Článek
Martin Lecián neměl úplně jednoduchý start do života. Narodil se 31. října 1900, tedy přesně před 125 lety, v Uherské Ostrohu. Otec Antonín byl rváč a karbaník, rodina ho moc nezajímala. Maminka Viktorie zemřela v pěti letech Martina v ústavu pro choromyslné. Není tak divu, že Martin měl už ve škole potíže s chováním. Dokonce kradl. Říká se dokonce, že ho v deseti letech otec půjčil za peníze cirkusákům. Jiná verze hovoří o tom, že ho dokonce prohrál v kartách.
Ať už to bylo jakkoli, v květnu 1915 se mladík dostal do Výchovného ústavu pro mravně ohroženou a zanedbanou mládež, kde pobyl tři roky do své dospělosti. Sám později tvrdil, že to, co ještě neuměl, se naučil právě tam. Když ho propustili, chvíli žil ve Vídni se svým otcem. Pak se vrátil na Moravu, kde se živil jako dělník. Netrvalo dlouho a vrátil se ke krádežím. Ještě než nastoupil na vojnu, byl dvakrát u soudu.
Vojna není kojná
Na vojně se pravděpodobně Leciánovi příliš nelíbilo, a tak opakovaně utíkal. Dezertoval. Dopadli ho. Dostal trest. A opět. A znovu. Když utekl, kradl a loupil. Takto to trvalo od roku 1922 do roku 1924. V březnu 1924 se pak pokusil vloupat do pokladny živnostníka Holuba a při útěku ho zadržel strážník. Tehdy poprvé se dopustil kromě krádeže i násilí.
O dva roky později, když ho chytili při útěku z vojny, měl u sebe čtyři revolvery, dvě pistole, náboje, ale také šperky a aktovku se šperháky. V tu dobu trpěl Martin Lecián tuberkulózou, a tak ho odvezli do vojenské nemocnice v Olomouci. Ani tam nevydržel. Uprchl v noci z 9. na 10. prosince 1926. Společně s ním utekl také Blazej Székely. Oba měli na sobě pyžama a na nohou pouta. Při útěku zranili dva strážné.
Celebrita díky tisku
Je až s podivem, že se někdo, kdo kradl, stal takovou celebritou. Bulvární novináři opěvovali mladíkovu odvahu. Vlastně mu vytvořili image, že jde o českého Jánošíka. Vykreslili ho jako hocha, který okrádá zbohatlíky. Martin Lecián samozřejmě fámy podporoval. Přitom na tom nebyla špetka pravdy. Bylo mu jedno, koho okrade. Přesto byl v očích veřejnosti za hvězdu. Skládaly se o něm písně. Někteří lidé ho napodobovali a hlásili se k jeho činům. Neuvěřitelné je, že pro někoho byl modlou i ve chvíli, kdy začal vraždit.
Společná loupež
V Hranicích se dvojice ozbrojila a vloupala se do obchodu. Získali pistole, civilní oblečení, zásobu tabáku i sekeru. Pak začali loupit po celé Moravě. Postupovali z Kroměříže přes Bučovice na Uherské Hradiště. V lednu 1927 narazili ve Slavkově na Leciána obecní strážník Rudolf Hank. Lecián po něm z velké blízkosti bez milosti vystřelil. Strážník zázrakem přežil. První vraždu si tak Lecián na konto připsal až o měsíc později. Tehdy v Jihlavě zastřelil nočního hlídače.
Další vražda byla ještě podlejší. Četník Antonín Stuchlý se ho při pochůzce zeptal, co v místě pohledává a požádal ho o doklady. Běžná kontrola. Lecián místo dokladů vytáhl zbraň a strážníka střelil přímo do srdce. Mladý četník, který byl čerstvě ženatý a čekal rodinu, na místě zemřel. Lecián odešel na nádraží, a tam postřelil vojenského rotmistra, kterého si spletl s četníkem. Zalarmovali armádu, Lecián byl během přestřelky zraněný, ale přesto unikal. Používal nejrůznější převleky a také paruky. Pokračoval přitom nejen v loupežích, ale také ve vraždění. Zatčený byl 24. dubna 1927 v Novém Bohumíně.
Rozsudek a další vražda
Čtyři měsíce trvalo vyšetřování. Lecián si u soudu vyslechl neuvěřitelné obvinění z celkem deseti vražd. Zčásti dokonaných a zčásti ve stádiu pokusu. A k tomu byl obviněný ještě z dalších 94 trestných činů. To je více než dost na jednoho mladého člověka. Proces trval jen šest dnů. Odehrával se před diváky, které na proces kupovali vstupenky. Nikoho pravděpodobně nepřekvapilo, že rozsudek zněl jasně: trest smrti. To, co se stalo předtím než konal kat však pravděpodobně nikdo nečekal. Odsouzený se opět pokusil o útěk. A přitom zavraždil strážného Frencze Kisse.
I tento proces měl být ještě projednaný. Lecián s tím tedy počítal a proti prvnímu rozsudku smrti se tedy neodvolal. Naopak. Požádal prezidenta Masaryka o milost. Jak troufalé…Je obceně znáo, že prezident T. G. Masaryk s trestem smrti nesympatizoval, přesto však žádost o milost Leciána zamítl. A tak byl 6. října 1927 Martin Lecián ve svých 26 letech oběšený. Jeho tělo skončilo v neoznačeném hrobě na vojenském hřbitově. Noc před smrtí toho Martin Lecián údajně moc nenaspal. Kouřil a byl bdělý. O půlnoci na něj volal strážný, aby si trochu odpočinul. Jenže Martin Lecián odpověděl: „Na to budu mít dost času v pekle…“
