Spojeni oprátkou. Poslední c. k. popravčí pro české země

Po lékařské prohlídce složil přísahu do rukou prezidenta pražského trestního soudu. Měl dostávat plat 800 zlatých ročně s příplatkem 25 zlatých za každou exekuci. Na rozdíl od otčíma Pipergera si Wohlschlager hned zkraje obstaral dva pomocníky, s nimiž pak spolupracoval trvale. Platil je ze své mzdy, na rozdíl od něj to nebyli zaměstnanci státu. Jmenování nového kata zaregistroval všechen dobový tisk. Ve zlatnické dílně se objevili novináři a chtěli, aby se Wohlschlager nechal fotografovat v černém oděvu a se služebním kufříkem v ruce, což rozhodně odmítl. Dal však novinářům „několik stručných odpovědí“ v domnění, že je to odradí.

To se však nestalo, naopak v bulvárním Pražském ilustrovaném kurýru vyšla dalšího dne jak fotografie, tak smyšlený rozhovor s jedním z novinářů. „Ovšem byly při této příležitosti vyprávěny všechny možné nesmysly z mého soukromého života, ani nechyběla poznámka, že moje oči mají prý kovový lesk. Velmi jsem se rozčilil, protože každý druhý známý či neznámý přišel s novinami v rukou ke mně, zdali jsem to již četl. Tehdy jsem se zapřísáhl, že již nikdy neposkytnu nikomu interwiuw – také jsem dodržel tento slib,“ vyprávěl kat.

V roce 1891 se vdovec Wohlschlager podruhé oženil. Vzal si o 16 let mladší Josefu Hackelovou (Haklovou), měli syna Ludvíka (nar. 1892) a dceru Růženu (nar. 1894). Brali se u Svatého Ducha 12. července, oddával je místní kněz Jakub Duffek a za svědky jim šli Wohlschlagerovi kolegové, zlatníci František Sláma a Jaroslav Kalina. Žili v Kaprové ulici na Starém Městě, později na Letné. Ačkoliv se každý rok konalo 10-12 procesů s kandidáty šibenice, dostali buď dlouholetý žalář nebo jim císař udělil milost. Až přišel říjen 1895.

Šlo o velkou událost, první popravu v Praze po bezmála třiceti letech. Poslední byla ještě veřejná exekuce číšníka Fialy v roce 1866, kterou vykonal otčím Piperger, Wohlschlagerovi bylo tehdy teprve 11 let. A kromě toho to byl politicky a sociálně ožehavý případ.

Dvaadvacetiletý Antonín Hoffmann pracoval od svých čtrnácti let jako horník v Březových Horách u Příbrami, pracoval zde i jeho otec. Místní doly byly hlavním producentem stříbra v Evropě, produkovaly 97 procent veškeré těžby tohoto kovu v Rakousku-Uhersku. Horníci ale žili v bídě a někteří se začínali organizovat v levicovém dělnickém hnutí. Hoffmann byl navíc Čech, uměl jen několik slov německy.

Hutní inspektor Karel Rejtka se navzdory českému jménu považoval za Němce, vůči českým horníkům se prý choval přezíravě a zvláště si zasedl na vzpurného Hoffmanna mladšího. Nejprve vyhodil z práce otce a poté i syna. Jako jiný důvod vyhazovu byla u syna udávána účast na dělnickém 1. máji. Hoffmann na to zašel do obchodu, kde si koupil revolver, a vydal se zpět do dolů za Rejtkou. Nejprve střílel na Rejtku, pak na naddůlního Kajetána Čermáka, který na něj údajně u Rejtky žaloval. Rejtka podlehl zraněním míchy, Čermák přežil. Hoffmann byl souzen za dvě úkladné vraždy, dokonanou a nedokonanou.

Interpretace obžaloby byla samozřejmě jiná. Hoffmann už jako školák byl „pro násilnictví a rozpustilost policejně trestán“, byl to pijan, násilnický i ke své vlastní rodině, v práci byl „líný, nedbalý, na napomínání reagoval hrubě a surově, všichni si na něj stěžovali“. Právě v důsledku své „přetrvávající nedbalosti a lenivosti“ měl v práci neomluvené absence, za něž byl vyhozen s tehdy běžnou čtrnáctidenní výpovědní lhůtou. Naopak Karl Reytt (někdy Roytt) byl líčen jako „všestranně dobrosrdečný a humánní muž“, milující otec rodiny.

