Spojeni oprátkou. První popravčí masarykovského Československa

První díl seriálu o Leopoldu Wohlschlagerovi najdete zde; druhý díl zde.

Wohlschlagerovými vlastními slovy: „V srpnu 1914 vypukla válka, podnícená závistí a falešnou ctižádostí panujících a nezodpovědných monarchů, ona válka, která si vyžádala miliony lidských obětí a stála milionové statky. Byl jsem tehdy 59 let stár, tedy již tak stár, že nemusel jsem nastoupiti aktivní službu. Říkalo se mi všude: ‚Pane Wohlschlager, v této válečné době budete míti práce.‘ Bohu díky, nedošlo k ní. Po celou dobu války nevykonal jsem žádnou popravu. Na žádném z oněch hrůzných činů, které Rakušané vykonávali ve jménu zákona na cizích přináležejících národech, nebyl jsem zúčastněn. Nikoliv snad proto, že nebyl jsem jako ‚politicky nespolehlivý Čech‘ povolán na frontu, ale jednoduše proto, že tam každý kaprál měl právo býti popravčím takzvaným podezřelým individuím, nejčastěji chudým polským sedlákům. Rakušané provedli s takovým ubožákem ‚krátký proces‘, správněji žádný proces, a pověsili jej na nejbližší strom. Takové ‚exekuce‘ na lidech, kteří nerozuměli ani řeči, jakou k nim mluvili, bylo viděti po válce v každém druhém knihkupectví.“

Po několika měsících od vzniku samostatného státu byli všichni někdejší rakouští státní úředníci vyzváni, aby se buď přihlásili do služeb novému státu, anebo se vzdali míst ve státní správě.

Wohlschlager se přihlásil, ačkoliv se v té době diskutovalo o tom, zda nebude trest smrti v mladé republice zrušen, protože prezident Masaryk byl jeho celoživotním odpůrcem. Ale nestalo se; Wohlschlagerovi bylo sděleno, že ve svém úřadě může zůstat.

Složil novou přísahu a obdržel dekret československého mistra popravčího. Jeho plat byl stanoven na 15 tisíc korun ročně s příplatkem 500 korun za každou exekuci. V nastalém zmatku se o jmenování kata ani nepsalo. Poprvé se Wohlschlagerovo jméno objevilo za republiky v novinách až roku 1920, když byl odvolán do Berehova na Podkarpatské Rusi, kde bylo vyhlášeno stanné právo. Žádnou popravu tam však nevykonal.

Premiéra zbabělého vraha

Kolem šesté hodiny ranní 15. února 1922 objevili obchodníci Karel Hazuka a Josef Sviták s výměnkářem Františkem Kostrounem cestou na jarmark do Deštné dvě mrtvoly. Těla dvou soukromých řezníků Josefa Řeřichy a Václava Birnbauma ležela kus od sebe za obcí Pohoří.

Z ohledání místa činu bylo zřejmé, že jako první byl napaden Řeřicha, který byl silnější postavy a ještě po první ráně se bránil, o čemž svědčil zdupaný sníh a množství krvavých skvrn. Zemřel až po druhé ráně. Birnbaum se dal na útěk přes pole, pachatel po něm střílel, ale dvě rány nebyly smrtelné, až třetí rána do hlavy z blízké vzdálenosti ano.

Řezníci měli utrhané knoflíky na kabátech a vestách a zmizely jejich náprsní tašky. Lup byl na svou dobu velkolepý, dohromady asi 41 tisíc korun. Na místě se našly náboje 7,65 mm Browning.

Ještě téhož dne byl zadržen šestatřicetiletý recidivista Ludvík Novák z Malých Bednárců (dnes Bednáreček u Jindřichova Hradce). Podezřelý muž měl na různých místech zakrvácené šaty, byl mokrý, jak se snažil skvrny sněhem očistit, a u sebe větší obnos peněz (necelou tisícikorunu, zbytek peněz ukryl), než byl schopen vysvětlit.

Krajským soudem v Táboře jakožto soudem porotním byl Ludvík Novák všemi 12 hlasy uznán vinným ze zločinu dvojnásobné loupežné vraždy a odsouzen ke ztrátě volebního práva a trestu smrti provazem. Měl také státu uhradit náklady trestního řízení a vdovám Anně Řeřichové a Boženě Birnbaumové a jejich nezaopatřeným dětem každé po 20 tisících korunách za ztrátu živitele (zda a byly tyto sumy následně vymáhány není známo). Zmateční stížnost v Novákův prospěch byla Nejvyšším soudem v Brně jednomyslně zamítnuta. To ale stále neznamenalo, že bude popraven.

Stejně jako pozdní císař František Josef i prezident Masaryk s tresty smrti šetřil a naprosté většině odsouzených uděloval milost. Podle statistiky, kterou zveřejnilo Právo lidu v den popravy 9. ledna 1923, bylo roku 1919 odsouzeno k trestu smrti 15 osob, v roce 1920 již 26 osob, v roce 1921 dokonce 36 a jen za první polovinu roku 1922 dalších 22 osob. Části byl trest zmírněn po odvolání, ale většině prezident udělil milost.

