Článek
Jak se může podepsat strastiplné dětství bez lásky na člověku dokazuje případ Miroslavy Michekové. Stal se už 20. listopadu 1993, aktuální je ve své podstatě do dnešních dnů. Dětství nám dává základ do života. A život bez lásky v nejranější fázi může způsobit opravdu mnoho problémů.
Dětství = peklo
Když označíme dětství Miroslavy Michekové jako peklo, nebudeme daleko od pravdy. Alespoň v jejich očích. Její rodiče se rozvedli, když byly malé Mirce teprve tři roky. Doba, kdy dítě potřebuje lásku a péči obou rodičů. Se svým tatínkem se pak Miroslava nesetkala až do šestnácti let. Její matka podle dostupných informací přenášela zášť k manželovi na dvou dceru. Chovala se k ní odtažitě, chladně a především přísně.
Podle některých nebyla výchova zase tak tragická. Matka Miroslavy byla však činorodá a nenechávala své dceři prostor na legrácky. Matka prakticky celý život pracovala jako zdravotní sestra v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Patřila k dříčům. A fanaticky nenáviděla zahálku. Ve chvílích volna se vzdělává. Učí se jazyky, esperanto nebo psát na počítači. A stejný přístup k životu chtěla i po své dceři.
Jenže zapomněla na to, že děti mohou být úplně jiné. Především jsou to děti a potřebují také prostor na nudu a hraní. A hlavně každý člověk je úplně jiný. A to, co jednomu přijde jako normální a běžné může druhému připadat jako neúměrný diktát. Zvláště ve chvíli, kdy ostatní děti doma nemusí tolik pracovat a plnit nejrůznější úkoly. Mají čas sami na sebe. Čas být dětmi. Mirka to tak viděla. Chtěla mít vždy práci rychle hotovou. Bylo jedno jak.
Úmyslné týrání
Podle některých zdrojů matka však svou dceru úmyslně trápila například tím, že jí koupila něco, na co měla chuť a pak jí to nedala. Nebo dostala jen malý kousek. Důvodem nebyly peníze. Matka to myslela dobře. Chtěla, aby si toho dcera vážila. Jenže ji také podle iprima neúměrně trestala. Dávala jí prý opisovat dlouhé pasáže z knih. Dalším kamenem úrazu byl fakt, že se Miroslava v dětství příliš nestýkala se svými vrstevníky.
Ve škole pak byla terčem šikany. Děti umí být opravdu zlí a své spolužačce, která s nimi nikam nechodila, dávali jasně najevo, že k nim nepatří. A tak se v hlavě začal rodit plán zabíjet. Jakmile udeřila puberta, našla si Miroslava známost. Šlo o romského mladíka, který byl údajně ve vězení za zabití. Utíkala k němu. Po jednom útěku ji matka zbila, až se dívka pomočila. Vedlo to k tomu, že mladá Mirka zapálila altán na dvoře. Zjistila, že ji to vzrušuje.
Matce došla trpělivost
Mirčina matka usoudila, že na výchovu své dcery nestačí a chtěla ji dát do ústavní léčby. V tu chvíli si však Mirčin otec vzpomněl, že je také rodič a šestnáctiletou dívku si k sobě nastěhoval. Viděl ji po třinácti letech. Čekal snad, že mu Mirka padne kolem krku? Situace se nezlepšila. Dívka i tak trpěla šikanu ve škole a vadil ji také nezájem matky. Její představy se ubírali k vraždám matčiných bezmocných pacientů.
Dokonce prý připravovala vraždu své babičky. Ta ji totiž ani neotevřela, když ji nesla k svátku bonboniéru. Dívka se cítila sama, opuštěná a nemilovaná. Brzy se pak začala za svůj zpackaný život mstít nevinným tvorům. Začala škrtit koťata a házet s nimi o silnici. Později uškrtila také dva psy svého strýce. Dalo by se tomu zabránit, kdyby měla Miroslava lepší zázemí? Soudní znalci poté, co spáchala nepochopitelný čin, nevědí. Podle nich jde o nevyváženou, psychopatickou osobnost s poruchami sebehodnocení a nedostatečně rozvinutými vyššími emocemi. Mirka je prý citově chladná, bezcitná, sociálně maladaptivní, hysterická, schizoidní a hypoparanoidní. Odborníci však nenašli známky duševní choroby nebo nedostatečné inteligence.
Nový vztah a vražda
Když Mirka opustila svého romského přítele a odešla do Plzně za vietnamským mladíkem, zdálo se, že ji bude konečně dobře. Vypadalo to, že to špatné je za ní. Dokonce se svým přítelem otěhotněla. Nastěhovala se sice zpět k otci, ale přítel za ní jezdil a chystal výbavičku. Na miminko se těšil. I ona se na své dítě těšila. To se však změnilo, když miminko přišlo na svět. Uvědomila si, že ke své dceři nic necítí. A postupem času se to nezlepšovalo.
Dcerce Mirky byl pouhý měsíc, když ji naložila do kočárku a vydala se na nákup. V tu chvíli však už věděla, že domů se vrátí bez dcerky. Přišla až druhý den. Dlouhou dobu potom, co policie našla kočárek s uškrceným dítětem. Když ji policie vedla z domu, šla klidně. Mluvila o tom, jak snila o vraždách a tvrdila, že teď už by si troufla i na dospělou ženu. Dokonce řekla, že nenávidí děti. Prý jedno potkala a chtěla ho zabít. Ale kolem bylo moc lidí. Řekla, že by to udělala znovu. Necítila lítost.
Doživotí? Nakonec ne
Hrozil jí doživotní trest. Jenže odborníci se proti tomu postavili. A za sovu dceru bojoval také její otec. Odborníci hovořili o to, že v době činu se nemohla ovládat. Navíc zdůraznili, že vraždu spáchala v šestinedělí, které se podepsalo na jejím psychickém stavu. Po dvou odvoláních se tak vražedkyně vlastního dítěte dočkala zkrácení trestu na 13 a půl roku.
Možná vás překvapí, že ve vězení se dokonce vdala. Vzala si čtyřicetiletého bratrance z matčiny strany Bohumila Ficence. Toho času si odpykával trest za zpronevěru. Oba byli šťastní a plánovali si hezký život. Měli naději do budoucna. Dokonce hovořili o tom, že spolu budou mít rodinu. Je možné, že se žena jako je Micheková napravila? Sama novináři Deníku ve vězení řekla, že se stále setkává s lidmi, kteří ji ubližují a síla nenávisti v ní jen tak nevyhasne.