Těžko říct, která ze dvou naprosto rozdílných verzí byla pravdě blíže, ani Wohlschlager tu není nestranným pozorovatelem, protože jak se přiznává: „Případ Hoffmanův mě přece jen dojímal. Byl to proces, při němž rakouský soud přísně hleděl na to, zkonstruovati žalobu tak, aby z ní byla patrná úmyslná dvojnásobná vražda, nikoli z rozčilení.“

Jisté je, že Hoffmann ani před soudem nebyl ochoten litovat, a tak tklivá řeč jeho obhájce dr. Ročka, že střílel v částečném pomatení smyslů poté, co se ocitl v zoufalé životní situaci bez práce, zároveň pod vlivem „zhoubných socialistických myšlenek“, neměla příliš velký efekt. Porota rozhodla v hlavních bodech jednomyslně. Tisk vše bedlivě sledoval, byť kvůli cenzuře nemohl psát vše, co se šířilo mezi lidmi, zvláště v dělnických čtvrtích Prahy. K popravě dokonce vycházela zvláštní vydání, která byla okamžitě rozebrána.

Hoffmann byl stále přesvědčen, že to, co udělal, bylo správné. Knězi se jej nepovedlo přesvědčit ke zpovědi, „aby páni neřekli, že jsem se kál“. K obědu chtěl guláš, láhev vína a hrozno, k večeři si objednal nakládaného úhoře, telecí pečeni a plzeňské pivo. Kromě toho bez ustání kouřil cigarety Sultan. Ještě ráno, těsně před popravou, si nechal přinést kávu a zákusek. Rozhodl se, že si obleče vlastní civilní šaty, v nichž vraždil. Byl viditelně nervózní, ale snažil se působit silácky, a to i při návštěvě své matky, bratra a tety.

„V příbramských dolech přišlo při katastrofě o život kolik set horníků,“ řekl podle Národních listů dr. Ročkovi. Nechal si přinést noviny a s dozorci si povídal o vraždění Arménů v Osmanské říši, o němž se právě psalo. Na soudním dvoře se zatím stavěla jeho šibenice.

Na popravu bylo uvolněno asi padesát vstupenek pro hosty - tradičně agilní ženy měly tentokrát už vstup zakázán, dále dorazilo množství soudních a policejních úředníků, soudní a policejní radové, vrchní rada, prezidenti trestního soudu a věznice, žalobci, obhájci, porotci, lékaři, desítky novinářů, asi 30 policejních strážníků s revolvery a bodáky, bubeníci a vězenští dozorci. Další úředníci obsypali okna v přilehlé soudní budově.

„Je to on?“ zeptal se Hoffmann, když ho Wohlschlager přišel spoutat. Stále přítomný kněz P. Baťha přikývl, načež se Hoffmanna zmocnil neklid a vykřikl: „Dejte mi všichni pokoj.“ Dozorce ho napomenul, ať se chová slušně. Nechal se bez odporu spoutat a odvést, kněz ho doprovázel a šeptal modlitby. Na soudním dvoře se rozezněl umíráček. Formálně odsouzence Wohlschlagerovi předal vrchní rada dr. Viktor Wokaun (Vokoun).

Ještě před smrtí dal Hoffmann průchod svému světonázoru. Když už byl vyzdvižen do výše, asi dvakrát vykřikl: „Zabte císaře! Smrt císaři!“ To tehdejší tisk samozřejmě nemohl takto napsat, a tak incident buď zcela zamlčel, nebo se zmínil, že „odsouzencova poslední slova naplňovala skutkovou podstatu trestného činu narušování veřejného pořádku“.

Vojáci začali hned bubnovat a v bubnování odsouzencova slova zanikla. Hoffmann zemřel ve zlobě a pocitu křivdy. Wohlschlager mu jako vždy podržel na tváři ruku; tak zůstal jazyk vevnitř a oči zavřené. Když přítomní lékaři prof. Reinsberg a dr. Lilienfeld konstatovali smrt, všichni smekli klobouky a kněz měl řeč o tom, jak mravní zpustlost a bezbožnost přivedly Hoffmanna na šibenici; následně vedl modlitbu za odsouzencovu duši.

Po popravě došlo k události, kterou zachytili novinoví kreslíři, zvláště se v tom vyžíval bulvární Pražský illustrovaný kurýr. Podle Wohlschlagera zhruba polovina vojínů opustila soudní dvůr už ve chvíli, kdy mrtvolu sňali a uložili do jednoduché černé rakve. V tu chvíli se obecenstvo vrhlo na šibenici a začalo z ní kapesními nožíky odřezávat třísky.

Ani Wohlschlager nechápal, oč jde, ale dozorce mu vysvětlil, že to má podle pověsti přinášet štěstí. Kromě toho nějaký prý „velice pěkně oblečený pán“ začal nahlížet i do Wohlschlagerova kufříku. Hoffmannovo tělo bylo pak odvezeno k pitvě, o níž také psaly noviny včetně detailních popisů Hoffmannových smrtelných zranění (Národní listy při té příležitosti zmínily, že Hoffmannův mozek se jevil lékařům normální, ale on sám zcela odpovídal Lombrosovu popisu zločince). Večer jej pohřbili na Olšanských hřbitovech.

