan Tvrdík neměl úplně jednoduchý start do života. Vlastní rodiče ho nechtěli, a tak skončil v dětském domově. Nepobyl tam však dlouho, už jako malé miminko si ho vzali manželé, kteří podle lékařů nemohli mít děti. Jenže pak paní Tvrdíková otěhotněla. A k Jendovi postupně přibyli dva sourozenci. Jenda netušil, že není vlastním synem svých rodičů. Milovali ho a on byl pohodové dítě.

Pak však v pěti letech onemocněl spálou a z nemocnice se vrátilo úplně jiné dítě. Protivné. Nesnášel bratry. A šlo to s ním z kopce. Ve škole mu nešlo učení a už v druhé třídě propadl. Došlo to tak daleko, že odmítl chodit k tabuli a být zkoušený. Život ho očividně netěšil. Opakovaně vyhrožoval sebevraždou a skončil na psychiatrii. Ve třinácti se totiž pokusil oběsit na okně na tkaničkách od bot. Neměl přátele. Sám sobě ubližoval, ale ubližoval i spolužákům.

Skončil ve zvláštní škole. I přes pozitivní vliv rodiny začal v 16 letech krást. Byl potrestaný. A pak ještě mnohokrát. Dva a půl roku seděl za krádež nákladního vozu. Při ujíždění s ním se dokonce snažil policejní hlídku vytlačit ze silnice. Stal se dokonce členem party, která lynčovala černochy. Ve dvaceti se dostal na protialkoholní oddělení do Bohnic. Bodl svého nevlastního otce bodákem od bajonetu.

Ačkoliv měl za sebou poměrně bohatou kriminální minulost, našel si ženu Blanku, kterého milovala. Jenže brzy pochopila, že život s ním nebude zrovna procházka růžovou zahradou. S manželkou měli dokonce dvě děti, ale on se nezměnil. Pil alkohol, žárlil, bil sovu ženu a dál se dopouštěl trestné činnosti. Jednoho dne ho manželka vyhodila z bytu a on se vrátil k matce. Ta mu řekla, že když byl naposledy ve vězení, manželka mu byla nevěrná. To ho dopálilo.

Sám přiznal, že mu to šrotovalo v hlavě a chodil po hospodách. Přemýšlel nad tím, že ho manželka podvedla a vyhodila, ale také nad svou tchýní, která ho mírně řečeno nikdy neměla zrovna v lásce. „Měl jsem děsnej vztek,“ řekl u výslechu. Popsal, že šel k bytu na Opatov a viděl, že do domu zachází tchýně. Došlo mu, že má manželka noční a děti bude hlídat babička. V tu chvíli ho napadla děsivá věc, že by všechno mohl vymlátit.

Naplánoval dokonalou pomstu manželce. Tedy ze svého pohledu. Chtěl zabít tchýni a děti a pak počkat na svou ženu Blanku. Plánoval, že dětem i tchýni uřeže hlavy a vystaví je na televizi a kuchyňskou linku, aby svou ženu co nejvíce vyděsil. Pak ji chtěl zabít stejně jako zbytek rodiny. Bylo to opravdu zvrácené. Naštěstí se vše nepodařilo tak, jak si plánoval. Přesto byl jeho čin hrůzný. A ještě šílenější bylo, že při výslechu neprojevil žádnou lítost. Ani vůči dětem. City nula.

Zpátky k osudné noci. Jan Tvrdík vypil asi 20 piv a do bytu nakráčel v půl druhé ráno, kdy všichni spali. Vzal si ještě pivo v lednici a uvařil si kafe. Rozmýšlel se, jestli je zabije. Pak se svlékl do trenek, aby si nezamazal kalhoty. Bylo čtvrt na pět. Vzal si paličku na maso a čekal, až se tchýně otočí spánkem nahoru. Dvakrát ji udeřil a pak vypadla rukojeť. Tchýně pořád žila, tak ji nakonec udusil. Celý útok probudil syna. Tvrdík si vzpomněl, že na něj byl hrubý a řekl mu, aby v bytě nic nečmajznul. Měl v zubech nůž a syna začal bodat. Pak mu zmáčkl nohou krk. Zdál se mrtvý, tak ho hodil do postele. To vzbudilo i dceru, která situaci nechápala. Otec bodal i ji. Padla. Otec se domníval, že jsou všichni mrtví.

Po smrti byla jen tchýně. Děti s velkou dávkou štěstí přežily. „Byl jsem pořezaný na nohách, na rukou a na celém břiše. Sestřičku taky bodnul. Říkal jsem ji, aby dělala, že je mrtvá, abysme neumřeli. Sám jsem taky dělal, že jsem umřel,“ řekl chlapec policii. Svým chováním pravděpodobně sestře i sobě zachránil život. Děti vydrželi být naprosto v klidu do doby, než přišla do bytu matka. I na ni manžel zaútočil. Ona neztratila duchapřítomnost a řekla mu, aby utekl, že nikomu nic neřekne.

Ještě ten den ho Veřejná bezpečnost dopadla. Byl zpitý pod obraz a k činu se přiznal. Proč nakonec nedokončil svůj plán s uřezanými hlavami? Prý mu to dalo hodně práce a nechtěl se více špinit od krve. Je nepochopitelné, že mi nebylo líto ani pobodaných dětí. Přiznal, že to byl plánovaný masakr, ale také to, že manželku má pořád rád. Odmítl rekonstrukci, aby při ní někomu neublížil. Aby nepřišla bílá mlha.

Vysvětloval, že když se mu udělá před očima bílá mlha, musí zabíjet. Markovič se ho při výslechu ptal, jestli tehdy měl před očima bílou mlhu. „Jo tenkrát taky,“ řekl Markovičovi a dodal: „Mně se totiž dělá bílá mlha před očima zrovna teď!“ Markovič později přiznal, že se bál. Byl ve výslechové místnosti jen on a Tvrdík. Nemohl si nikoho zavolat. Neměl zbraň. Ale zachoval klidnou hlavu.

Prý ho začal přesvědčovat, že je zkušený karatista. Pak pootevřel zásuvku psacího stolu a začal předstírat, že tam má pistoli. Tvrdíkovi řekl, že střelná rána v břiše velice bolí, a že vězeňská nemocnice nedělá moc kvalitní ošetření. Jenže si nebyl jistý, co se stane dál. Jako na zavolanou do místnosti vstoupil muž z vězeňské služby. Možná mu právě zachránil život.

Posudek na Tvrdíka zněl jasně. Labilní a agresivní psychopat. Sadisticky zamřený. Má povrchní myšlení, chudý vnitřní život a je podprůměrně inteligentní. Nemá rád lidi a jakékoliv omezení nebo překážku řeší agresí. Všichni odborníci se shodli na tom, že jeho náprava je krajně snížená. Bylo to jasné. Vše směřovalo k trestu smrti. V listopadu 1979 to potvrdil Nejvyšší soud ČSR. Ostatně i Markovič řekl, že jen u Tvrdíka si byl úplně jistý, že si trest smrti zasloužil.

Zdroj: dvojka.rozhlas.cz, idnes.cz, blesk.cz, idnes.cz