Proto i Novák očekával dobré zprávy a když mu bylo oznámeno, že žádosti o milost nebylo vyhověno a bude následujícího dne popraven, vykřikl: „Dle kterých zákonů smíte mne usmrtiti?“ – „Dle platných zákonů,“ zněla odpověď. Těžko říct, proč byla právě Novákovi milost odepřena.

Možná kvůli dvojnásobné loupežné vraždě, kdy na oběti zaútočil zezadu, možná kvůli bohaté trestní minulosti, kdy předchozí výkony trestu na něj zřejmě neměly nápravný efekt, možná Masaryka vyděsila ona stále stoupající křivka těžkých zločinů.

Se smrtí Novák vůbec nepočítal a to, že rozsudek má být vykonán neprodleně, ho zaskočilo ještě víc. Toho důkazem je i dopis, který psal své rodině, kde přiznal, že spoléhal na udělení milosti a dokonce počítal s tím, že si část kořisti ještě na svobodě užije.

Pravopisná a obsahová podoba dopisu také podle Práva lidu svědčí o tom, že Novák není mdlého rozumu a zanedbané výchovy, jak se pokoušel předstírat. Bylo mu nabídnuto, aby si vybral jídlo a pití dle svého přání, ale Novák byl tak nervózní, že si objednal jen párky k zahnání nejhoršího hladu. Rozloučit se s ním přišel otec a sestra, večer pak do jeho cely vstoupil kněz. Díky jeho přítomnosti v noci dokonce spal, jen hlasitě mluvil ze spaní.

Poprava se konala na nádvoří věznice v Táboře, samotný Novák Wohlschlagera nikterak nezaujal. Jednalo se podle něj o tuctového kriminálníka, který svou činnost vystupňoval až ke dvěma loupežným vraždám. Své oběti napadl zezadu a se střelnou zbraní, což nesvědčí o zvláštní odvaze. Trestu se Novák bál, byl bledý, chvěly se mu rty.

Těsně před smrtí se ještě obrátil na kněze, který stál dole pod šibenicí, se slovy: „Modlete se za mne.“

S komunistickou legitimací v kapse

„Jak hodinář z Bráníku přišel k svému zániku“. Tak se jmenoval kuplet, který vyšel v edici jarmarečních písní s názvem Veselost (!) v roce 1922. Ve skutečnosti to ale taková legrace nebyla. Zakrvácené mrtvoly hodináře Josefa Ledeckého, jeho manželky Viktorie Ledecké a dcery Viktorie Ledecké mladší byly nalezeny v jejich bytě v Braníku 12. března 1922.

Josef Ledecký ležel v dílně, Viktorie Ledecká v kuchyni a Viktorie ml. v předsíni. Pachateli brutální trojnásobné vraždy byli bratři Josef a Jan Kolínští. Vražedné nástroje: montérské železné kladivo a přes 30 cm dlouhá ocelová roura. Na rodinu Ledeckých se Kolínští připravovali skoro týden. Hodináři Ledeckému pracujícímu ve své dílně zasadil Josef Kolínský ránu ocelovou rourou do temene hlavy. Poté pachatelé běželi do kuchyně, kde mnoha ranami oběma vražednými nástroji zavraždili Viktorii Ledeckou.

Při prohledávání bytu byli vyrušeni příchodem dcery Viktorie, na kterou se Josef Kolínský vrhl hned v předsíni a také ji usmrtil. Následně vyvražděné rodině Ledeckých z bytu odcizili mnoho cenností a více než 26 tisíc korun v hotovosti. Zemský soud v Praze jako soud porotní odsoudil oba bratry k trestu smrti, Janu Kolínskému však prezident udělil milost.

Josef Kolínský, narozený roku 1896, povoláním elektromontérský dělník, měl být popraven pouhých 15 dní po Novákovi na dvoře pražského zemského soudu. Protože se jednalo o popravu v Praze, ve středu všeho dění, zájem tisku byl jako vždy živější než u poprav mimopražských. Navíc šlo o první pražskou popravu od bratrů Slaničkových v roce 1901.

Proti popravě Kolínského k tomu ostře brojilo Rudé právo.

Kromě celkem neutrálního zpravodajského článku zde vyšlo hned několik textů, kde byl kritizován trest smrti a Masaryk, mimo jiné texty Kat zachráncem republiky a První popravy v ČSR a statistika. První text kritizuje trest smrti jako nehumánní, zvláště pozoruhodný je ale druhý text, protože v něm Rudé právo argumentuje, že v bolševickém Rusku je k trestu smrti v přepočtu na počet obyvatel odsouzeno méně lidí než v Československu.