Wohlschlager byl druhého dne „nejpopulárnější osobou v Praze“. Protože v řadě novin vyšel jeho podrobný životopis a fotografie dosud mladého muže s načesanými tmavými kučeravými vlasy a knírem, do dílny za ním chodili novináři z pražských listů i zvědavci z ulice. Nepomohlo, když si vzal třídenní dovolenou, protože domů zase přicházeli sousedé. (Adresu Wohlschlagerova bydliště v Kaprové navíc propálil reportér Karel L. Kukla do novin.) Z domu se tak odebral do kavárny, kde si v klidu přečetl všechny články o sobě.

„Naštěstí nebyli ještě tehdejší Pražané tak podnikaví, neboť dnes bych byl jistě dostal nabídku pro film nebo do Alhambry,“ glosoval události s třicetiletým odstupem.

Rodák z Jablonce nad Nisou Josef Kögler byl popraven v březnu 1897 v Liberci. Jeho případ nebyl o nic méně mediálně sledovaný než ten Hoffmannův a osobnost Köglera byla ještě mnohem barvitější. Kögler byl původně kamenický dělník, pak se nicméně začal potulovat po Čechách i po Dolních Rakousích. Shromažďoval kolem sebe různá pochybná individua a společně kradli a loupili. Podle všeho také vraždili – Köglerovi se sice před soudem podařilo dokázat jen jednu vraždu, ale to především kvůli časovému odstupu. V novinách se v jeho případě psalo o šesti až třinácti vraždách, Wohlschlager uvádí sedm.

Z Köglera se postupně stala loupežnická legenda severu Čech, jeho fotografie byla vystavena na veřejných místech a do pátrání po něm se zapojilo i vojsko. Köglera tato štvanice přestala brzy bavit, zanechal zbytek tlupy svému osudu a uprchl za hranice. Dostal se až do Francie, kde se nechal naverbovat do cizineckých legií. S nimi pak strávil dva roky v afrických koloniích. Náhoda tomu chtěla, že byl poznán a vydán přes několik zemí k potrestání do Liberce. Podle Wohlschlagera jej poznali čeští nováčci u legie.

Wohlschlager měl původně v Liberci bydlet v České Besedě, ale protože vlak z Prahy nabral několikahodinové zpoždění a do Liberce dojel až ve dvě hodiny ráno, musel se poohlédnout po něčem jiném. Do hotelu „Deutsches Haus“ nechtěl, v hotelu „Union“ měli obsazeno, a tak skončil v hotelu „Zur Eiche“. Když ale druhý den šel do České Besedy na oběd, shromáždilo se venku 50 až 70 lidí, kteří upřeně hleděli dovnitř.

Hostinskému řekli, že u něj má sedět pražský popravčí. Hostinský se ale spletl, zaměřil se na jakéhosi pána s polovičním cylindrem, s nímž pak odešel i dav. Pánovi se nicméně omyl podařilo brzy vysvětlit a asi dvacet lidí, převážně „dítek školních“, našlo pravého Wohlschlagera, za nímž potom kráčeli ve špalíru. Wohlschlager si s tímto mlčenlivým zástupem došel k truhláři, k holiči i k uzenáři. Šibenice na káře směřující do budovy soudu přivábila další zvědavce. Večer přijelo mnoho novinářů z Prahy a ze Žitavy a zase hledali kata v Besedě. Ten pravý ale ležel v posteli na jiném hotelu, a tak pronásledovali zmateného cukráře z Lovosic.

Kata Kögler velmi zaujal, stejně jako už předtím porotu, soudní znalce i vězeňskou stráž. Neustále sršel vtipem a smál se na celé kolo, soudní proces pojímal jako divadelní jeviště. Wohlschlager i po desítkách let litoval, že ho nešel spoutat osobně, protože se tím připravil o pořádnou dávku šibeničního humoru, a Köglerův obrázek i ve stáří občas vytáhl ze šuplíku a vzpomínal na tohoto pozoruhodného muže. Při samotné popravě pak měl prý co dělat, aby se nerozesmál. Všichni přitom tvrdili, že Köglerova veselost nebyla hraná. Duchovní, který s pochmurným výrazem odříkával modlitby, vedle něj působil jako člověk, co si spletl dveře. Humor a odvaha zkrátka Köglera neopustily ani na šibenici.

Den před popravou trávil Kögler družným rozhovorem s dozorci, svým obhájcem a knězem. Dával do placu samé morbidní žertíky a hlášky. V podvečer za ním přišla na návštěvu přišla jeho žena a desetiletý, podle speciální přílohy Libereckých novin (Reichenberg Zeitung) věnované Köglerově popravě, velmi hezký syn (sám Kögler byl popisován jako tmavý a hezký muž). S nimi se Kögler asi hodinu srdečně loučil, údajně se zde neubránil slzám. Pak se vyzpovídal páteru Moritzovi a dal si přinést večeři: řízek s bramborem a švestkový kompot. Vše s chutí snědl, vypil několik sklenic piva.

Byl stále v dobré náladě, za noc vykouřil 15 doutníků nejrůznějších značek a vypil několik hrnků černé kávy. V noci chtěl další pivo, ale nedostal jej kvůli blížícímu se svatému přijímání. Ráno se ve vězeňské kapli zúčastnil mše a P. Moritz mu podal svaté přijímání.

