Spojeni oprátkou. Příběh dvojice českých popravčích

Oba žili v době, kdy se katovské řemeslo už nepojilo se společenským vyloučením a ještě nebylo tabuizováno jako za dob nacistické a komunistické totality, kdy jména popravčích, kteří nepopravovali jen vrahy, zůstávala státním tajemstvím. Piperger a Wohlschlager byli naopak populárními figurkami své doby, druhé poloviny 19. a počátku 20. století. Jako celebrity svého druhu se jak Wohlschlager, tak i jeho otčím Piperger, ještě za svého života podíleli na vydání knih o svých osudech. Jde o dvě rozdílné knihy, které vznikly za odlišných okolností.

Leopoldu Wohlschlagerovi bylo v roce 1928 přes sedmdesát, odešel právě do důchodu a finančně nestrádal. Dlouhá léta patřil k nejlépe placeným státním úředníkům, po odchodu z funkce mu náležela i slušná penze a k tomu si po většinu života vydělával jako zlatník. Žil s manželkou Josefou v hezkém bytě na Letné. Motivace Wohlschlagera sepsat svůj životní příběh byla bilanční povahy. Protože byl výrazně introvertní, o žádnou popularitu nestál a rozhovory dával zcela výjimečně (to však nebránilo některým soudobým žurnalistům si je vymýšlet), pravděpodobně cítil potřebu shrnout a možná i obhájit svoje životní dílo.

Kniha tak věrohodně popisuje jak katův život, tak jednotlivé popravy, také proto, že Wohlschlager pečlivě schraňoval výstřižky z dobových novin. Starý kat v knize i uvažuje nad trestem smrti, dotýká se tématu justičního omylu apod. Své vzpomínky a úvahy Wohlschlager nadiktoval známému, který zůstává anonymní. Knížka Ve službách spravedlnosti za Rakouska i Republiky vyšla těsně před jeho smrtí v srpnu 1929.

Otčím Piperger byl nejenže extrovert, ale k sepsání knížky ho patrně pohnula špatná finanční situace. V roce 1872 byl v důsledku předsudků křivě obviněn z usmrcení své manželky a Leopoldovy matky Reginy a strávil několik dní ve vazbě. Ačkoliv byl po provedení pitvy propuštěn, jeho čalounické dílně se přestalo dařit a nový sňatek celkovou bídu ještě prohloubil. Julie Neradová, sousedka ze stejného domu, byla osoba hašteřivá, o čemž svědčí i množství soudních sporů, které vedla proti kdekomu, a navíc neměla ráda katovy děti. Ten macechu brzy vyhodil a k dětem pořídil opatrovnici.

Z finančních pohnutek se dal dohromady se spisovatelem J. L. Devecserim a v roce 1877 vyšla kniha Memoiren des prager Scharfrichters J. P. s Pipergerovým portrétem na poslední straně, o pár let později u Trachty český překlad. Kniha sice vychází z reálných událostí, ale v zájmu čtenosti ji autor všemožně dobarvoval, k jednotlivým skutečným případům vymýšlel různé fiktivní postavy a příběhy přesně v duchu dobového romantismu.

Kat si nechal namluvit, že se to bude lépe prodávat, asi mu na tom ani příliš nezáleželo, jeho původní motivace byla peněžní. Kniha je tak rozsahem trochu obsáhlejší než ta Wohlschlagerova, ale literaturou faktu je méně. Nicméně Piperger stál u jejího vzniku a kniha většinou popisuje skutečné události, jen k nim nakládá dost romanopisecké omáčky.

Každopádně jde v obou případech o svědectví doby, která se zdaleka nesoustředí jen na výkon poprav. Naopak, odhalují mnoho z „malých dějin“, života a vnímání tehdejších lidí, a samozřejmě přinášejí i specifickou sondu do sociálně patologických prostředí a jevů.

Leopold Wohlschlager se narodil 1. listopadu 1855 v Osijeku ve Slavonii, na území dnešního Chorvatska. Jeho matka se jmenovala Regina rozená Trottlow a pocházela ze sedmihradského Sibiu, dnes v Rumunsku. Byla německé národnosti, nicméně hovořila i maďarsky a rumunsky.