Inu, komunistické pojetí reality… A proč se vlastně Rudé právo pustilo do boje proti trestu smrti tentokrát s takovou vervou? Možnosti jsou dvě.

Zaprvé bylo těsně po atentátu na ministra Rašína, který spáchal anarchokomunista Josef Šoupal (bylo mu 19 let a jako mladistvý nemohl dostat trest smrti). A zadruhé, jak trochu zlomyslně upozornily Národní listy v textu Vrah Kolínský – komunista, Josef Kolínský byl organizovaným příslušníkem KSČ a v jeho kabátě byla nalezena komunistická legitimace.

Postoj Rudého práva k trestu smrti kritizovaly i další noviny, buď jen polemickou obhajobou trestu smrti, nebo také s poukazem na fakt, že komunisté brojí proti trestu smrti u svého soudruha.

To si Rudé právo nemohlo nechat líbit a reagovalo sáhodlouhým uraženým článkem, kde opět horuje proti trestu smrti („my jsme bezvýhradně proti trestu smrti“, „chorobné útvary společnosti nedají se vyléčiti katem Wohlschlagerem“), kritizuje zastaralost justice obecně, bagatelizuje bolševická zvěrstva v Rusku, útočí na ostatní noviny a politiky, a slibuje, že až se dostanou komunisté k moci, jejich političtí nepřátelé „nebudou popravováni, nýbrž budou moci vystupovat v kabaretu na Václavském náměstí“.

Na to reagovalo ještě několik komentátorů jiných novin. Veřejnost těmto politickým půtkám tehdy asi nevěnovala velkou pozornost, některá slova uzrají časem, a tato uzrála až po roce 1948.

Kolínský přijal zamítnutí žádosti o milost celkem klidně. Rozloučil se s předvedeným bratrem a matkou, vězeňského inspektora požádal, aby mu ustřihl pramínek vlasů a předal ho matce. K jídlu chtěl jen salám, pivo a cigarety. Měl návštěvu duchovního a po jeho odchodu si četl v Bibli. Pozdě do noci hrál karty se svými žalářníky (ti v poslední den odsouzence nejen hlídali, ale také obsluhovali, a měli jeho přáním vyhovět, pokud to šlo).

Podle Wohlschlagera ještě těsně před popravou vzkázal poděkování Masarykovi za milost, kterou udělil jeho bratrovi. Jeho poslední slova byla: „Pozdravujte všechny!“

Kolínský odmítl katolického kněze a požádal o českobratrského duchovního, v čemž mu bylo vyhověno. Dále k popravě nebylo připuštěno obecenstvo na vstupenky, účastnit se mohli jen soudní úředníci, popravčí s pomocníky, policejní asistence, advokáti, žurnalisté, předseda správní komise Velké Prahy dr. Baxa a pražští obecní starší.

„Když se roznesla po Praze zpráva, že Kolínský bude popraven, shromáždil se před presidiem zemského soudu dav senzacechtivých individuí, který se domáhal, aby mu byl povolen vstup na popravu. Byli odmítáni a vykazováni ze soudní budovy. Pro současné poměry je příznačné, že musil býti vydán přísný zákaz fotografování a dokonce filmování popravy. Našli se totiž lidé, kteří o povolení k tomu žádali,“ informuje Rudé právo.

Už po popravě vyšla také v Národních listech zpráva, že se zaměstnanec německé univerzity pokusil přímo z pitevny patologického ústavu ukrást kus Kolínského oprátky a že se v Praze opět čile obchoduje s kousky provazu či třískami ze šibenice.

Světák z Pardubic

Další popravený Jindřich Bažant byl důkazem, že zločinnost ani vymýcením chudoby nezmizí, jak se domnívalo Rudé právo. Bažant se narodil roku 1893 v Pardubicích do bohaté a všeobecně oblíbené rodiny. Rodiče jej měli rádi, netrestali ho.

Pracoval u svého otce obchodníka, ale většinu času mu zabíraly jeho milostné aféry. Současně udržoval tři poměry a všechny ženy na něj nějak tlačily: dvě se jej snažily přimět k sňatku, třetí po něm chtěla peníze za nakažení pohlavní chorobou. Bažant se to rozhodl řešit rezolutně.

Marie Šafaříková byla Bažantovou sestřenicí, nějaký čas pobývala u Bažantů a s Jindřichem měli milostný poměr. Rodiče z obou stran o tom věděli, ale svazku nepřáli.

Údajně pod záminkou společné sebevraždy (protože rodiče nechtěli dát „Jindrovi a Máně“ povolení k sňatku) vylákal Šafaříkovou na Slovensko, odkud zaslali rodičům pohlednici a kde nejprve podnikali v okolí Štrby výlety. Když se utábořili u Zeleného plesa a Šafaříková usnula, zastřelil ji Bažant revolverem. Mrtvolu polil lihem a postavil kolem ní dřevěnou hranici. Na místě čekal, až jeho milenka zuhelnatěla. Pak její ostatky zatížil kameny.