Ten den v Liberci hustě pršelo, budovu soudu obléhala armáda deštníků a držitelé vstupenek, úřední osoby a novináři se tísnili v chodbičce na malý vězeňský dvůr. Wohlschlagerovi a jeho pomocníkům nicméně utvořili rozestup, hned za nimi šli vojáci, kteří zatlačovali dav dál od šibenice. Protože Wohlschlager připravoval šibenici, Köglera šli spoutat jeho pomocníci. Kögler jim vesele popřál dobrý den a nadále vtipkoval.

Na popraviště šel pevným krokem, ve tváři byl růžový, ne bledý a stále se usmíval. Když prezident soudu přečetl rozsudek a formálně předal Köglera katovi, Kögler se drobně uklonil a řekl: „Děkuji vám, jsem rád, že to se mnou skončí.“ K Wohlschlagerovi se otočil se slovy: „Těší mne velice, pane Wohlschlagere, prosím, dělejte rychle, aby to dlouho netrvalo – jedna, dvě a hotovo!“ Wohlschlager vzpomínal, že mu zacukaly koutky.

Chtěl ještě něco říct, ale byl urychleně vyzdvižen a vydal jen udivené „aha“. Když už byl nahoře, z plna hrdla se stejnou bujarostí zakřičel: „Sbohem pánové, ať žije císař František Josef!“ Připravení bubeníci začali hned bubnovat, protože očekávali urážku.

Ale Kögler nezamýšlel nikoho urážet ani v poslední chvíli. Wohlschlager Köglerovi zlomil vaz, ale vězeňský lékař po dvou minutách zjistil, že srdce ještě tluče. Po dalších dvou minutách byl veselý vrah mrtvý. Na tváři měl podle Wohlschlagera prázdný, ale nikterak nepřirozený výraz. Mrtvola visela na šibenici ještě dvě hodiny, přestože pršelo. Kapala z ní voda, když ji ukládali do rakve. Wohlschlagera Kögler natolik zaujal, že se na něj šel vyptávat žalářníka.

Ten mu dal jeho fotografii a vyprávěl humorné historky, které s ním zažil během jeho čekání na smrt. Odsouzence jako byl Kögler Wohlschlager nepotkal nikdy předtím, ani potom. Uvažoval, jestli jeho odvaha neměla co dělat se službou v koloniích.

Popravu Bernharda Kruscheho opět v Liberci už v dubnu 1897 pokládal Wohlschlager za nejrozporuplnější ve své kariéře. Trest smrti v jeho případě považoval za neadekvátně přísný. Krusche byl zloděj, vybral si prosperující obchod se střižním zbožím, o jehož majitelce Arnoštce Emlerové se vědělo, že je zámožná.

Podle Kruscheho výpovědi namířil na Emlerovou zbraň, aby mu vydala peníze z pokladny, jenže ona se začala bránit, po zbrani chňapla a Krusche vystřelil. Rána byla smrtelná. Pak vypáčil pokladnu, vybral peníze a utekl. Po sdělení, že mu císař milost neudělil, Krusche propukl v usedavý pláč. Návštěva bratra, který mu pouze chladně vyčetl, co provedl, jeho náladu nezlepšila.

Krusche trávil poslední noc s knězem, chtěl jen kávu a cigarety. Soucit vůči němu měl i prezident soudu, který mu nechal poslat víno, aby se trochu otupil. Wohlschlager své pomocníky speciálně instruoval, aby si počínali co nejrychleji a způsobili Kruschemu co nejméně utrpení. Za minutu a půl lékař konstatoval smrt.

Popravě v soudním dvoře přihlíželo podle Wohlschlagera asi 150 osob: právníci, lékaři, důstojníci, vojenský oddíl a novináři. Kruscheho poslední slova byla: „Žijte všichni blaze“. Kat byl rozpačitý. „Nechci říci, že si nezasloužil svého trestu, ale jak pro něho, tak i pro veřejné svědomí byla by bývala spíše na místě milost, než provaz. Krusche byl by se jistě polepšil,“ napsal.

V prosinci 1897 bylo v Praze vyhlášeno stanné právo, tentokrát kvůli protiněmeckým výtržnostem. Wohlschlager, který se již tehdy cítil Čechem, byl 31. prosince pozván k prezidentovi zemského soudu. Podle svých vzpomínek tehdy prožíval těžký duševní boj. „Měl z politických důvodů stihnout jednoho z našich, některého Čecha, týž osud, který stíhá sprostého vraha?“ Prezident mu zakázal po dobu trvání výjimečného stavu opustit město, svou povinnost ale konat nemusel a stanné právo bylo po pár dnech odvoláno.

