Článek
Marie Jandová pracovala jako salátářka. Přes léto na Barrandově a přes zimu ve Velkém sálu Lucerny nedaleko Václavského náměstí. Žila společně s manželem Josefem v doma na Smetanově nábřeží, kousek od slavné kavárny Slavia. Jenže pak jejich byt potřebovala AVU, a tak se Jandovi museli přestěhovat na Jižní město. Ano, na největší sídliště v celé republice.
Stěhování byl kámen úrazu
Pro paní Jandovou to byl poměrně velký problém. Bylo 21. listopadu, kdy kolegyním v práci popisovala, jak cestou do nového bytu zabloudila. Domů se prý dostala až v šest hodin ráno. Prý potmě nepoznala sídliště, které ještě dost dobře neznala. O dva dny později se Marie na stejné trase ztratila znovu. Vzdala to a dojela do starého bytu, který měli vyklidit až do konce měsíce. Druhý den, 24. listopadu 1978, měla odpolední a díky kolegům směla domů odejít půl hodiny před půlnocí.
Marie spěchala, protože chtěla stihnout poslední metro. Jenže opět zabloudila. Zapamatovala si jí dozorčí na Kačerově. Deset minut před půlnocí se ji snažila vysvětlit, jak se dostane na Jižní Město. Radila ji, aby se vrátila na Budějovickou, odkud jede autobus. Neposlechla ji. Řekla, že na Opatov přece z Kačerova jezdí autobus číslo 203. Dozorčí ji upozornila, že musí jít na zastávku podchodem, jinak pojede opačným směrem.
Osudové setkání
Jenže Marie se stejně spletla. Zřejmě byla nervózní. Nastoupila do autobusu na lince 504 a směřovala na konečnou v Hodkovičkách. Tam nikdy nebyla. Z autobusu vystoupila po půlnoci. Prošla kolem dvou mužů. Jedním z nich byl recidivista Václav Petráň, druhým pak Antonín Vorel, který byl opakovaně trestaný za sexuální útoky na ženy. A šest let vykastrovaný. K jeho kastraci došlo krátce poté, co dosáhl plnoletosti. Poradili mu to rodiče, aby nebyl dlouho v léčebně. Souhlasil, ale byl naštvaný, protože si uvědomil, že se nebude moci oženit.
Nikdy neměl rande s dívkou. Nikdy žádné nedal ani pusu. Jenže po ženách toužil od puberty. A v hospodě si z něj dělali legraci, aby se postavil před nějakou ženu, a řekl ji, že chce souložit. A on se jejich radou řídil doslovně. Bylo mu 16 let, když svou vrstevnici přitlačil ke zdi, svlékl se a třel si o ní přirození. První zatčení tak na sebe nenechalo dlouho čekat. A nebylo to naposledy. Ženy napadl hned několikrát. Skončil v léčebně.
Ženu chtěl přepadnout Petráň
Ale zpět na autobusovou zastávku. Petráň tam tehdy šťouchl do Vorla, že by Marii mohli přepadnout a oloupit. Pak se za ní společně vydali a sledovali ji. Všimla si jich u betonové hráze a otočila se. Petráň ji praštil klackem do hlavy. Klesla k zemi. Vorel ji začal rdousit rukama, pak ji okolo krku omotal Petráňův kabát. Ten odešel močit opodál. Následně Vorel vyndal nůž a seniorce rozřezal šaty. Chtěl ji znásilnit, ale to se mu nepodařilo. Pak do ní začal bodat. Zasadil ji neuvěřitelných 34 ran.
Mariino tělo už bylo bezvládné, když měl deviant Vorel erekci. Styk se mu ani na podruhé nepodařil. Vrátil se kumpán Petráň, vzali seniorce obě tašky a z peněženky ji ukradli 850 korun. A pak odjeli z Prahy stejným vlakem. Zatímco Vorel se vydal až do Brna, Petráň údajně z vlaku vystoupil v Kolíně. Uloupené peníze si vesměs nechal Petráň, Vorlovi dal 200 korun a hrozil mu, aby nikomu neřekl, co udělali. Vorel dojel do Brna a šel do práce. Po směně si prohlédl tašku, kterou ukradl. Našel chleba, salám a pár dalších potravin. Všechno snědl.
Marii našel pejskař
Otto Hauk byl na druhý den ráno venčit psa, když zahlédl na zemi zdvižená nahá kolena. V první chvíli se nelekl, domníval se, že na místo někdo vyhodil výkladní pannu. Pak však přišel blíž a poznal, že se dívá na mrtvou ženu s roztaženýma nohama. Na břichu viděl zranění a mezi nohama tratoliště krve. Vše nahlásil na policii a začalo vyšetřování, které vedl legendární Markovič. Policie si vytipovala 400 lidí a hledala pachatele. Kriminalisté si mysleli, že jde o čin sadisty se sexuální deviací.
Narazili tak i na Vorla, který na danou dobu neměl alibi a navíc neustále měnil svou výpověď. Do Prahy ho tak odvezli v poutech. A on dlouho nezapíral. Přiznal se. Tvrdil však, že ženu zavraždil sám. Popsal vraždu. Řekl, jak mu dělalo dobře vidět krev. Vysvětlil, že měl vztek na ženské, kvůli kastraci. Až u dalšího výslechu připustil, že měl komplice. Přišli na to, že šlo právě o Petráně. Toho se však policii nikdy nepodařilo dopadnout. Nicméně Vorel toho využíval a výpověď měnil. Najednou tvrdil, že ho k vraždě vlastně Petráň donutil, že chtěl, aby na ní rozřezal šaty a bodl do ní.
Trest smrti? Nebo ne…
Nebylo mu to nic platné. Rozsudek zněl jasně: Trest smrti. To obžalovaného Vorla tak dopálilo, že byl schopný na místě zabít i soudce. Naštěstí ho policie udržela. Soud zamítl i odvolání, jenže pak Nejvyšší soud ČSSR rozsudek v lednu 1981 zrušil. Došlo na další znalecké posudky. Ty zněly jasně. Sadismus. Trvale nebezpečný společnosti. Nelze předpokládat převýchovu. Nutnost trvalé izolace. Nový verdikt byl mírnější.
Pětadvacet let vězení v nejpřísnější nápravně výchovné skupině a poté ústavní ochranná psychiatrická léčba. Opět se odvolal. Tentokrát však už zmírnění trestu nedosáhl. O rok později se ve vězení pokusil o sebevraždu. Na svobodu se nedostal. Z vězení zamířil Vorel rovnou do psychiatrické léčebny. Podle některých médií by měl být pacientem v Horních Beřkovicích.
Zdroj: idnes.cz, zoom.iprima.cz, nasregion.cz