Otec Georg byl vojenský vysloužilec německé národnosti, v Osijeku provozoval hospodu. Leopold měl starší sestru Karolinu (nar. 1850 v Osijeku), mladšího bratra Antona (nar. 1860 v Osijeku) a mladší sestru Marii (nar. 1862 v Osijeku).

Když bylo Leopoldovi šest let, jeho otec ve svých 54 letech zemřel, pravděpodobně byl zavražděn. Vydal se nakoupit pro hostinec víno a jeho mrtvé tělo našli až po několika dnech na břehu řeky Drávy.

Ve svých pamětech Wohlschlager píše, že přepadání a někdy i vraždy kvůli penězům či zboží byly v těchto končinách Uher docela běžné a přespolní pachatelé často unikli spravedlnosti. Lidé neměli příliš velkou důvěru v úřady. V Osijeku Leopold navštěvoval německou obecnou školu a celkově prožíval harmonické dětství.

Po otcově smrti se matka seznámila s mladým „čalounickým tovaryšem“ Janem Pipergerem, který si pronajal pokoj v domě, kde se v přízemí nacházel Wohlschlagerův hostinec. Podle Leopolda k nim „pan Berger“, jak mu děti říkaly, často chodíval, nejprve do hostince, pak i do bytu, a hrával s dětmi karty nebo na schovávanou.

Johann Baptist Piperger se narodil 24. června 1838 ve Štýrském Hradci jako syn tamního popravčího Friedricha Pipergera. Pipergerovi měli 18 dětí, šestnáct synů a dvě dcery, z nichž se skoro všichni dožili alespoň mladé dospělosti, neboť Piperger píše, že kromě jednoho bratra, který zemřel v dětství, se ostatní stihli stát dědici ponurého rodinného řemesla. O to více rodiče investovali do výchovy a vzdělání obou dívek. Manželka Friedricha Pipergera prý pocházela ze slavného pařížského katovského rodu Sansonů.

Pipergerovi synové pak vykonávali hrdelní tresty na různých místech v Evropě: ve Štýrském Hradci, v Záhřebu, v Osijeku, v Mantově, v Benátkách či v Praze. Podle Pipergerova líčení se část bratrů stala obětí různých revolučních událostí. Friedrich Piperger popravoval ještě setnutím hlavy, ale už za jeho života se v Rakousku prosadil humánnější způsob poprav, tedy věšení. Starý Piperger si prý na tuto novotu zvykal nerad.

Mladičký Johann se po absolvování nižší reálky vyučil čalouníkem, poté několik let cestoval po Evropě a nechával se zaměstnávat v čalounických dílnách. Ke katovské práci se poprvé dostal, když přijel do Osijeku zastoupit svého bratra, a tehdy se také jeho osudy protnuly s Wohlschlagerovými. V roce 1864 se s Reginou Wohlschlagerovou oženil v místním kostele, v Osijeku se narodil jejich první syn Hans, v Praze syn Josef.

Piperger se nadále živil jako čalouník, ale vykonával tou dobou už i popravy jako zastupující kat v Osijeku a Záhřebu. Podle Leopoldových vzpomínek se mezi lidmi brzy rozšířilo, kdo je pan Berger ve skutečnosti, a jeho sňatek s matkou se do návštěvnosti hostince, kde rovněž nahradil zemřelého chotě za pípou, promítl spíše negativně.

V zaostalých částech Uher Piperger konstatuje poněkud „odlišný“ přístup ke kriminalitě. Řemeslným loupežníkům, a to i loupežným vrahům, se tu říká „szegény legények“ (ubozí mládenci) a postoj veřejnosti kolísá od soucitu k obdivu. Na hezké mladé vrahy házely ženy před popravou i květiny. Jde o zajímavé doplnění Wohlschlagerovy vzpomínky, že loupežná přepadení byla běžná a jeho otec se jako hospodský někdy dozvídal o skutcích, které kdyby nahlásil úřadům, dotyční by skončili na šibenici. Starý Wohlschlager to ale zřejmě bral s rezervou jako opilecké řeči, nic nikam nehlásil, až se stal obětí sám.

