Článek
Surkov je ve Francii mnohem populárnější než v Rusku, poněvadž o něm před časem vyšel veleúspěšný francouzský román Mág z Kremlu, podle kterého teď Netflix natáčí film, kde bude Vladimira Putina hrát Jude Law.
V Rusku žije Surkov v ústraní od doby, co ho v únoru 2020 Putin uvolnil z jeho funkcí. Občas napíše nějaký článek, kde svým květnatým jazykem sděluje různé, zpravidla dost radikální myšlenky. Čím se Surkov nyní pracovně zabývá, to se neví a neřekl to ani v tomto rozhovoru. I jako aktivní politik trávil spoustu času psaním, pod pseudonymem napsal úspěšný satirický román, psal i texty pro rockovou kapelu.
Vladislav Surkov, vlastním jménem Aslambek Dudajev, Rus s čečenskými kořeny, vzděláním divadelní režisér a ekonom, má pestrý životní příběh.
Jako mladý voják sloužil sloužil v Maďarsku, stal se možná nejuznávanějším ruským odborníkem na PR a politické strategie, spolupracoval s Michailem Chodorkovským, Borisem Berezovským a dalšími temnými postavami ruských „devadesátek“, a v prvních letech vlády Vladimira Putina dostal volnou ruku a zkonstruoval putinismus jako režim, podle svého mínění ušitý přesně na míru ruské mentalitě.
Vytvořil ruskou systémovou opozici, dokázal zapojit různé subkultury a vybudovat tak mimořádně stabilní systém s různými samoregulačními mechanismy, nad nímž ční nezpochybnitelný car. Říkalo se mu tehdy šedá eminence, kardinál Richelieu nebo Putinův Rasputin. Po roce 2012 jeho sláva pomalu uhasínala, systém dokázal fungovat bez něj, a v posledních letech před svým pádem měl na starost primárně Ukrajinu.
Byl jednou z prvních osob, na něž byly po anexi Krymu uvaleny americké sankce za podíl na událostech, což tenkrát komentoval slovy:
„Jediné, co mě dnes na USA zajímá, jsou Tupac Shakur, Allen Ginsberg a Jackson Pollock. K přístupu k jejich dílům nepotřebuji vízum.“
Když byl Surkov v roce 2020 odejit, vyjádřil se, že „žádná Ukrajina neexistuje. Existuje ukrajinskost. To znamená, že se jedná o specifickou poruchu mysli, náhlou etnografickou vášeň, dovedenou do krajnosti. (…) Je to změť místo státu… není tam žádný politický národ.“
Bylo to dva roky před invazí, a takové názory ještě v mainstreamu otevřeně nezaznívaly.
Z určitého pohledu ale Surkov právě tehdy předpověděl, že jednotná Ukrajina vznikne, a to nejspíš právě v budoucí konfrontaci s Ruskem:
„Kupodivu jsem ‚ukrooptimista‘. To znamená, že si myslím, že Ukrajina ještě neexistuje. Ale časem vznikne. Ukrajinci jsou tvrdohlaví lidé, oni to dokážou. Nicméně jaká to bude Ukrajina, jaké bude mít hranice, a dokonce možná i to, kolik bude Ukrajinců, to jsou otevřené otázky. A ať tak či onak, Rusko se bude muset na řešení těchto otázek podílet. Vztahy s Ukrajinou nebyly nikdy jednoduché, ani když byla Ukrajina součástí Ruska. Ukrajina byla pro ruskou imperiální i sovětskou byrokracii vždy problematická. Silové donucení, to je jediná metoda, která se historicky osvědčila, pokud jde o Ukrajinu. Nemyslím si, že by byla vynalezena nějaká jiná,“ řekl Surkov před více než pěti lety.
V aktuálním rozhovoru Surkov hodnotí další perspektivy rusko-ukrajinského konfliktu, prezidentství Donalda Trumpa i režim, který pomohl v Rusku vytvořit.
Jsou desetiletí, kdy se nestane nic, a týdny, kdy se odehrají celá desetiletí, to měl říci Lenin… Platí to dnes pro Evropu?
Ano, v posledních týdnech rozpoutaly Spojené státy směrem k Evropě opravdovou verbální bouři. Ale zatím jde jen o slovní provokace, o „trash talk“. To podstatné teprve přijde. Washington vychází ze stagnace [pozn. red.: narážka na brežněvovskou stagnaci]. Ještě je čeká perestrojka, glasnosť a nové myšlení. Sovětská perestrojka vedla ke kolapsu východního bloku. Zhroutí se po americké perestrojce NATO a Evropská unie? To je otázka. Bude na vás, abyste si o tom rozhodli.
Jednání v Rijádu se pro Rusy rozběhla docela dobře. Jaký výsledek by mohl být považován za vítězství pro Moskvu?