Josefa Pavelková pracovala jako prodavačka v obchodě Bažantova otce a v době vraždy byla těhotná. Původně Bažant udržoval poměr s její sestrou Marií, ta se mu za rozchod pomstila krádeží zboží. Aby ji nežaloval, nabídla mu dluh splatit svou sestrou Josefou, kterou na to připravila, a tak mu Josefa byla po vůli.

Po nějaké době Pavelková otěhotněla a chtěla se vdávat. Bažant ji po vraždě Šafaříkové pozval, aby za ním přijela na Slovensko, setkali se na nádraží v Trenčianskej Teplej. Ubytovali se v Trenčíně v hotelu jako „Jindřich Bažant s manželkou“.

Po dvou dnech ji Bažant zastřelil při procházce k Váhu. Použil tentokrát jiný revolver než u Marie Šafaříkové, a také jí zohavil obličej, aby nebyla k poznání. Mrtvolu pak hodil do Váhu, odkud ji až po roce vylovili rybáři.

Božena Říhová sloužila v domácnosti Bažantových mezi podzimem 1923 a létem 1924. Také ona s Bažantem brzy navázala intimní poměr, načež zjistila, že je nakažena pohlavní nemocí. Žádala po něm odškodnění 5 tisíc korun, Bažant jí dal 1 500 a ve stycích ještě nějaký čas pokračoval. Pak se však rozkmotřili definitivně, Říhová si najala pardubického advokáta dr. Vítka a zvýšila svůj nárok na 7 500, přičemž prostřednictvím právníka podala na Bažanta žalobu ke krajskému soudu v Chrudimi.

Bažant se od svého advokáta dozvěděl, že spor pravděpodobně prohraje. A tak už cestou ze Slovenska napsal ještě ve vlaku jakési plakáty, v nichž upozorňoval mládence z Hulic a okolí, aby se „chránili Boženy Říhové jako prašivého psa, že je nakažena, že to je vlastně zvíře v podobě ženy“.

S Říhovou se umluvil na večerní schůzku u její rodné vsi, kde ji střelil zezadu do hlavy a do stehna, pak jí zasadil kladivem několik ran do hlavy, až přerazil topůrko, načež polil těžce zraněnou Boženu benzinem a sirkou zapálil. Říhová ale zázrakem přežila, byť s popáleninami či se „zbytky náboje v dásni“ pak musela žít celý zbytek života.

Bažant po zatčení tvrdil, že se jmenuje Heger a je z Moravské Ostravy, přestože důkazy proti němu byly více než přesvědčivé – byly u něj nalezeny věci zemřelých dívek, revolver, kterým zavraždil Pavelkovou a střílel po Říhové, a lístek ze šatny na Wilsonově nádraží, kde se našlo množství zakrváceného prádla.

Jednoho dne, když Bažant ještě spal, vešel do jeho cely policejní inspektor a vykřikl: Bažant! „Heger z Ostravy“ hned vyskočil a šel úředníku vstříc. Přesto i dál zapíral, výpovědi často měnil a po nějaké době navíc začal simulovat duševní chorobu, pro kterou ho opakovaně vyšetřovali lékaři a byl dokonce poslán do Prahy na psychiatrii.

Všichni lékaři však vydali posudky, že je příčetný a duševní chorobu předstírá. Bažant se pořád stavěl hluchoněmým, nechtěl mluvit ani se svým obhájcem, význačným židovským advokátem dr. Rosenfeldem. Také odmítal přijímat potravu, neodolal jen „pečeným buřtíčkům“, jichž naproti tomu snědl tři čtvrtě kila. Vzhledem k chování svého mandanta tvrdil dr. Rosenfeld, že Bažant patří do blázince, ne na šibenici.

Porota kutnohorského soudu ve složení 10 mužů a 2 ženy odsoudila Jindřicha Bažanta za dvě dokonané a jednu nedokonanou vraždu ke ztrátě volebního práva a trestu smrti oběšením. Zmateční stížnost v jeho prospěch byla při hojně navštíveném veřejném líčení před Nejvyšším soudem v Brně zamítnuta dne 27. ledna 1927. K prezidentské milosti doporučen nebyl, avšak pro případ jejího udělení byl navržen doživotní trest. Masaryk nicméně rozsudek smrti 24. června 1927 potvrdil a 28. června měl být vykonán.

Wohlschlager přijel do Kutné Hory, kde byl naposledy pracovně v roce 1888. Tehdy tu se svým otčímem Pipergerem těsně před jeho vlastní smrtí popravili vrahy Přenosila a Augusta. Wohlschlager píše, že kromě dvou pomocníků jej doprovázel i jeho zeť, který jej „chtěl cestou podpořiti“. Stejně jako v roce 1888 se ubytovali v „Poště“, tentokrát se ale vyskytl problém. Chtěli po nich legitimace, a protože se nikdo neměl o příjezdu kata dozvědět, musel poněkud vykolejený hoteliér slíbit, že nic neřekne. Poprvé se také Wohlschlagerovi stalo, že první truhlář nechtěl šibenici zhotovit, uspěl až u druhého.