Jisté je, že v roce 1865 se Piperger rozhodl přihlásit do konkurzu o nejprestižnější a právě uvolněné katovské místo v monarchii. O Vídeň, kde zemřel místní kat Hofmann mladší. Jeho nástupcem byl ale jmenován dosavadní pražský popravčí. Poté se spíše z nouze přihlásil o uvolněné místo v Praze a stal se katem pro země Koruny české. Na rozdíl od svého nevlastního syna se ale nikdy česky nenaučil a do smrti byl uvědomělým Němcem.

Rodina v Osijeku prodala hostinec a v prosinci 1865 s desetiletým Leopoldem a dalšími pěti dětmi přicestovala do Prahy. Při té příležitosti si Piperger postěžoval na své katovské služné, které dělalo 420 zlatých ročně a příplatek 84 zlatých na bydlení. Zaměstnal se proto v továrně na nábytek a později si obstaral vlastní dílnu, kde zaměstnával tovaryše a vedl učně. Do učení bylo třeba poslat i syna Poldíka, jak mu otec říkal. V jedenácti letech tak nastoupil do učení k zlatnickému mistru Studenému, který měl dílnu v Konviktské ulici na Starém Městě. Kdo se tehdy chtěl vyučit nějakému řemeslu, musel se učit pět let.

Leopold byl u mistra na byt a stravu společně s dalšími čtyřmi či pěti učni. Kromě práce v dílně chlapci sloužili jako pracovní síla pro mistrovu rodinu a největší problémy měli s tovaryši, kteří se nad ně vyvyšovali, dělali si z nich pochůzkáře a nešetřili pohlavky. Mistra Studeného měl Leopold rád, byl přísný, ale štědrý, při různých příležitostech brával učně a tovaryše do hospody a na kulečník na Břevnově. O nedělích se Leopold vracel domů.

Před Vánoci 1872 zemřela Leopoldova matka. Bylo to krátce poté, co doma udělali zabijačku a paní Pipergerová stihla sdělit přivolanému lékaři, že se jí snad udělalo špatně po zkažených jitrnicích. V reakci na to vzniklo podezření, že pražský kat svou ženu otrávil, a Piperger byl vzat do vazby, kde setrval několik dní a nemohl se zúčastnit manželčina pohřbu (bylo by mu to umožněno, kdyby šel v doprovodu strážníka, což odmítl; mohl se alespoň dívat z okna na průvod). Pražské noviny se v tomto „výjimečném případu v kriminalistice“ zálibně rochnily, zatímco s následnou opravou to nepřeháněly. Když se prokázalo, že paní Pipergerová zemřela přirozenou smrtí, byl Piperger propuštěn, ale nikdy se ze smrti své první manželky nevzpamatoval. Svazek a následná rozluka s Julií (Juliánou) Neradovou mu mnoho klidu do života také nepřinesly. Potřetí se kat oženil po Juliině smrti s pražskou herečkou Pavlínou Procházkovou, se kterou žil do své smrti.

V Praze byl Piperger známý tím, že navštěvoval hostince (byl pravidelným hostem v Černém pivovaru na Karlově náměstí), byl společenský a snad i zábavný. Vzhledem ke svému původu ani neměl mnoho problémů s tím, že lidé věděli o jeho povolání, a ze zvědavců si rád morbidně utahoval. Profesi popravčího měl dokonce na vizitce na dveřích. Jeho vůbec prvním popraveným byl v Chrudimi loupežný vrah Jan Haberhauer (březen 1866). Následně bylo v Praze vyhlášeno stanné právo kvůli protižidovským násilnostem, v takovém případě nesměl kat opustit město.

V červnu téhož roku se hned konala veřejná poprava v Praze. Popraven byl mladistvý číšník Václav Fiala, který brutálně ubodal svou přítelkyni před zraky jejich nemanželského děcka. Fiala byl vyhlášený krasavec a lamač dívčích srdcí, ovšem k ženám se choval jako despota. Na popravu se sešly desítky tisíc Pražanů a většinu davu tvořily jako vždy ženy a městská spodina. Piperger byl složením davu a jeho chováním znechucen, dokonce konstatoval, že „je to horší než v Uhrách“.

(Z jeho popisu pruské okupace Prahy roku 1866 je patrné, jak nacionalistickým Němcem Piperger byl. O této skutečnosti se občas zmiňovaly i české noviny.)