Obuvník z Klatov Josef Vacovský věru nebyl politický vězeň. Zavraždil vlastní matku, protože mu nechtěla dát více peněz na tancovačku. Paní Vacovská sama žila z almužen, protože Vacovský nechtěl pracovat. Když mu odmítla dát zlatku, začal na ni křičet a paní Vacovská se schovala v druhém pokoji. Nejprve ji udeřil do hlavy válečkem na nudle, když ale stále žila, dokončil dílo rukama a matku uškrtil. Paní Vacovská nelhala, synek opravdu v bytě žádné peníze nenašel, přesto odešel k muzice, kde se bavil až do rána.

Poprava se konala v Plzni, v roce 1898, těsně před Štědrým dnem za obrovského zájmu místních, byla první od Jana Janečka v roce 1871. Vacovský měl velký strach, dokonce padl do mdlob, a když ho Wohlschlager poprvé viděl na chodbě před kanceláří prezidenta soudu, byl bledý a chvěl se. Wohlschlager položil Vacovskému ruku na rameno a řekl mu: „Vzchopte se, mladý muži, nemějte strach.“ Prezident soudu mu pak vytkl, že se chová neprofesionálně.

Již v únoru 1899 byl v Chrudimi popraven František Novotný z Holic. Novotný už byl trestán, dostal dva roky vězení za týrání své manželky a 8 dní za rouhání proti Bohu (vyhotovil svému mrtvému psu kříž, na který napsal jeho jméno).

Z vězení se vrátil k manželce a týrání pokračovalo. Nakonec ji stejně opustil a odstěhoval se k vdově Puvrlové, se kterou žil ve společné domácnosti. Narodil se jim nemanželský chlapeček, který brzy po porodu zemřel. K němu přivolaný lékař rozhodně odmítl podepsat úmrtní list znějící na přirozenou smrt a nařídil pitvu.

Při té se zjistilo, že chlapeček byl otráven arzenikem. Poté došlo k exhumaci tělíček šesti dětí, které se narodily do Novotného manželského svazku. Všechny zemřely 2 až 18 dní po porodu. U tří bylo možné prokázat, že byly otráveny arzenikem a dalšími jedy, u zbylých tří se Novotný přiznal. Prý nesnášel děti.

Stejně jako Vacovský se Novotný sesypal, když mu bylo sděleno, že žádosti o milost císař nevyhověl. Měl strach ze smrti, kdykoliv uslyšel na chodbě kroky, roztřásl se, že už jde pro něj kat. Plakal a naříkal, tři kněží se u něj střídali celou noc.

Jídlo nechtěl, vypil jen litr piva a občas si udloubl z koláče. Když ho ale kněz vyzval, aby všem odpustil, řekl: „Všem odpouštím, jen těm dvěma kurvám (manželce a družce), které mne udaly, a těm třinácti muzikantům (dvanáct porotců a jeden náhradník) neodpouštím.“ Když v sedm ráno vstoupila do jeho cely soudní komise, zase se zhroutil a hned se ptal po katovi.

„Stojí za nimi,“ odpověděl někdo. Novotný udělal pár kroků k Wohlschlagerovi a vztáhl k němu ruce se slovy: „Dejte mně hubičku!“ Dozorce ho strhl zpátky, ale Wohlschlager k němu přistoupil, položil mu ruku na rameno a řekl: „Oddejte se Bohu.“ Novotný s očima plnýma slz odpověděl: „Ano, ano!“ A políbil kříž, který mu kněz držel před očima. Poprava trvala podle Wohlschlagera trochu déle, ačkoliv došlo ke zlomení vazu a tělo se již nehýbalo. Novotný byl silnější postavy a srdce ještě nějakou minutu bilo.

Dalším popraveným byl v červnu 1899 vojín Rudolf Mlejnek, odsouzený předtím k trestu smrti c. k. vojenským soudem. Mlejnkův kamarád vojín Václavíček dostal doma od rodičů nějaké peníze a neprozřetelně se s tím pochlubil Mlejnkovi. Ten ho večer v hospodě opil a zavedl do posádkové zahrady, kde jej zavraždil a uloupil mu jeho peníze. Potom vykopal hlubokou jámu a Václavíčka do ní hlavou dolů pohřbil. Původně se myslelo, že Václavíček z vojny zběhl, ale brzy vzbudila pozornost nadřízených čerstvě vykopaná a zasypaná jáma.

Mlejnek měl na starost posádkovou zahradu, a tak se nejprve dotazovali jeho. Po pár dnech se přiznal, že Václavíčka zavraždil kvůli penězům, a vojenský soud v Josefově ho odsoudil k smrti. Při popravě se podle Wohlschlagera choval zcela lhostejně. Nehroutil se, nic neříkal a na nikoho se nedíval. Smrt byla zjištěna už po několika vteřinách.

