Článek
Agent GRU Pavel Rubcov žil pod identitou progresivního baskického novináře Pabla Gonzáleze, což po jeho zatčení v Polsku 28. února 2022, vzhledem k tomu, že Polsko mělo konzervativní a v Bruselu nepopulární vládu, vedlo k tomu, že se na Rubcovovu obranu postavily takové veličiny jako Evropská komise, Amnesty International, Reportéři bez hranic i polští protivládní aktivisté.
Polská vláda se je marně snažila přesvědčit, že se jedná o ruského agenta dlouhodobě sledovaného řadou tajných služeb. Definitivně tomu uvěřili zřejmě až ve chvíli, kdy jej po vystoupení z letadla objal Vladimir Putin. Pavel měl na sobě tričko s obrázkem stormtroopera z Hvězdných válek se slovy: „Impérium tě potřebuje“. Jednu nohu má potetovanou Darthem Vadem z Temné strany, k němuž se i dříve často vztahoval, ale okolí to považovalo za vtip.
K zatčení Pavla Rubcova alias Pabla Gonzáleze došlo v ranních hodinách jen čtyři dny po plnohodnotné invazi Ruska na Ukrajinu. Mladý muž byl zatčen v polském Przemyślu, asi deset kilometrů od ukrajinských hranic, a téže noci byla zatčena jeho milenka, polská novinářka.
Rubcov, vysoký, svalnatý chlapík, měl u žen vždy úspěch a udržoval četné milostné vztahy navzdory skutečnosti, že byl ženatý. Jeho polská partnerka byla zadržena a obviněna z trestného činu spoluúčasti na špionáži. Je stále obviněna, ale není stíhána vazebně, a může se tedy volně pohybovat. Reportuje o dění v polském parlamentu a píše o situaci na polsko-běloruské hranici.
Jmenuje se Magdalena Chodownik a byla redaktorkou polského Tygodnika Powszechnego. Tento původně katolický titul se postupně dostal do ostrých sporů s polskou katolickou církví ohledně názorů na sekulární stát či homosexualitu.
Církev sice volně působící týdeník nemohla zakázat, ale opakovaně mu znepříjemňovala život třeba zákazy veřejného vystupování některých duchovních, kteří do něj psali, nebo výpověďmi z prostor vlastněných krakovskou arcidiecézí.
Tygodnik Powszechny se stavěl proti konzervativní vládě Práva a spravedlnosti a kritizoval ji například v otázkách údajně nelidského přístupu k migrantům na polsko-běloruské hranici. Lidskoprávní agenda byla Chodownik obecně blízká, stejně jako válečné konflikty.
Společně s Pablem Gonzálezem napsali pro Tygodnik Powszechny článek o konfliktu v Náhorním Karabachu. Kromě toho Chodownik pracovala i jako freelancerka a publikovala v mnoha dalších polských i zahraničních (The Guardian, New Eastern Europe, France 24) titulech.
Pablo zatím psal pro několik baskických a španělských médií (Gara, Público, laSexta) a spolupracoval s Hlasem Ameriky a Deutsche Welle. Chodownik se do něj zřejmě zamilovala a vydatně mu pomáhala v jeho špionážní činnosti. Není však dosud jasné, nakolik vědomě.
González v jednom z odposlouchávaných hovorů suše konstatoval, že „uvěřila jeho legendě“.
Po zatčení provedla polská Agentura vnitřní bezpečnosti (ABW) prohlídku varšavského bytu dvojice. Byla to scéna jako z filmu: desítka policistů prohledávala byt rentgenem a ultrafialovým světlem. Agenti polské kontrarozvědky zajistili zařízení a externí disky a našli kreditní karty na Gonzálezovo ruské jméno: Pavel Rubcov. V kapsách jeho bundy našli účtenky z Moskvy.
A to nejbizarnější: na ledničce v kuchyni magnetek, který měnil obrázky a kromě dvou neutrálních tam problikoval i třetí, a tím byl Vladimir Putin.
Časem prokuratura objevila další důkazy: materiály, které González shromáždil, když špehoval Žannu Němcovovou, dceru zavražděného opozičníka, s níž měl milostný poměr.
Po zatčení byl Pablo González vzat do vazby, bylo s ním zacházeno jako s nebezpečným vězněm a několik prvních měsíců byl izolován od ostatních zadržených. Hrozil mu až doživotní trest.
