Článek
Konec fotbalového tréninku. Jeden z chlapců je poslán do brány a ostatní děti mají dát gól. Nebo se o to alespoň pokusit. Trenér děti motivuje k dobrým výkonům a povzbuzuje je i ve chvílích, kdy se nedaří. Rodiče stojí opodál a přihlížejí. Několik dětí, kterým se nepodařilo přemoci brankáře, pláče. Jsou zklamané. Pak trénink skončí a děti jdou za svými rodiči. Jdou do svého přístavu, kde se cítí v bezpečí. A pak to přijde.
Zbořil se jí celý svět
„Proč řveš, že si nedala gól?“ urvala se jedna maminka na své dítě. „Brečí snad Kačenka, když nedá gól?“ pokračuje matka. Dítě mlčí. Je zklamané. Před malou chvíli se mu zbořil celý svět. Malá dívenka se tolik soustředila. Přála si být úspěšná. Pravděpodobně to pro ni v tu chvíli bylo opravdu důležité. Možná, že to v jejích očích byla otázka života a smrti. A místo podpory se dočkala jen křiku. Hněvu. Její maminka právě shodila její emoce. Svým projevem dceři naznačila, že pláč je něco špatného. Vlastně jí řekla, že se nehodí, aby plakala kvůli takové banalitě.
Děti přitom často prožívají zklamání ve chvíli, kdy se jim něco nepodaří. Zasáhne je neúspěch. Prohrají. Je třeba si uvědomit, že dítě musí prožívat pocity zklamání. Je pro něj důležité naučit se s těmito pocity poprat. Dítě se navíc situací učí, jak to příště udělat jinak a lépe. A je naprosto v pořádku, že se s neúspěchem vypořádává pláčem. Nevyplakané slzy mohou bolet. Nesmět projevit bolest pláčem je náročné. Pláč nevzniká sám o sobě. Má smysl zklidnění. Terapie pláčem pomáhá vyčistit si hlavu ve chvíli, kdy nevíme kudy kam. Ukažte svým dětem, že plakat na veřejnosti není slabost ani ostuda.
Děti by se svými emocemi neměly být samy.
Tyhle věty raději nevyslovujte
My dospělí už víme, že pokud se nepovede jeden fotbalový zápas, svět se nezboří. Stejně tak víme, že není potřeba plakat, když se nepodaří cokoliv jiného. Přesto někteří z nás občas pláčou. Doma. Potají. Protože dříve byl pláč považovaný za něco, za co bychom se měli stydět. A navíc, jak by to vypadalo, kdybychom se rozplakali na veřejnosti? Tak to však není. Pláč rozhodně není nic špatného. Naopak. Je důležité umět projevovat emoce a pracovat s nimi. Takže jak nereagovat na plačící dítě?
„Přestaň brečet!“ Touto větou opravdu ničeho dobrého nedocílíte. Raději se dítěte zeptejte, proč brečí, obejměte ho a ujistěte, že ho máte rádi. Už vůbec nepoužívejte vyhrožování. Při pláči není na místě. „Přestaň brečet nebo uvidíš!“ Dítěti tak jen ukazujete, že problémy se mohou řešit násilím. A navíc potlačíte sebedůvěru malého človíčka. Určitě byste také neměli tvrdit, že dítě přehání. Jediné, čeho tím postupně docílíte, bude ztráta důvěry.
Plačící dítě také rozhodně neposílejte pryč, dáte mu najevo, že ho nechcete vidět a je vám jedno, jak se cítí. A konečně věta, kterou v podstatě použila maminka na tréninku. „Vždyť se nic nestalo, neřvi!“ Dítě se musí naučit poznat chyby a být si jich vědomo. Touto větou snižujete význam bolesti a nerespektujete ji. Je důležité, aby dítě mohlo emoce ventilovat, aby mělo někoho, komu může pocity sdělovat. Klidně pláčem.
Emoce je třeba brát vážně
Prožívat negativní emoce k životu patří. Je důležité o nich s ostatními mluvit. Děti se tím učí, že mu budou ostatní naslouchat. Není dobré dítě naučit emoce skrývat před ostatními i před sebou. Je třeba brát emoce dětí vážně. Vytvářet jim bezpečný prostor, kde mohou pláčem říci: „Jsem smutná, potřebuji pomoc.“ Nejdůležitější je bezpodmínečné přijetí a naše plná přítomnost. Dobré je také na dítě mluvit. S láskou a porozuměním.
Říkejte, že vidíte, že je smutné. Že se mu asi něco nepodařilo. Povzbuďte ho, že příště to bude určitě lepší. Vysvětlete, že je v pořádku, že pláče. A pokuste se na situaci najít alespoň něco dobrého, pozitivního. Pokud to potřebuje, nechte dítě vypovídat. A poté se pokuste najít nějaké společné řešení. Myslete na to, že dítě musí vědět, že každý dělá chyby a nikdo není dokonalý. A především. Dovolte vašemu dítěti být dítětem. Se vším, co k tomu patří. A to jsou i ta malá - velká zklamání.