V roce 1899 zemřel vídeňský kat Sellinger. Wohlschlager po letech psal, že se jednalo o Seyfrieda, ale patrně se spletl. Bratři Alois, Josef a Rudi Seyfriedové opravdu jeden čas popravovali ve Vídni, byli příbuzní i s katovskou dynastií Willenbacherových. Nejslavnější z bratrů Alois byl roku 1897 jmenován katem pro Bosnu. Celá rodina byla velmi umělecky nadaná, Alois Seyfried hrál na citeru a skládal klasickou hudbu, specializoval se na dílo Chopina a Schuberta, jeho syn byl malíř. Alois také podle svých slov zaučoval nového vídeňského popravčího, kavárníka Langa. V roce 1899 nicméně zemřel kat Sellinger a až do jmenování Josefa Langa byl zastupujícím katem pro Dolní Rakousy Wohlschlager.

Vykonal v této funkci jen jednu popravu, zato hned v několika ohledech mimořádnou. Byla to první poprava ženy ve Vídni po 90 letech a jediná ve Wohlschlagerově „kariéře“. A také jediná, která se Wohlschlagerovi údajně vůbec nepovedla, ačkoliv on sám nebyl na detaily sdílný ani v knize. Julie Hummelová utýrala k smrti svou pětiletou dceru Annu.

Dítě týrala těmi nejotřesnějšími způsoby, mimo jiné holčičce pálila ruce nad ohněm, házela s ní o nábytek, cpala jí do úst vlastní výkaly a podobně. Kromě toho dítěti nedávala jídlo, to tak zemřelo na podvýživu, těžká vnitřní zranění a otravu krve. Hummel, který nevlastní dceru také často bil až do bezvědomí, dostal rovněž trest smrti, ale byl doporučen císařské milosti. Hummelové byl nicméně rozsudek potvrzen.

Rozsudek c. k. zemského soudu pro věci trestní, Vídeň dne 2. února 1900

Julie Hummelová, narozena dne 30. prosince v Enzersfeldu v Dolních Rakousích, příslušná do Znojma, katolického vyznání, vdaná za Josefa Hummela, již dříve trestána pro zlé nakládání s vlastním dítětem, byla rozsudkem c. k. zemského soudu ve Vídni jakožto soudu porotního dne 14. listopadu 1899, o. z. ř. II. 1751/99, podle § 134 a 135/4 trestního zákona uznána vinnou zločinem dokonané vraždy a dle § 136 a 137 trestního zákona se odsuzuje k trestu smrti provazem.

Odsouzená měla už delší dobu a zejména počátkem roku 1899 v plánu spolu se svým manželem Josefem Hummelem usmrtit svou nemanželskou dceru Annu, narozenou dne 27. března 1894, kterážto se však po uzavření sňatku stala legitimní. Odpíráním stravy, bitím, kopáním a údery o tvrdé předměty s dítětem soustavně tak zle zacházela, že dcera Anna utrpěla mnohá poranění, zcela zhubla a následkem zánětu buněčné tkáně pokožky na hlavě a ve tváři, což způsobilo otravu krve, zemřela bez lékařské pomoci dne 9. března 1899 v bytě svých rodičů.

Co se tehdy přesně stalo, je už dnes nezjistitelné, tím spíše, že ani tehdejší noviny nepsaly o nějak dramatickém průběhu popravy. Je však možné, že by taková zpráva neprošla cenzurou. Údajně se ale Hummelové nezlomil vaz, začala se dusit a části přítomných se udělalo špatně. Rozhodně tuto informaci šířil nový vídeňský popravčí Lang, o němž bylo ale známo, že byl chvástavý a často si vymýšlel. Podle Pražského ilustrovaného kurýra alespoň případ utýraného děvčete vzbudil větší zájem o týrání dětí a vídeňské úřady instruovaly příslušné policejní orgány, aby napříště nepodávaly na rodiče žaloby jenom za porušení domácí kázně, ale rovnou za ublížení na zdraví s nepřátelským úmyslem.

Povedená rodinka Slaničkových z Nového Strašecí plnila stránky novin v roce 1901. Bratři Antonín, Václav a Emil Slaničkové zavraždili svého otce, krejčovského mistra Josefa Slaničku. O vraždě věděla i jejich matka. Na starého Slaničku se vrhli jednoho dne ráno, když ještě ležel v posteli. Škrtili jej a mlátili sekerou. Bezvládné tělo pak odnesli do kůlny v domnění, že je otec už mrtvý, jenže Slanička st. se probral a začal volat o pomoc. Tak se Antonín a Václav do kůlny vrátili a otce dobili sekerou. Pak odvlekli tělo na železniční koleje doufaje, že ho přejede vlak a zakryje tak rozsah zranění, která mu způsobili.

Jenže měli smůlu, ještě než tudy projel první vlak, tělo objevil železniční dělník a zalarmoval četníky. Ti pak snadno po krvavých stopách došli do stavení Slaničkových a objevili v ložnici další nezvratné důkazy. Zatčeni byli všichni tři bratři i matka. Emilu Slaničkovi se nepodařilo prokázat nic víc, než že při činu hlídal, a matce, že syny naváděla a o všem věděla, a tak oba dostali několikaletý trest žaláře. Antonín a Václav však dostali provaz.