Vojenské nebo vojensko-diplomatické rozdrcení Ukrajiny. Rozpad tohoto kvazi-státu na jeho přirozené fragmenty. Během tohoto procesu může dojít k různým manévrům, zpomalením nebo pauzám. Ale tohoto cíle bude dosaženo.
Změnily se cíle Ruska na Ukrajině od 24. února 2022?
Strategické cíle se nezměnily, taktické cíle byly upravovány podle potřeby v průběhu realizace.
Řekl jste: „Pro Rusko není trvalá expanze jen jednou z idejí – je to základní podmínka naší historické existence.“ Kde jsou podle vás hranice Ruska?
Vybudoval jsem oficiální ideologii na základě konceptu „ruského světa“, který už existoval ve filozofických kruzích. Ruský svět nemá hranice. Ruský svět je všude tam, kde existuje ruský vliv, ať už v jakékoli podobě: kulturní, informační, vojenské, ekonomické, ideologické nebo humanitární… To znamená, že je všude. Význam našeho vlivu se liší podle regionu, ale nikde není nulový. Budeme se tedy šířit všemi směry, tak daleko, jak nám to Bůh dovolí a jakou budeme mít zrovna sílu. Důležité je ovšem neztratit soudnost a nepustit se do příliš velkého sousta.
Tento výklad ale ponechává jen málo prostoru pro subjektivitu národů. Co když nechtějí být součástí „ruského světa“? Lze k tomu národy přimět silou? A hlavně – proč?
Ve své předchozí odpovědi nevidím ani náznak popření subjektivity národů. To Evropa ignorovala subjektivitu ukrajinského lidu, když podpořila dva státní převraty v Kyjevě. V roce 2014 například mluvila více než polovina Ukrajinců denně rusky, v práci i doma. Méně než polovina z nich podporovala integraci do Evropské unie, a ještě méně si přálo členství v NATO. Proti vůli ukrajinského národa, nebo přinejmenším jeho většiny, se Západ snaží Ukrajinu podmanit silou, aniž by bylo jasné proč. I právě teď, když spolu mluvíme, jsou evropské zbraně – některé z nich francouzské – používány proti mé zemi, aby podpořily loutkový režim v Kyjevě, který se neopírá o většinu ukrajinského lidu, ale o jeho protiruskou a prozápadní menšinu. Jde o pokračování západních pokusů kolonizovat Ukrajinu.
Návrat Ukrajiny do sféry ruského vlivu – byl to vědomý cíl ruské zahraniční politiky už od rozpadu Sovětského svazu? Jinými slovy, je připojení Ukrajiny cílem, který Moskva sleduje různými prostředky od roku 1991?
Je to cíl Moskvy, ale někdy také cíl Kyjeva. Různými způsoby, v různých obdobích, s různou mírou úspěchu… V Rusku i na Ukrajině bylo od rozpadu SSSR vždy mnoho lidí, kteří přemýšleli o sbližování nebo sjednocení našich zemí. I dnes existují – na obou stranách fronty. Je to přirozené, jsme národy stejné krve. Pokojné spolupráci zabránily dva převraty podporované Západem na Ukrajině, v roce 2005 a 2014.
V obou případech byli Ukrajinci nezákonně podrobeni moci agresivní menšiny, která byla poháněna legendami politizované etnografie a přeludy evropské integrace. Tato menšina zatáhla Ukrajinu do války.
Nemyslíte, že právě válka proti Rusku utvořila ukrajinský národ a „protiruskou“ identitu – a to i mezi ruskojazyčnými Ukrajinci? Jinými slovy, nevytvořilo Rusko to, co popíralo, že existuje?
Ukrajina je nadále umělý politický útvar, do kterého byly násilně natlačeny nejméně tři velmi odlišné regiony: jih a východ – ruské; střed – rusko-neruský (sic); a západ – protiruský. Tyto části nikdy nedokázaly najít společnou řeč. Válka jistě umožnila oddělit ukrajinského Rusa od anti-Rusa – nebo, abych parafrázoval evangelium, ovce od kozlů. Anti-Rus se tím nerozmnožil. Ale bude omezen na své historické území a přestane se šířit na ruskou půdu. Možná se jednou Ukrajina stane skutečným státem s ukrajinským národem uvnitř, ale jen v rámci svých přirozených hranic, tedy výrazně zmenšená oproti dnešku.
Evropané nejsou přizváni k jednání, která se jich přitom bytostně dotýkají. Co si o tom myslíte?
„Nepřizváni“ – to přece nic neznamená. Američany taky nikdo nepozval. Pozvali se sami, chopili se iniciativy. Rusko opakuje už léta, že je připraveno jednat. Evropa mohla kdykoliv odpovědět a zahájit dialog. Neudělala to. Jiní ano. Přesto každý ví, že trvalé urovnání konfliktu je bez účasti EU nemožné. Vyvážené rozdělení Ukrajiny bude muset zahrnovat i podíl pro Brusel.