O práci, kterou jeho nevlastní otec vykonává, začal Leopold uvažovat podle svých vzpomínek asi v době, kdy pochopil smrt. Protože se však s otcem styděl o jeho zaměstnání mluvit, četl knížky o katovském řemesle a vyptával se přátel. „Stále jsem pokládal otce za nejlepšího člověka na světě a nevěřil jsem, že by mohl spáchati něco špatného,“ vzpomíná. „A když jsem tak na něho myslil, zvláště za dlouhých zimních večerů, nikdy jsem nemohl uvěřiti, že by byl schopen věšeti lidi, nebo jak jsem se tehdy domníval, rdousiti je. Často jsem měl na jazyku jednu otázku, ale opět a opět jsem se přemohl, snad ze strachu, aby moje sny o jeho bezúhonnosti nebyly rozmetány. Také jsem mnoho přemýšlel o katovském řemesle, opatřoval jsem si o něm knihy, v nichž byli katové obyčejně líčení jako suroví a krvežízniví lidé. Žádný z nich neměl povahu mého otce.“

První příležitost asistovat u popravy se mu ale naskytla už v jeho patnácti letech, a to v září 1871. Popraven měl být v Plzni cikán Jan Janeček, vůdce loupežnické bandy a vrah, který o rok dříve zavraždil nejméně tři osoby. Shodou okolností se jednalo o poslední veřejnou popravu v českých zemích (až do veřejných poprav po druhé světové válce).

Jestli by s ním nechtěl „jet služebně do Plzně“ se Leopolda otčím zeptal v hospodě. Leopold nejprve rázně odmítl, posléze si to však hlavně ze zvědavosti rozmyslel a dovolil se u mistra, aby jej do Plzně pustil. Případ Janeček už dlouho plnil stránky novin. Janeček byl stejný ročník jako Piperger, nikdy v životě nechodil do školy a od útlého dětství se živil krádežemi. V roce 1869 se Janečkovi podařilo uprchnout z dnešních Valdic, kde si měl odsedět osmnáctiletý trest za loupeže a pokus o vraždu. V Poděbradech se jej a další dva členy tlupy pokusil velice naivně zadržet vojenský dovolenec Jan Martykán, kterého Janeček zastřelil. Při jedné loupeži u Podbořan na Žatecku (Janeček byl na svou dobu obdivuhodně mobilní a jeho akční rádius zahrnoval většinu Čech) ubil železným křížem panského čeledína Andreáše (Ondřeje) Rotta. Třetí obětí se stal nedaleko Chrástu u Plzně obchodní příručí Leopold Trávníček, který byl rovněž utlučen k smrti a oloupen.

Janečka se podařilo zadržet až na několikátý pokus a zraněného, a i po zatčení se mu znovu téměř podařilo utéct, přestože byl spoután těžkými okovy. U soudu dostal trest smrti, zatímco jeho bratr (někdy bratranec) Josef doživotí. Další dopadení dostali mírnější tresty. Poprava byla několikrát odložena z bezpečnostních důvodů, neboť ne všichni členové tlupy byli pochytáni a panovaly obavy, že by se mohli pokusit vraha osvobodit.

Ráno otec Leopoldovi představil veškeré náčiní v pracovním kufříku a poučil jej, co se od něj očekává. Do Plzně dojeli vlakem a ubytovali se v hotelu. Následovala rutina každé popravy: museli u místního tesaře objednat šibenici, což byla poměrně jednoduchá a dobře placená práce. Zároveň jeden z tesařských tovaryšů byl ochoten ujmout se role druhého pomocníka. Na popravu museli mít civilní černé šaty. Brzy ráno dorazili do budovy soudu a Leopolda překvapilo, jak srdečně se otec vítá s prezidentem soudu, zemskými rady a státním návladním. Ti se také ptali, jestli si už vychovává nástupce.

Museli jít spoutat Janečka, ten se v cele právě modlil s knězem. Odsouzenec měl nárok na nepřetržitou přítomnost kněze den a noc před popravou, na návštěvy a na poslední jídlo a pití podle výběru. Janeček podle dobového tisku jen pil pivo a vykládal si karty. Janeček se domodlil, umyl, učesal, oblékl si nový trestanecký oděv bez límce. Podle Leopolda byl hezký a na cikána poměrně bledý. Když jej s otcem poutali, ještě se snažil zažertovat.