Poprava se konala v Praze, a přestože bylo rozdáno jen několik desítek vstupenek, dav zcela zaplnil přilehlé Karlovo náměstí a Vodičkovu ulici. Přihlížející neviděli však nic, protože do budovy trestního soudu nebyli bez vstupenek vpuštěni. Oba Slaničkové byli utrápení, noc strávili každý sám se svým knězem. Oba se vyzpovídali, při mši v kapli seděl jeden v ženské a druhý v mužské části, aby na sebe neviděli. Mše se sloužila brzy ráno v den popravy pouze pro odsouzence, mohli tak přijmout svaté příjmání. Slaničková byla předvedena z vězení, aby se se syny mohla rozloučit, a navštívila je i sestra. Synům dala matka v kapesníku kus svého copu. Antonín požádal kněze P. Baťhu, aby mu jej pak položil v rakvi na prsa. Antonín se hroutil a upadal do mdlob, Václav se choval docela zmužile.

Popravě přihlíželo asi dvě stě lidí, z toho většinu tvořili úředníci, četníci a vojáci, zbytek diváci se vstupenkami; někteří si k tomu přinesli divadelní kukátka. Odsouzence Wohlschlagerovi zase předával vrchní rada dr. Viktor Wokaun. Mezi šibenicemi stála zástěna, Václav byl přiveden až po Antonínově smrti.

Wohlschlager si na Antonínovi vyzkoušel novinku. Namísto koženého šnerovacího pásu mu upevnil pouze provaz pod paže. Kazajka se podle Wohlschlagera musela dlouho připínat a odsouzenec tím protahováním zbytečně trpěl. Ukázalo se, že provaz je na vyzvednutí odsouzence úplně dostačující.

Národní listy při té příležitosti ještě vypočítaly, co všechno Slaničkové v poslední den snědli, vypili a vykouřili, a kolik to daňové poplatníky stálo. Objednali si mnoho cigaret a doutníků různých značek, vepřové a telecí pečeně, šunku od kosti, švestky, sladké rohlíčky, černé a bílé kávy, plzeňské i obyčejné pivo a víno.

Vojín Jan Řehoř popravený téhož roku byl další případ, v němž Wohlschlager považoval trest smrti za zbytečně přísný. Řehoře soudil vojenský soud v Českých Budějovicích a přitížilo mu i to, že byl už předtím často kázeňsky kárán. Řehoř při cvičení neprovedl správně jeden úkon, za což byl desátníkem Emanuelem Blažkem – podle výpovědi všech svědků nijak ostře, Blažek byl obecně pokládán za kamarádského a Řehořovy prohřešky spíše kryl – zkritizován. Řehoř odpověděl, že mu ukáže, jak se správně natahuje, a před celou nastoupenou rotou ho zastřelil. Řehoř nesl trest úkorně, činu litoval, chtěl odprosit rodiče Blažka. Smrti se velmi bál, a když ho Wohlschlager poutal, ještě prosil o milost.

„Bohužel nemohl jsem mu ji poskytnout, ačkoli jsem byl toho mínění, že by byl desetiletý žalář odčinil jeho zločin a Řehoř by se polepšil. S politováním jsem pokrčil rameny a pokračoval jsem dále v poutání. Když viděl, že doufal marně v milost, zvolal: ‚Rychle, rychle‘. Pospíšil jsem si, jak jsem jen mohl,“ zapsal si kat. Řehoř byl nemanželský, svého otce neznal, před vstupem do vojska se toulal po Srbsku a Uhrách. Co se stalo s matkou nevěděl. Vychovávali ho teta a strýc ve Vídni, pocházel však od Jindřichova Hradce a rody Řehořových z okolí požádaly noviny, ať rozhodně zdůrazní, že to není jejich příbuzný.

Bukovina normálně spadala do pravomoci vídeňského popravčího, ale Lang byl v roce 1902 odvolán do Terstu, kde bylo vyhlášeno stanné právo. Popravu Ivana Chortinka v Černovicích, dnes Černivcy na Ukrajině, tak vykonal Wohlschlager. Šlo o vraha otce a nevlastní matky, zavraždit chtěl i sestru, ale ta mu utekla. Chortink litoval a choval se „docela statečně“, ze šibenice volal, ať mu lidé odpustí a smrt měl rychlou.

Roku 1902 byl popraven i Jan Jaroš v Hradci Králové. Tulák Jaroš potkal šestnáctiletou švadlenu Marii Suchánkovou z Lipí u Náchoda a „činil jí nemravné návrhy“. Děvče se „špinavému tulákovi“ vysmálo, což Jaroše rozzuřilo a udeřil ji několikrát do hlavy holí. Pak mrtvé tělo odtáhl do houštiny a rozsekal na malé kousky. „Abych to čisté srdce nezničil, tedy jsem ho vyřízl,“ objasnil Jaroš před soudem. Další ostatky děvčete spálil.