Bažantovi přišli sdělit zamítnutí žádosti o milost a ještě naposledy ho vyšetřil lékař. „Jest duševně zcela normální,“ zněl poslední verdikt. Když už nebylo cesty zpět a za Bažantem přijel na návštěvu bratr, zanechal Bažant simulování, hlasitě se rozplakal a skočil bratrovi kolem krku. Po odchodu bratra se Bažant rozmluvil před dr. Rosenfeldem a žalářníky.

Tvrdil, že on je tu vlastně obětí, že je citově založen, že oplakával i smrt svého psa a myslel si, že „smrt bude pro ně spánkem, vykoupením“. Vraha z něj udělal podle jeho slov osud.

Kněze si Bažant, který z církve vystoupil, nepřál, nechtěl ani nic speciálního k jídlu. Zato si vymýšlel, pokud šlo o oblečení. Tvrdil, že to nejsou jeho šaty, že mu nesedí, že mu je ukradli na separaci a požadoval nové. Žalářníci se mu omlouvali a sháněli nové kusy, když však Bažant žádal i nový límeček, rozhostilo se trapné ticho.

Vězeňskému lékaři Bažant sdělil, aby vyřídil do novin, že Šafaříkovou opravdu miloval, což ten mu slíbil a jedné žurnalistce prý vzkaz předal. Pak Bažanta hladil po vlasech se slovy: „No tak, pane Bažante, já myslím, že vina je usmířena.“

Bažant si dále stěžoval, že je v cele zima, a tak žalářníci hned topili a donesli mu teplou přikrývku. Zbytek dne trávil korespondencí, psal úhledným písmem dopisy rodičům a dalším příbuzným, pouze pil kávu a přikusoval rohlíky.

Ráno drobně pršelo, už v šest hodin stála před krajským soudem vojenská stráž, která vytlačovala dav od budovy. Na přání Bažanta držel jeho obhájce dr. Rosenfeld v rukou fotografie Marie Šafaříkové a Bažantovy matky. Bažanta nedoprovázel kněz, po přečtení rozsudku ještě požádal, zda by mohl políbit fotografii Šafaříkové. Bylo mu to dovoleno, Wohlschlager mu ji od dr. Rosenfelda podal. Popravě přihlíželo asi 40 osob.

Synovo tělo si vyžádali rodiče, kteří nechali zhotovit drahou šedozelenou rakev, pro kterou poslali furgon, na němž byl Bažant odvezen ke kremaci do Pardubic. Strangulační rýhu na přání rodičů zakryli hedvábným šátkem. Paní Bažantová syna nemohla přijet před smrtí navštívit, protože prý ze šoku nad tím, co provedl, těžce onemocněla.

„Tak skončil se život člověka, jehož výchova byla dobrou, jehož však cynická povaha na šikmou dráhu zločinu uvedla,“ zapsal si Wohlschlager.

Ztracený případ

Mord, k němuž došlo v noci na 10. dubna roku 1926 na samotě Doyscherhof nedaleko Mariánských Lázní, se svou krutostí naprosto vymykal všemu v té době známému. Loupežný vrah v tomto případě útočil i na malé děti.

Jedenáctiletý syn statkáře Kašpar Döllner té noci probudil patnáctiletého čeledína Wilibalda Weidla s tím, že někdo napadl sekerou jeho rodinu. Spolu šli do nedalekého stavení k dědečkovi říct mu, co se stalo. Když starý Döllner vstoupil do místnosti a rozsvítil lampu, naskytl se mu strašný obraz.

Ve společné ložnici, kde spolu spali členové rodiny a služka pečující o sedmiměsíční Mariechen (Marii), našel několik zakrvácených těl. S výjimkou miminka Marie a právě Kašpara, na nějž se v posteli převalil otec a zakryl jej svým tělem, vrah neušetřil nikoho.

Někteří byli ještě živí, proto stařec poslal Weidla do obce Rockendorf (česky Žitná) pro pomoc. Weidl však nejprve odešel bez lampy, pak mu ve větru zhasla a v lese se ztratil.

Protože se jednalo o samotu, čas hrál v neprospěch zraněných i vyšetřovatelů. Lékař přišel pozdě, stopy ještě v noci zdupali lidé z okolí. Celková bilance: zemřel statkář Rudolf Döllner (40), jeho žena Žofie (37), jejich dvouletá dcera Anna, devítiletý syn Theodor (někdy uváděn Isidor) a služebná Anna Hoffmannová (30). S těžkým poraněním hlavy přežil šestiletý Josef, jehož zachránila služebná svým tělem, bez zranění Kašpar a Marie.