Zdá se, že máte o Evropské unii nízké mínění, ale přesto o ní často mluvíte jako o soudržném prostoru, zatímco my se o jednotné Evropě stále hádáme. Jakou podobu by podle vás měla mít?
EU byla založena v roce 1992, ihned po rozpadu SSSR. Vaše unie byla postavena na troskách té naší. To trochu stouplo vašim politikům do hlavy. EU se začala bezhlavě rozšiřovat, řekl bych dokonce – nezodpovědně. Nabrala nadbytečná kila. Dala přednost kvantitě před kvalitou. Výsledkem je obézní správní struktura, příliš kolegiální, která produkuje jen polovičatá opatření. V tomto kontextu se objevily generace evropských politiků, jejichž specialitou je právě polovičatost.
Dnes musí Evropa rozhodnout, zda je stát, nebo ne. Členské země přenesly na EU svou suverenitu – ale ne zcela: opět polovičatost! Výsledek? Ani EU, ani její členové nejsou plně suverénní. Musíte se vymanit z tohoto nejistého mezičasu – buď se vrátit k původnímu stavu čistě ekonomického společenství, nebo udělat rozhodný krok směrem k suverénní federaci. V obou případech to bude ale chtít vůli a pořádnou dávku starého dobrého autoritářství.
Mnoho Evropanů to vidí stejně. Europutinisté a eurotrumpisté sílí. Možná právě oni Evropu oživí. Je potřeba jim dát šanci zachránit velkou evropskou kulturu – příbuznou té ruské i americké. Jinak, pokud si chcete udělat obrázek o budoucnosti Francie a dalších, přečtěte si Podvolení od Michela Houellebecqa.
„Naše vítězství na Ukrajině nás promění – a promění Západ. Bude to další krok k integraci Velkého Severu,“ napsal jste v září 2023. Věříte stále na tento „globální Sever“, který by spojil Rusko, Evropu a Spojené státy?
V budoucnu se Západ stane o trochu autoritářštějším – a Rusko o trochu méně. Podíl svobody a kázně v našich politických systémech se v důsledku toho bude sbližovat. Možná ne zítra, možná za cenu konfliktů a tragédií, ale je jisté, že Spojené státy, Evropa a Rusko dosáhnou vysokého stupně vzájemného porozumění a spolupráce. Je to otázka přežití velké severní civilizace, k níž patří ruská, evropská i americká kultura – v kontextu téměř neudržitelného demografického tlaku z globálního Jihu. Víte, co tím myslím.
Proč – a jak – by se Rusko mělo stát méně autoritářským? Dosud se přece systém vyvíjel jen k většímu autoritářství…
Prvním cílem bylo stabilizovat vnitřní politickou situaci v Rusku – to se v nultých letech podařilo. Dnes se nacházíme ve fázi stabilizace mezinárodního postavení země. Až bude splněn i tento cíl, objeví se první náznaky postupného uvolňování systému.
Mohou zvolení Donalda Trumpa a vzestup nacionalistických stran v Evropě znamenat konec tzv. „geopolitické osamělosti“ Ruska?
Geopolitická osamělost je konstantou vnímání, které o sobě náš národ má. Zjednodušeně řečeno – jde o přesvědčení, že se lze spoléhat jen sám na sebe, a proto je třeba mít trpělivost, chléb a zbraně. Příchod Trumpa k moci na tom nic nemění. Nejde o současné mezinárodní vztahy, ale o naši národní vědomou i nevědomou identitu.
Jakou roli by v tomto projektu „globálního Severu“ hrála Čína – a rusko-čínská aliance?
Základem čínské geopolitické doktríny je rozmanitost, soužití a spolupráce různých civilizací. Je to velmi promyšlený a atraktivní model světového pořádku. Velká čínská civilizace bude existovat vedle a ve spolupráci s velkou civilizací severní. Aliance mezi Čínou a Ruskem je součástí této mezicivilizační spolupráce.
Vymyslel jste „putinismus“. Převzal ho od vás Trump pro Spojené státy?
Když byl Trump poprvé zvolen, mnoho velmi seriózních amerických médií publikovalo články tvrdící, že jeho tým používal moje metody propagandy a některé mé politické myšlenky. Nevím, zda je to pravda, polopravda, nebo post-pravda. Prezident USA tehdy veřejně prohlásil, cituji: „Budoucnost nepatří globalistům, ale patriotům“; „Svobodný svět musí přijmout své národní kořeny, které jsou nenahraditelné“; „Chcete-li demokracii, držte se své suverenity“.