Brzy se prozradilo, že do Hradce už přijel kat a početné davy se sešly před hotelem „U Stromu“, kde byl ubytován i s pomocníky Dresslerem a Tomsou. Tvořily se sáhodlouhé fronty na vstupenky, ale bylo jich vydáno jen 60. Jaroš se ve vězení choval nepřizpůsobivě, stále klel a zuřil, zvláště když mu sdělili, že žádost o milost byla zamítnuta.

Nakonec se však uklidnil, požádal o hovězí roštěnku s okurkovým salátem a víno a nechal přivolat kněze. P. Brabec s ním strávil celé odpoledne a noc. Na návštěvu si přál vidět svou milenku, ta nebyla k nalezení, tak jí psal dopis, svým dětem podepsal svaté obrázky.

Jak se blížila hodina popravy, Jaroš byl čím dál tím zkroušenější, vyzpovídal se a přijal při mši svaté přijímání. Nad ránem ještě žádal o uzenku, ale protože nebyla k sehnání, přinesli mu šunku. Cestou na popraviště ho podpíral kněz Brabec s bohoslovcem z hradeckého knězského semináře. Lidé obsypali okna a střechy okolních domů. Mimochodem, ačkoliv nebyla umožněna účast ženám, matka Suchánkové měla výjimku. Smrt vraha svého dítěte tak sledovala „z příhodného místa“.

Podle Wohlschlagera došlo k nepříjemnému incidentu, když jeden z diváků omdlel ve chvíli, kdy byl Jaroš vyzdvižen vzhůru. Dav nevěděl, co se stalo, a začal se tlačit dopředu. Po popravě se opět část lidí vydala odřezávat třísky ze šibenice. Mrtvola Jaroše byla pohřbena na Pouchově v oddělení sebevrahů.

Pro krádeže několikrát trestaný nezaměstnaný číšník Antonín Fischer byl Wohlschlagerovým posledním popraveným za staré monarchie. U Karlových Varů se se svým kumpánem vydali do lesní restaurace, která patřila manželům Honischovým. V restauraci obsluhovala paní Honischová, na kterou Fischer vytáhl revolver a žádal o vydání peněz. Vzápětí na ni vystřelil, ale rána nebyla smrtelná. Paní Honischová na překvapeného Fischera skočila a začala křičet, takže jí přiběhl na pomoc pan Honish i s hospodyní.

Pana Honische Fischer smrtelně zranil. Odsouzen byl za jednu dokonanou a jednu nedokonanou vraždu a popraven v Chebu v květnu 1903. Fischer se třikrát vyzpovídal, napsal dopis své staré matce a snažil se chovat statečně. Řekl, že je mu milejší smrt než doživotí. Nejedl ani nepil, veškerý čas věnoval modlitbám. Zemřel za několik vteřin.

A to byla poslední poprava, kterou Leopold Wohlschlager vykonal v rakouské monarchii. Dalších 11 let císař všem odsouzeným k smrti udělil milost. V českých zemích se proto proslýchalo, že už kvůli věku nechce žádné rozsudky smrti podepisovat, ale jak podotýká Wohlschlager, asi to nebylo přesné, protože vídeňský i pešťský kat měli práce dost a dost. Na Wohlschlagera se v Praze mezitím téměř zapomnělo, což kvitoval s povděkem. Za první světové války popravovali popravčí čety složené z vojáků nebo dobrovolníci.

Pokud jde o další zaměstnání, Wohlschlager nejprve dlouhá léta pracoval v zlatnické dílně mistra Studeného, pak se zaměstnal u jednoho přítele, s nímž se u Studeného spolu učili. Vlastní živnost si nezřídil, protože byl spíše nectižádostivý člověk. V roce 1913 zanechal i práce v dílně a pracoval z domu na konkrétní objednávky. Měl tak více času na rodinu.

V první světové válce padl jeho syn, také zlatník, Rudolf. Narukoval a od roku 1914 byl nezvěstný. Do války táhl i syn Ludvík, který byl jako hudebník zařazen k 16. pěšímu pluku a na ruské frontě padl do zajetí. Vrátil se do Prahy až dva roky po válce i s manželkou Jelizavetou, kterou si vzal v dnešním Uzbekistánu. Smrt syna Rudolfa Wohlschlagera hodně zasáhla a vůči staré monarchii zahořkl, jak je patrné z jeho vzpomínek.

Svůj kufřík s provazy zase vytáhl až za nové Československé republiky.

Konec druhé části.

První díl

Prameny:

Wohlschlager, Leopold: Ve službách spravedlnosti za Rakouska i Republiky

Devecseri, J. L.: Memoiren des prager Scharfrichters J. P.

„Paměti pražského kata“ a „Syn pražského kata“ (Vladimír Šindelář)

Archiv Milana Pipergera

Archiv Justina Pipergera

Další osobní archivy

Archiv hlavního města Prahy

Digitální knihovna Kramerius

archivy.olomouc.eu