Jediný svědek byl Kašpar. Vypověděl, že muž měl vojenský oděv, a přestože si zakryl obličej, v jeden okamžik se zakousl do perníkového koně na stole a petrolejová lampa mu osvítila tvář. Mluvil německy, ptal se, kde jsou peníze. Matka mu odvětila, že nemají už žádné peníze. Když odešel, Kašpar vyskočil oknem ven a šel zburcovat Weidla.

Na základě výpovědi Kašpara byl vytipován vojín Franz Sandtner (jindy Sandner), několikrát trestaný, mimo jiné pro ozbrojenou loupež na sousedním statku Fichtenhof, který před šesti lety u Döllnerů pracoval jako čeledín, ale byl ze služby propuštěn už po třech měsících. Byl tou dobou vojínem v Prešově, kde měl zrovna dovolenou, a odpovídal popisu vojáka se zrzavými vlasy (když byl ještě ve službě, říkali mu Rotkopf).

V lese byla nalezena sekera, kterou poznal jako svůj majetek velkostatkář z blízkého Schönbachu, a látka, kterou si vrah zakrýval tvář. Sandtner podle své pozdější výpovědi očekával, že na statku najde aspoň 50 tisíc korun, ale našel jen několik stovek v hotovosti. Zaplatil si z nich prostitutku, koupil si nějaké jídlo, holení, kuřivo, a také vojínovi Molnárovi dal 10 kč na soulož. Krátce na to byl v Prešově zatčen, byly u něj nalezeny věci patřící Döllnerům.

O Sandtnerově případu víme mnoho, protože tisk se doslova předháněl ve zjišťování nových podrobností. Sandtner se narodil své matce ve vězení, kde si odpykávala roční trest za krádeže. Za další dva roky matka spáchala sebevraždu, otrávila se fosforem.

Otec tulák a pijan o batole zájem neměl, a tak byl malý František předán obci. V Kadani ho vychovávaly sestry františkánky v místním klášteře sv. Anny. Ve třinácti letech se Sandtner pokusil jednu z jeptišek zavraždit. Ve škole se učil průměrně, byl však povahy líné a násilnické, už v té době rozhlašoval, že „klidně zabije člověka pro cigaretu“.

Učit se ničím nechtěl, a tak mu po jeho čtrnáctém roce obec zadávala drobné práce, byl metařem, razítkoval chlebenky apod. Sandtnerovi se to nelíbilo a vydal se do světa. Měl různé práce, obvykle v nich dlouho nevydržel; někdy ho našli, jak prohledává cizí kapsy, jindy pro vyvolávání rozbrojů s nadřízenými, konflikty s kolegy, agresivitu či surovost vůči zvířatům. Ve 23 letech byl šestkrát soudně trestán, posledně ve výkonu trestu na Borech.

Osobní vlak, v němž byl Sandtner transportován z Prešova, musel některými stanicemi projíždět bez zastavení, protože se na nádražích vytvářely lynčovací davy. V tomto vlaku se také Sandtner k činu přiznal poté, co zjistil, že jede na konfrontaci s Kašparem Döllnerem, kterého si v ložnici nevšiml a o jehož přežití nevěděl. Vojenský soud v Plzni jej odsoudil k vyloučení z československé armády, ztrátě volebního práva a trestu smrti provazem.

Profesně vzato, Sandtnerův advokát dr. Riedl odváděl skvělou práci a za svého mandanta bojoval jako lev. Zkoušel každou možnou kličku. Poukazoval na dědičné zatížení, na traumata z dětství, na údajné spáchání činu v afektu. Zařídil navíc několik psychiatrických vyšetření. I po zamítnutí zmateční stížnosti a nevyhovění žádosti o milost ze strany prezidenta, telegrafoval ještě večer před popravou do Lán prezidentu Masarykovi:

„Nezabiješ – i duše zločinců jsou nesmrtelné.

Provolávaje takto Vaše vlastní slova k Vám, pane prezidente republiky, prosím snažně, udělte milost Františku Sandtnerovi, jehož poprava se má konati zítra o 6. hodině ranní.

JUDr. Riedl“

V Čechách zase zavládla popravní nálada. Vycházela zvláštní vydání, noviny se snažily zachytit každou drobnost, každý detail ze života Sandtnera a rodiny Döllnerových, ze soudního procesu a následné exekuce. Přetiskovaly ustanovení trestního zákona o popravách, přinášely rozhovory s každým, kdo se kolem případu jen mihl. A Českému deníku se podařila věc nevídaná: pohovořil s ním kat Wohlschlager osobně.

Wohlschlager v té době již žádal o odchod do penze, a tak si zřejmě myslel, že půjde o poslední rozhovor v jeho kariéře. S redaktorem Deníku se sešli U Myslíků v Kroftově ulici a novinář byl překvapen jeho mírným výrazem. Řekl, že je až na bolesti v nohou zdráv, že jeho „maminka“ (manželka Josefa) popravy nemá ráda a hlavně ona naléhá na odchod do penze. Také on je rád, že to bude jeho poslední. Mluvili i o katu Mydláři a Wohlschlager řekl, že by mečem popravovat nemohl, protože nesnese pohled na krev.