Polský soud naopak nesouhlasil s vazebním stíháním Magdaleny. Bylo to proto, že obvinění prokurátora byla příliš slabá? Takový závěr naznačil polský zpravodajský web Gazeta Wyborcza.
O tom, že Magdalena byla také zadržena a je vyšetřována na svobodě, věděla donedávna jen hrstka známých a několik novinářů. Polští přátelé dvojice, kteří navštěvovali jejich společný byt, byli prý v šoku, když se dozvěděli, že bezstarostný a zábavný Pablo byl ruský špion.
Ale já jsem Rus
Abychom se dostali na začátek příběhu, musíme se vrátit skoro o sto let, do 30. let 20. století. Po porážce levicových sil ve španělské občanské válce odjel rudý Andrés González – Pablův dědeček – do SSSR, vlasti mezinárodní revoluce.
Navzdory čistkám, které Stalin pravidelně organizoval proti neruským komunistům, se Andrés v Sovětském svazu úspěšně usadil a založil rodinu.
Na přelomu 70. a 80. let se jeho dcera María Elena Gonzálezová seznámila s Alexejem Rubcovem, v té době vědcem, později v 90. letech i šéfem ruské mediální skupiny RBC. V roce 1982 se jim v Moskvě narodil syn Pavel, z něhož se později stal Pablo.
Když bylo Pavlovi devět, jeho rodiče se rozvedli. Sovětský svaz se právě rozpadl a v nástupnických státech zavládl chaos, bída a násilí.
María se synkem proto téhož roku odešli do Španělska. Usadili se v Baskicku a matka chlapce zapsala do občanského rejstříku s kastilským jménem Pablo a příjmením jeho dědečka Gonzáleze Yagüe. Ve Španělsku se matka znovu vdala, stejně tak učinil Pablův otec v Rusku.
Pablo ale cítil, že ve Španělsku není doma a že identita, která mu byla přidělena, není tak úplně jeho. Pravidelně cestoval za svým otcem do Ruska a jeho otec ho navštěvoval ve Španělsku.
V roce 2003, ve věku 21 let, Pablo na vlastní žádost získal vnitřní ruský pas na jméno Pavel Rubcov. Zmiňoval, že by rád do Ruska odjel a stěžoval si, že neví, jak získat pracovní vízum.
Ve Španělsku Pablo vystudoval žurnalistiku a s perfektní znalostí ruštiny získal i magisterský titul v oboru slavistiky na univerzitě v Barceloně. Po škole se specializoval na audiovizuální žurnalistiku v mediální skupině El Correo.
Jeden z jeho tehdejších kolegů řekl listu El Independiente, že v té době byl „rváč, velmi chvástavý člověk, který dokonce tvrdil, že v mládí natáčel porno“.
Byl fascinován technikou. „Vždycky měl to nejlepší,“ říká zdroj, který si přál zůstat v anonymitě. Souhlasí ale s tím, co řekl agentuře Associated Press nizozemský novinář Jaap Arriens, který se s Gonzálezem setkal ve Varšavě. Podle něj měl nejnovější Mac Pro a nejrůznější gadgety.
K natáčení používal drony, což si může dovolit jen málokterý nezávislý novinář. Od otce z Moskvy dostával i v dospělosti 350 eur měsíčně, ty však přenechával své ženě, která to prezentovala jako pomoc s rodinnými výdaji, protože „člověk na volné noze nemá stálý příjem“.
Nevíme, kdy a prostřednictvím koho vstoupil Pavel do GRU ani jakým výcvikem prošel, ale částečně víme, jaké úkoly dostával. GRU, ruská vojenská zpravodajská služba, je známá svými rafinovanými špionážními hrami a je zodpovědná za nejbrutálnější mise prováděné v zahraničí: atentáty, sabotáže, dezinformace, destabilizační kampaně, otravy a státní převraty.
Nezávislý reportér
González-Rubcov se samozřejmě svou prací pro GRU nechlubil, namísto toho cestoval po světě jako novinář a publikoval převážně ve španělských periodikách.
Jeho častým společníkem na cestách byl fotograf Juan Teixeira – znali se od roku 2011 a od roku 2018 spolu provozovali webovou stránku Eulixe, kde publikovali reportáže a články z konfliktních oblastí. Shodou okolností mezi tyto oblasti patřila hlavně horká místa, kde má zájmy Ruská federace: Blízký východ, Donbas a bývalé sovětské republiky.