Popravě přihlíželo asi patnáct tisíc diváků, mnozí z nich čekali celou noc. Město bylo plné vojáků, Janečka přivezli na žebřiňáku obklopeném strážnými, kněz se s ním modlil a držel mu před očima kříž. Samotná poprava trvala jen několik minut. Pro katy té doby by bylo ostudou, když se odsouzenec na šibenici dusil. Cílem bylo zlomení vazu a co nejrychlejší smrt. Leopold se jednak podílel na přípravě šibenice, pak s druhým pomocníkem vytáhli tělo přes kladku vzhůru a potom zase tahali za dolní provaz. Ze zlověstného ticha, které se v davu rozhostilo, a z pohledu na mrtvolu se Leopoldovi udělalo špatně. Smekli klobouky, kněz krátce pohovořil o vině a trestu a všichni se pomodlili Otčenáš za odsouzencovu duši. Následně soudní zřízenci rozdávali odsouzencův životopis a parte zároveň.

Dav se začal rozcházet, ale Leopold s otcem zůstali na popravišti až do večera, tak dlouho muselo podle předpisů tělo viset „pro výstrahu“. Spolu s nimi strážil místo vojenský kordon. Seděli na schodech k šibenici zády k lidem a povídali si. Po setmění tělo sejmuli, uložili do jednoduché dřevěné rakve a ta byla následně zřízenci soudu zahrabána nedaleko popraviště. Poté se vrátili do hotelu. Otec byl se synovým výkonem spokojený, také mu řekl, že to byla poslední veřejná poprava v Rakousku, takže teď „už snad nebude tolik opovrhováno naším stavem“. Zatímco si otec se synem povídali o těžkém životě katů ve středověku, plzeňští představitelé se v noci rozhodli Janečkovy ostatky přemístit z obav, aby se jich nezmocnil zbytek tlupy. V neoznačeném hrobě spočívá Jan Janeček dodnes.

Protože Leopoldovo jméno bylo druhý den ve všech novinách, čekalo jej ve zlatnické dílně velkolepé přivítání. Tovaryši jej vyzdvihli na stůl, odkud musel všem vyprávět, co zažil. „Hochu, tys již v patnácti letech v novinách! Tys již slavným!“ řekl mistr Studený.

„Proklatě slavným,“ odpověděl Leopold.

Krátce na to dostal Leopold „za vyučenou“. Jeho tovaryšským kusem byla zlatá jehlice a několik náušnic. O něco později v Praze vypukla epidemie černých neštovic, které byly omylem diagnostikovány i Leopoldovi. I po padesáti letech si na to vzpomněl, protože byl v nemocnici umístěn na pokoj s člověkem, který skutečně umíral na černé neštovice a kněz, který mu měl dát poslední pomazání, jen ode dveří udělal kříž.

Po Janečkovi další poprava v zemích Koruny české následovala až za pět let. Všem ostatním kandidátům oprátky císař udělil milost, což dělal ve většině případů. Popraven měl být Josef Wagner v Českých Budějovicích. Čtyřiapadesátiletý Wagner se vloupal do bytu, kde zabil starší manžele a jejich služku. Když jej porota odsoudila k smrti, Wagner se rozesmál, že pověšen stejně nebude. Patrně také spoléhal na císařovu milost.

Otcova žádost, aby popravu tentokrát provedl sám, Leopolda zaskočila. Piperger, který v Leopoldovi viděl svého nástupce, se však už tou dobou necítil zdráv a obával se, že při tak malém množství poprav by se Leopold svého „mistrovského kousku“ nemusel dočkat. Věděl, že již provedená poprava je zárukou k získání místa při katovském konkurzu, který tou dobou přitahoval velké množství lidí se zájmem uchytit se ve státní službě.

Poprava se už konala na dvoře věznice, kde bylo přítomných jen několik desítek osob – představitelé soudu, zaměstnanci věznice, lékař, kněz, popravčí, jeho dva pomocníci a novináři. Wohlschlagera překvapilo, že tesařský tovaryš tentokrát nabídku stát se druhým pomocníkem odmítl. Našel si však jiného, řeznického tovaryše. Vše proběhlo „v souladu s předpisy“. Tentokrát vyšlo Wohlschlagerovo jméno v novinách jako jméno kata, který výkon provedl, a ten si všiml, že se k němu teď lidé chovají „vážněji, skoro až s úctou“.