Zatím se Sandtner v cele číslo 1 chystal na smrt. Žádné příbuzné vidět nechtěl, známky pohnutí nebo lítosti stále nejevil. Chtěl jen pořádné jídlo, pití a kuřivo. Zpíval si chebským dialektem morbidní písně („is scha wieder ana gstorm, gstorm, gstorm“ – „už zase jeden umřel, umřel, umřel“) a dělal oplzlé vtipy. Z blízké restaurace mu přinesli k obědu telecí s knedlíkem, hlávkový salát s vajíčkem, láhev 14stupňového piva a 50 cigaret sportek.

K odpolední svačině z kavárny kávu a čtyři dorty, další pivo, k večeři dva kotlety s bramborem, okurkový salát a pivo. Kněze si přál na 22. hodinu a stále si objednával jídlo, především dorty. Polnímu kurátovi Forstovi se vyzpovídal a chvíli plakal, že jemu ani Bůh odpustit nemůže. Na půlnoc mu přinesli další chod: zase kotlety, chléb, okurkový salát a tři vejce. Poslední přání měl v pět hodin ráno, chtěl černou kávu, kterou dostal.

Na popravišti se choval klidně, i když byl nápadně bledý. Drobně protestoval proti svázání rukou, ale po poučení od duchovního přikývl, že rozumí. V 6:10 ráno byl Sandtner mrtev.

Samota Doyscherhof i sousední obec Rockendorf po vyhnání sudetských Němců, k nimž patřili všichni aktéři oné krvavé noci, zanikla. Statečný Kašpar Döllner zemřel jako voják Wehrmachtu na východní frontě. O osudu Josefa a Marie není nic známo.

Legenda na konec

Wohlschlager věřil, že Sandtnerova poprava bude jeho poslední, ale úřady s jeho penzionováním otálely, a tak jeho kariéru ukončil až muž, jehož jméno mělo „zvuk“ jako to Grasselovo či Babinského. Případ Martina Leciána byl pro noviny požehnáním.

I Wohlschlager o něm píše s jistým respektem, přestože kritizuje kult, který se kolem něj rozvinul, kdy se k němu část společnosti nechovala jako ke zločinci, nýbrž k celebritě.

Martin Lecián se narodil roku 1900 jako sedmé z deseti dětí v Uherském Ostrohu. Matka zemřela v ústavu pro choromyslné, otec opilec posílal děti krást. Martina snad jednou prohrál v kartách a ten musel pak jezdit s cirkusem. S jednou dcerou měl otec údajně dítě, další dcery se živily prostitucí.

Martin skončil v polepšovně, ale v osmnácti ho museli pustit. Hned se dal na dráhu zločinu, při vojenské službě čtyřikrát zběhl a byl pětkrát trestán. Podle Wohlschlagera se nejvíc podobal Janečkovi a Köglerovi. Shromažďoval okolo sebe dezertéry a zločince a spolu kradli a loupili. Protože se jim mnohdy podařilo ukořistit opravdu slušné částky – vykrádali pokladny, takže i sto, dvě stě tisíc tehdejších korun – získali pověst novodobých Jánošíků a část společnosti jim nepokrytě fandila.

Po delším pátrání byl spolu se svou milenkou Marií Křenovskou Lecián v Prostějově zatčen a vzhledem k těžké tuberkulóze hrtanu umístěn do vězeňského oddělení vojenské nemocnice. Odtamtud však uprchl s jiným nebezpečným zločincem, Maďarem Bélou Székelym z Podkarpatské Rusi.

Společně mimo jiné vykradli obchod se zbraněmi a opatřili si slušnou výzbroj. V té době byl už Lecián paranoidní, a tak střílel na kdekoho, o kom si myslel, že „po něm jde“. Později byl souzen za tři dokonané a sedm nedokonaných vražd (pokusů o vraždu, které ale oběť přežila). Jeho řádění nepřežili strážník Rudolf Hanák ze Slavkova u Brna a hlídač podniku Grafona František Marčík. Oba se mu pokusili zabránit v loupeži. Třetí obětí byl strážmistr Antonín Stuchlý, který se krátce předtím oženil a očekával narození dítěte.

Po dalších lidech Lecián střílel, ale rány nebyly smrtelné. Lecián nežil žádným životem štvance, nadále jezdil vlakem a chodil do restauračních zařízení. Po jedné přestřelce v hostinci byl konečně zadržen i s kumpánem Dědkem.