Portál provozovaný oběma Španěly byl spuštěn poté, co Pablo podnikl cestu z Moskvy do Petrohradu a zpět. González v červnu 2017 cestoval oběma směry stejným letem jako důstojník GRU Sergej Turbin. Znali se navzájem? Zdá se to být jisté: letenky obou mužů byly zaplaceny ze stejného účtu, v rámci stejné transakce. Turbin není v GRU žádnou bezvýznamnou postavou – jak odhalil Christo Grozev z The Insider, je napojen na Páté oddělení, které řídí program „ilegálů“. Ten zahrnuje ruské agenty působící na Západě pod smyšlenými identitami.
Rusko buduje a udržuje síť „ilegálů“ pomocí lidí s geograficky rozptýleným původem a dokonalou znalostí více kultur a jazyků. Zatímco „exotický“ původ byl pro agenta dříve spíše přítěží, dnes se GRU snaží budovat síť svých agentů právě s důrazem na co největší diverzitu zkušeností.
Jazykové znalosti a přátelské vystupování často otevírají dveře a usnadňují navazování kontaktů. Krycí identita španělského nezávislého pracovníka a vlastnictví novinářského průkazu umožnila Pablu Gonzálezovi volně cestovat do válečných oblastí, dokumentovat tamní události a pořizovat fotografie a nahrávky.
Co GRU z těchto cest získává? González si postupně vybudoval kontakty v novinářských kruzích a shromažďoval informace, které mohly být užitečné pro ruskou rozvědku.
To byl však jen jeden z cílů: pro ruské služby je kromě tradiční špionáže klíčové ovlivňování západního veřejného mínění. Novinářovy publikace a příspěvky na sociálních sítích, které González psal ve španělštině a angličtině, ovšem nevyvolávaly žádné podezření.
Byl to španělský levičák s pozitivním vztahem k progresivním kauzám jako práva žen nebo migrantů, zároveň nenápadně působil na ovlivňování názorů publika na různé méně propírané válečné konflikty.
Je třeba si uvědomit, že Rubcov byl zatčen již čtyři dny po plnohodnotné ruské invazi, tu tak pokrývat nestihl a ostatní konflikty – včetně války na Donbasu, v níž se ani Ukrajina nechovala příkladně – byly západním publikem přijímány mnohem méně jednoznačně.
Ambice GRU však přesahují pouhou prezentaci „ilegálů“ jako novinářů. Žanna Němcovová uprchla z Ruska do Německa a od roku 2015 v zemi vede nadaci pojmenovanou po svém otci (Nadace Borise Němcova za svobodu). Kolem roku 2016 do jejího života vstupuje Pablo González – je okouzlující, přátelský a umí navazovat blízké vztahy.
Němcovová později pomáhala polským vyšetřovatelům a odmítla sdílet detaily s médii kvůli dohodě o mlčenlivosti. Ze španělských médií však vyplývá, že Němcovová udržovala s Rubcovem po nějakou dobu „intimní vztah“.
Blízkost k Němcovové byla pro GRU významným úspěchem, neboť to umožnilo Putinovým službám infiltrovat se do ruských opozičních kruhů. V červnu 2017 se González objevil v Bonnu na slavnostním předávání ceny Borise Němcova.
Tam také požádal jednoho z účastníků akce, aby mu pomohl zprostředkovat rozhovor s opozičním novinářem Vladimirem Kara-Murzou (rozhovor pak vyšel v baskickém levicovém listu Gara), který se zotavoval po otravě ruskými službami.
O sedm let později se Kara-Murza stal jedním z politických vězňů, které Rusko vyměnilo za Gonzáleze. Pablo se také kolem roku 2016 účastnil veřejných akcí s ruským opozičníkem Iljou Jašinem. Jašin, další z vězňů propuštěných v rámci výměny vězňů za špiony, se později na svém kanálu na Youtube podělil o podezření, že González o jeho aktivitách informoval Kreml.
Ve zprávách, které Pablo vypracoval pro své nadřízené, se nacházel detailní popis jeho kontaktů (od Jašina ke Kara-Murzovi nebo Němcovové), vyhodnocení výdajů a žádost o jejich proplacení a plány do budoucna. Dokonce uváděl, jaké víno kupuje, aby se vlichotil do přízně kontaktu, a jak a kdy ho dodává.
Díky své specializaci na postsovětský prostor se Rubcov akreditoval jako člen Asociace politických věd a managementu a oslovil think tank Evropské centrum pro zahraniční vztahy (ECFR), který ho v roce 2016 pozval k moderování kulatého stolu v Madridu, kde se setkal právě s Jašinem, s nímž si pak zašli na fotbalový zápas a na nákupy.