To jsou v podstatě principy suverénní demokracie, jak jsem je formuloval už na začátku tohoto tisíciletí a které se staly koncepčním základem putinismu. Náhoda? Kdo ví? Ať tak, či onak, je zřejmé, že ideologicky je Trump blíž Putinovi než Macronovi.
Myslíte si, stejně jako maďarský premiér Viktor Orbán, že je liberální demokracie zastaralá?
Respektuji kulturní zvláštnosti všech národů – i když mi přijdou absurdní. Jestliže je liberální demokracie kulturní zvláštností politického systému nějaké země nebo skupiny zemí, je to jejich naprosté právo. Stejně tak, pokud liberální demokracie nevyhovuje Rusku, je to zase naše právo. Liberalismus a liberální demokracie nejsou zastaralé. To, co právě zažívají, je krize – neumírají. Co ale zemřelo, je představa, že jsou univerzální a přirozeně nadřazené ostatním systémům.
Mohou se Trumpovy Spojené státy stát spojencem Ruska?
Trump na mě nepůsobí jako člověk, který by měl zájem o nějaké spojence.
Systém „demokracie s monarchickým archetypem“, který jste vymyslel – není zranitelný, když je závislý na jediném člověku?
Neexistuje ideální politický systém. Každý model má své slabiny a vlastní sebedestrukční mechanismy. Ten náš není výjimkou. Je to však nejúčinnější model pro naši zemi. Stavěl jsem ho deset let – a podívejte se: funguje. Potřebujeme cara. Období bez cara u nás vždy skončila katastrofou. Multipolarita je dobrá v zahraniční politice, nikoliv v té vnitřní.
Proč podle vás období bez cara v Rusku vždy končí katastrofou? Proč se bez něj nemůžete obejít?
Na tuto otázku bych mohl dát stovky tisíc různých odpovědí. Dám vám tu nejkratší: nevím.
Je dnešní Rusko takové, jaké jste si představoval v roce 1999?
Ano – z 99,9 %.
Ruský politický systém k autoritářství přidal i konzervativní, ba až reakční rozměr – roli církve, zákony o „netradiční“ sexuální orientaci… Je pro vás konzervatismus nástrojem k mobilizaci politického národa?
Všechny proměny našeho politického systému od roku 1999 byly vždy založeny na konzervativních a relativně tradicionalistických idejích. Už tehdy jsem mluvil o mentální matrici, o archetypech našeho národního vědomí, které nelze ignorovat. Ruští liberálové z konce 80. a počátku 90. let udělali chybu, když si mysleli, že Rusko je nepopsaný list, na který lze napsat cokoli.
Zapomněli, že Rusko existuje už tisíc let, že jeho základy byly položeny dávno před námi – a že tyto základy neurčují jen to, co je možné, ale i to, co je nemožné. Vymezují jasné limity každé budoucí státní výstavbě. Politické nástroje nejsou tak důležité, jak se říká. Politika je především oblast emocí a vášní, a teprve potom nástrojů. Nakonec se vždy vrací k otázce moci – což je nejstarší, nejtemnější a nejiracionálnější aspekt lidské povahy. Politické nástroje slouží k tomu, abyste na jejích vlnách pluli.
Co byste odpověděl na otázku ruského spisovatele Zamjatina: „Je lepší štěstí bez svobody, nebo svoboda bez štěstí?“
Takto položená otázka mi nedává mnoho na výběr. Jean-Paul Sartre řekl: „Člověk je odsouzen ke svobodě.“ Odsouzen! Takže si volím svobodu – ať už se štěstím nebo bez.
Jaká svoboda může existovat bez politické svobody?
Pro mě svoboda nemá s politikou vůbec nic společného. Pro mě je režisér, který si v liberální demokracii netroufne obsadit skvělého herce kvůli pomlouvačným obviněním, otrok. Pro mě je otrok běloch, který si kleká před černochem jen proto, že někdy dávno nějaký úplně jiný běloch ublížil nějakému úplně jinému černochovi. Pro mě je otrok šéf firmy, který přijme do vedoucí pozice člověka ne proto, že je nejlepší, ale proto, že je transgender. A přesto tito otroci mají – alespoň na papíře – všechny své politické svobody.
Čemu se věnujete od chvíle, kdy jste odešel z Kremlu?
Žiju svůj soukromý život, o kterém veřejně nikdy nemluvím.
Znamená to, že aktivní fáze vaší politické činnosti skončila? Vytvořil jste všechno, co jste chtěl?
Jak jsem řekl, systém, k němuž jsem přispěl svým dílem, odpovídá z 99,9 % tomu, co jsem si představoval. Nevím zatím, jak nahlížet na to zbývající 0,1 %: jestli jde o drobnou odchylku, na které nezáleží, nebo o podstatné opomenutí, o chybu z mé strany. Ještě o tom budu přemýšlet…