Lecián si byl u soudu vědom své popularity. Nechme mluvit Wohlschlagera, který své paměti psal jen pár měsíců poté: „O přestávkách se novináři předháněli, aby slyšeli něco z Leciánova života a o jeho milostných dobrodružstvích. Uděloval tudíž interwiewy a dával též různé své názory k lepšímu, tak svoji theorii, že ženy milují zlo aj. Samozřejmě otiskly téměř všechny listy tyto filosofické výlevy pana Leciána; zní téměř neuvěřitelně, že jedna zpravodajka moravského listu zapomněla se dokonce tak daleko, že prosila vraha a lupiče o podpis, který dal Lecián nejen jí, ale pak za pár cigaret každému, kdo přišel.“

Protože byl Lecián silně tuberkulózní, objevovaly se v novinách názory, že jeho poprava je zbytečná, protože stejně brzy zemře. A prezident Masaryk opravdu zamýšlel milost Leciánovi udělit. Ten však o svém osudu rozhodl sám. Vojínovi Tomicovi slíbil 50 tisíc korun, když jemu a dalšímu zločinci Ladislavu Kašpaříkovi pomůže k útěku a dá jim svou zbraň. Pak měli Tomicu spoutat v cele, aby na něm neutkvěl stín podezření.

To i provedli, jenže oběma prchajícím zločincům se postavil do cesty maďarský vojín Ferenc Kiss, kterého Lecián zastřelil. Při následné přestřelce mezi dvěma ozbrojenými zločinci a vězeňskou ostrahou padlo více než 50 výstřelů. Nakonec už převaha byla neúnosná, a tak se nechali spoutat a odvést do cely. Vojín Tomica byl při přestřelce raněn a přišel pak o nohu. Vojín Kiss měl doma na jižním Slovensku velkolepý pohřeb s vojenskými poctami, který platil továrník Baťa. Řeč štábního kapitána Weinsteina byla překládána do maďarštiny, kterou celá rodina Kissova i všichni lidé v jeho rodné obci hovořili.

Pak už o trestu smrti nemohlo být pochyb. Do Olomouce přicestoval Wohlschlager, což byl jasný signál, co se bude dít. Lecián byl tou dobou již apatický, nechal si vyholit hlavu a krk, s nikým z rodiny mluvit nechtěl. Přál si k jídlu hovězí polévku, vídeňský řízek s bramborovým salátem, kompot a cigarety. Na ráno si ještě objednal bílou kávu. Kněze původně nechtěl, ale jak se blížil čas popravy, přijal vojenského kuráta Vymětala a vyzpovídal se mu ze svých hříchů. Modlil se s knězem i ráno a choval se smířeně.

Před šestou hodinou ranní na dvůr olomoucké vojenské věznice, kde už čekalo množství vojáků, úředníků a novinářů (jen jeden novinář za jeden list), vyšel malý průvod. Leciána obklopovali čtyři strážní, vedle něj šel ve fialové štole kaplan Vymětal a držel v ruce kříž.

Lecián byl tělesně zchátralý, měl propadlé bledé tváře, jeho rty šeptaly modlitby. Stařičký revmatický Wohlschlager si ale počínal obratně. V 6:01 začali Leciána poutat, v 6:04 už unaveným hlasem oznámil vykonání exekuce. V 6:10 lékař konstatoval smrt. Bylo 6. října 1927. Novináři se hned začali vyptávat Wohlschlagera. Ten, vědom si, že je to opravdu jeho poslední poprava, jim ochotně odpovídal a novináři mu přáli k nové životní etapě.

Už v 8:14 se vrátil rychlíkem do Prahy a započal svůj „život civila“. I když oficiálně odešel do penze až 31. prosince 1928. Symbolicky v roce, kdy uplynulo právě 90 let od narození jeho milovaného otčíma, který předurčil jeho životní cestu. Prezident zemského soudu v Praze mu poděkoval za dlouholetou službu a popřál hodně štěstí do dalšího života.

Ostýchavý introvert měl rád kulturu, s oblibou navštěvoval filmová představení ve Vinohradském biografu Radio (později Květen). Bavit společnost do hospod na rozdíl od Pipergera nechodil. Měl malý okruh důvěrných přátel a lpěl na své rodině. 

Penze si Leopold Wohlschlager moc neužil. Krátce po dokončení svých pamětí v srpnu 1929 ve svém bytě v dnešní Kamenické ulici na Letné zemřel. Bylo mu 74 let, zanechal po sobě manželku Josefu, děti a vnoučata. Před smrtí jej ještě navštívil reportér Egon Erwin Kisch; věnoval mu pak kapitolu ve svém „Pitavalovi“.

Je pohřbený na Olšanských hřbitovech, jeho náhrobek se zde už nenachází.

Prameny:

Wohlschlager, Leopold: Ve službách spravedlnosti za Rakouska i Republiky

Devecseri, J. L.: Memoiren des prager Scharfrichters J. P.

„Paměti pražského kata“ a „Syn pražského kata“ (Vladimír Šindelář)

Archiv Milana Pipergera

Archiv Justina Pipergera

Další osobní archivy

Archiv hlavního města Prahy

Digitální knihovna Kramerius

archivy.olomouc.eu