Rubcovovi se podařilo získat rovněž akreditaci na Parlamentní shromáždění Rady Evropy a do mnoha dalších institucí.
V Polsku
Na podzim roku 2019 už byl González-Rubcov usazen ve Varšavě a působil v Polsku jako novinář pro baskická a španělská média, jakož i pro Hlas Ameriky a Deutsche Welle.
V polském hlavním městě to dobře znal, během studií tu byl na Erasmu. Také již navázal vztah s výše zmíněnou polskou novinářkou Magdalenou (není jasné, kdy přesně se seznámili).
Pronajali si ve Varšavě byt a společně cestovali, často do válečných oblastí.
Magdalena Chodownik také léta jezdila na Donbas a Ukrajinu, navštívila ale i polsko-běloruskou hranici, Náhorní Karabach, Senegal a Západní břeh Jordánu.
Nevíme, kolik cest podnikli společně jako pár, ale občas spolupracovali na společných tématech a publikovali spolu články.
Ihned po příjezdu do Polska si González začal ve Varšavě vytvářet jakousi legendu – nebo spíše auru kolem sebe – ve společnosti. To mu umožnilo proniknout do kruhů polských novinářů i zahraničních zpravodajů a trávit čas s fotoreportéry a levicovými aktivisty.
Podle jednoho ze zdrojů v polských tajných službách se ale také pokoušel navázat vztahy s pravicovými podnikatelskými kruhy.
V roce 2019 se zúčastnil panelové diskuse na Karpaczském fóru. Téma? „Dlouhý stín propagandy – ruská informační válka s Ukrajinou a Západem“. González v panelu tvrdil, že je třeba posílit dialog s Ruskem a že sankce jsou zbytečné.
V roce 2019 González-Rubcov navštívil Sýrii. Po návratu z cesty organizované ruskou vládou zveřejnil povzbudivý článek o syrsko-ruských vztazích.
Znali všechny a všichni znali je. Přátelé, včetně těch z mediálního světa, často navštěvovali Magdalenin a Pablův varšavský byt. Často se hovořilo anglicky.
Zastavovali se u nich zpravodajové a levicoví aktivisté. Jeden ze známých, který si také přeje zůstat v anonymitě, vypráví:
„Když se na to teď dívám zpětně, vidím to jinak, ale občas se někomu vybil telefon nebo notebook. Na pracovních cestách toho bylo vždycky hodně, půjčovali jsme si nabíječky, powerbanky. Teď si říkám, jestli od nás třeba nestahoval data nebo někoho nesledoval.“
González se také rád účastnil fotografických soutěží a festivalů. Na internetu lze najít jeho fotografie z FotoCampu (2020), kde nosil VIP odznak. Zajímal se o dokumentární fotografii.
„Díky vztahu s Magdalenou měl přístup k různým kontaktům, chodil na skleničku s korespondenty, budoval si vztahy a získával důvěru,“ vzpomíná společný známý.
„Milý, s nekonečnou tolerancí alkoholu a levicovými názory,“ charakterizuje ho další.
Jiný známý vzpomíná: „Občas natáčel videa, rozhovory, fotil, říkal, že je to pro španělská média. Nevím, co nakonec zveřejnil, nevěnovali jsme tomu pozornost.“
Pablo je fanouškem Hvězdných válek a obdivovatelem Impéria. „Temná strana Síly bojovala za pořádek v Galaxii,“ tvrdil. Mnozí to však považovali za vtip – vždyť Pablo byl svobodomyslný levičák, podporoval progresivní agendu a netajil se otevřeným vztahem k sexu.
Nikdo si nevšímal znepokojivých signálů, přestože to, co González napsal během svého pobytu v Polsku, bylo docela zajímavé.
V roce 2019 psal pro Eulixe o zklamání Ukrajinců z Majdanu, o volbách na Ukrajině (zmiňoval možné volební podvody) a o rozdělení a neklidu ve společnosti. Analyzoval volby v Polsku a Španělsku a kritizoval schůze normandského formátu (jednání, ve kterých Francie s Německem zprostředkovávaly rozhovory mezi Ukrajinou a Ruskem).
V roce 2020 publikoval článek zpochybňující historii druhé světové války způsobem, který byl v souladu s kremelským narativem, a tvrdil, že Polsko přispělo k válce tím, že provádělo agresivní politiku vůči SSSR. Článek dokonce končil citátem Stalina.
Publikoval i vlastní analýzu Navalného otravy, v níž ještě před zveřejněním důkazů o zapojení ruských tajných služeb vyslovil hypotézu, že za ní nestojí Rusové.
V rozhovoru pro španělský zpravodajský web bagatelizoval slavnou reportáž Navalného nadace o Putinově paláci, považoval ji za „dětinskou podívanou pro naivní publikum“: „Nepochybuji o tom, že ruský prezident má mnoho bohatých známých – ale byl tento palác placen z veřejných peněz? Ne, koupily ho soukromé osoby za vlastní peníze, které si vydělaly, byť s přízní Kremlu.“
Ve stejném rozhovoru hovořil o nacistických sentimentech a silném neonacistickém hnutí na Ukrajině a o tom, že Polsko nechce silnou Ukrajinu, protože sní o „Polsku od moře k moři“.
González byl efektivní, uměl klást slova, dokonce se mu podařilo publikovat článek v prestižním polském časopise. V říjnu 2020 publikoval na Eulixe reportáž o syrských uprchlících v Náhorním Karabachu a ve stejné době na stejné téma vyšel článek v Tygodniku Powszechnym, již zmíněném polském periodiku, v liberálních kruzích vysoce hodnoceném.
Situace v Náhorním Karabachu se tehdy vyhrocovala a na arménských hranicích se řadily ruské jednotky. Jeden z korespondentů, který se s Pablem setkal ve Stěpanakertu, vzpomíná: „Byl milý, ale choval se odtažitě. Přijel brzy a ukázal nám hospody, protože bylo těžké tam sehnat jídlo. Ve Stěpanakertu pracoval asi tři dny a pak se k mému překvapení vydal na rozhovor s arménským premiérem. Bylo to zvláštní, protože situace byla napjatá a bylo obtížné si s kýmkoli domluvit schůzku.“ González zveřejnil svůj rozhovor s Nikolem Pašinjanem ve španělském listu EFA.
V roce 2021 pokračoval v informování o válce v Karabachu a demonstracích v Kazachstánu. Vydal se také na polsko-běloruskou hranici, informoval o uprchlické krizi a protestech polských žen proti zákazu potratů a vystoupil ve společenském panelu na Karpaczském fóru (již podruhé).
Na stopě
Na přelomu let 2021 a 2022 to začínalo být kolem Gonzáleze-Rubcova napjaté. Španělské služby už o jeho aktivitách věděly; britská MI6 a polská ABW také. Síť se ještě více napnula, když už na začátku února 2022, krátce před válkou, Gonzáleze zadržela nedaleko Donbasu ukrajinská SBU při natáčení videa, které bylo údajně určeno pro přímý televizní přenos – kamera byla nastavena tak, aby v záběru byla vojenská technika a ukrajinští vojáci.
SBU mu následně odebrala pas a telefon a nařídila mu, aby se z frontové linie dostavil do Kyjeva k výslechu. Tam González-Rubcov dostal jednosměrnou jízdenku se zákazem vstupu a bylo mu řečeno, aby okamžitě opustil zemi.
Existují dobré důvody se domnívat, že ještě před zahájením ruské invaze v plném rozsahu začala mít Magdalena podezření, zda její partner nespolupracuje s ruskými zpravodajskými službami.
Od zatčení dvojice v noci 28. února 2022 je Magdalena nadále obviněna jako spolupachatelka špionáže, ačkoli se případ zatím nedostal k soudu.
Změní na tom něco návrat Pabla Gonzáleze-Rubcova do Moskvy?
Mluvčí polské prokuratury poskytl stručnou odpověď: „Čelí obvinění ze spolupachatelství podle článku 130 odst. 1 trestního zákoníku. Řízení v této věci normálně pokračuje.“ (Na otázku, co se formálně stane s vyšetřováním Gonzáleze po jeho výměně, prokuratura odmítla odpovědět.)
Piotr Kładoczny z Polské helsinské nadace pro lidská práva zdůrazňuje, že pojem „spolupachatelství“ lze v polském právu vykládat široce:
„Ustanovení trestního zákona by měla být jasná, ale zde jsou hranice velmi neostré. Za spolupachatelství lze považovat cokoli – osoba, která olízla a nalepila známky na dopis obsahující hanlivý anonym, byla odsouzena za spolupachatelství a dostala pokutu 5 000 zlotých (cca 1150 eur). Při troše dobré vůle lze za spolupachatelství považovat cokoli, co napomáhá špionáži, pokud si je pomocník vědom toho, komu pomáhá, a že jeho jednání slouží špionáži.“
Jinými slovy, polští prokurátoři by mohli Magdalenu obvinit z tohoto typu trestného činu pouze v případě, že by shromáždili důkazy o tom, že si byla plně vědoma toho, že pomáhá špionovi nepřátelských tajných služeb, protože tento trestný čin nelze spáchat nevědomě.
Kromě známých páru, kteří se domnívají, že se stala obětí nešťastné lásky, o vyšetřování nikdo neslyšel. Po Gonzálezově zatčení Magdalena v neformálních rozhovorech svého partnera hájila, bagatelizovala zjištění prokurátora a zařídila, aby mu do vězení posílali knihy.
Podle španělského listu El Independiente Magdalena až do Pablova zatčení nevěděla, že není rozvedený a že jeho „bývalá“ manželka, s níž má tři děti, je stále právně jeho manželkou.
Zpočátku Magdalena údajně organizovala finanční sbírky na Gonzálezovy právníky. Teprve v posledních měsících se od Gonzáleze začala distancovat, řeklo několik jejích přátel.
V zimě roku 2022 už byla Magdalena opět v první linii zpravodajství. O obviněních proti ní se nikdy veřejně nezmínila, ačkoli se účastnila veřejných debat na důležitých akcích.
Byla přítomna reportážím v polském Sejmu, informovala o situaci na polsko-běloruské hranici, zúčastnila se konference NATO a pro zahraniční média diskutovala o aktuální politické situaci v Polsku. Nic nenasvědčuje tomu, že by redaktoři, s nimiž spolupracovala v různých zahraničních médiích, věděli o obviněních vznesených proti ní v rámci špionážního skandálu.
Free Pablo
Pablova dosavadní manželka a matka jeho tří dětí Oiana Goiriena působila po jeho zatčení jako jeho mluvčí pro španělská média. Najala pro něj i advokáta Gonzala Boye, který ve Španělsku obhajuje například Carlese Puigdemonta.
Oiana odsoudila manželovo uvěznění a trvala na jeho nevině. Stala se rovněž tváří kampaně na získání finančních prostředků pro Pablovo osvobození.
I Pablovi polští známí pochybovali o jeho vině – zejména protivládní aktivisté, kteří měli spadeno na počínání polské prokuratury pod vedením ministra spravedlnosti Zbigniewa Ziobra.
Pochybnosti přiživovala skutečnost, že se vyšetřování protahovalo; ani po dvou letech se případ stále nedostal k soudu. Některým aktivistům a západním novinářským organizacím se zalíbil narativ o „klerofašistickou vládou“ nespravedlivě uvězněném „španělském reportérovi“.
Krátce po zatčení se na internetu rozběhla kampaň #FreePablo: vznikl web a účty na sociálních sítích, kde se objevovaly zprávy o údajně neoprávněném Gonzálezově zatčení. Cílem této dezinformační operace bylo „očistit“ obraz tajného důstojníka GRU na Západě, mezi novináři a intelektuály, z nichž mnozí podepsali dopis na jeho obranu, a vyvolat zmatek a nejistotu.
Kampaň byla účinná. Španělská média o ní hojně informovala a organizace hájící práva novinářů v čele s Reportéry bez hranic (RSF) vydaly ostře formulovaná prohlášení. Katalánský parlament ovládaný secesionisty požadoval Gonzálezovo propuštění, zatímco politici ze španělské krajní levice se ho pravidelně zastávali. Pablo měl i vlastní úsek v reportu Evropské komise.
Španělský ministr zahraničí se dlouho vyhýbal komentáři k této záležitosti, ale nakonec konstatoval, že obvinění proti Gonzálezovi jsou skutečně velmi závažná – což vyvolalo další útoky ze strany Gonzálezových obhájců a katalánských a baskických secesionistů.
Kampaň #FreePablo vedl Juan Teixeira, Gonzálezův přítel, společník na cestách do Donbasu a spolutvůrce portálu Eulixe. Spolupracoval s organizací, která sbírala peníze a podpisy pod petice na Gonzálezovu obranu. V Teixeirových příspěvcích na sociálních sítích se pravidelně objevovaly protiamerické, protiizraelské, propalestinské a krajně levicové revoluční názory.
Na rozdíl od Gonzáleze byl však Teixera zřejmě jen obyčejný španělský levičák.