Krátce po Wagnerově popravě musel Wohlschlager na vojnu. Sice se velmi toužil dostat k pražskému pluku, ale protože byl po svém biologickém otci příslušen do Uher, čekala jej služba u slovenského honvédského pěšího pluku posádkou ve Vinkovci. Služba u honvédů byla těžká, ale namísto tří let trvala jen rok. Také zjišťujeme, že Leopold se naučil česky, protože konstatuje, že slovensky „rozumí dobře a obstojně tím jazykem i hovoří“. Naopak „maďarsky zná asi jen deset slov“. Z vojny se vrátil k otci, který jej zahrnoval péčí, a také k práci v dílně mistra Studeného. Po čase si pronajal vlastní byt na Smíchově.

Další poprava se konala v roce 1878 v Hradci Králové, popraven byl Karel Zdobinský. Zatčen původně pro krádež, Zdobinský špatně snášel vězení, několikrát se pokusil utéct a byl potrestán zostřeným žalářem. To jej patrně pobouřilo, a tak si jednou po obědě schoval cínovou lžíci, kterou brousíval o zdi své cely, dokud nebyla ostrá. Během vizitace ředitele věznice Zdobinský lžíci vytáhl a vrazil ji řediteli do levého prsa. Pak se pokusil o útěk, ale byl dopaden. Ředitel Lev Klaudi zraněním podlehl. U popravy Leopold pouze asistoval. Hned po příjezdu do Hradce se k nim přidal člověk, z něhož se vyklubal novinář listu Prager Tagblatt. Podle Wohlschlagera byl neodbytný, chtěl s nimi strávit noc a sliboval, že sepíše podrobnou a pravdivou reportáž. Piperger nakonec souhlasil a Wohlschlager ve svých pamětech uznává, že článek byl až na několik detailů docela seriózní.

Krátce po Zdobinského popravě se Wohlschlager oženil. Vzal si svou první ženu Matildu Zaulovou (Zoulovou), s níž měl syna Rudolfa (1881) a dcery Marii (1878) a Aloisii (1883). Wohlschlager píše, že jeho žena byla s katovským řemeslem „vcelku smířená“, jen se o popravách nesmělo mluvit doma, a také protože ji chtěl co nejdéle uchránit pověsti katovy ženy, neúčastnil se dalších poprav až do roku 1885. O rok dříve ovdověl.

Trest smrti na dvojnásobném vrahovi Josefu Prokopovi byl vykonán 1. července 1885 v Mostě. Třicetiletý Prokop byl recidivista, vyšel z vězení po sedmi letech 10. prosince 1884 a s trestnou činností začal okamžitě znovu. Za jeden týden na svobodě spáchal dvě vraždy a tři krádeže. Před popravou nejprve předstíral duševní chorobu (přišel jej i vyšetřit lékař; v případě duševní choroby by nemohl být popraven), pak požádal o telecí pečeni a plzeňské pivo a psal dopis své rodině, kde vzpomínal, že už babička mu prorokovala, že jednou skončí na šibenici. I Prokop se snažil žertovat, požádal o nějaké fotografie, které by mohl do dopisů přiložit, ale když mu je přinesli, odmítl je s tím, že „tam vypadá, jako kdyby už tři dny visel na šibenici“. Poprava podle Wohlschlagera proběhla velmi rychle a klidně.

Případ Jana Hofreitera z Dolních Rakous u Wohlschlagera vyvolal pochybnosti, přestože se jednalo o jednoho z horších vrahů, s nimiž měl čest. Hofreiter už za sebou také měl trestnou činnost, zakládal požáry v lesích, které patřily velkostatkářům, u nichž pracoval. Důvodem bylo, že měl jakýsi malicherný spor s jiným čeledínem a chtěl žhářství svalit na něj, což se mu podařilo. Hofreiter se také předchozího roku oženil a narodilo se mu děcko, byl však rozhazovačný a peníze si rozhodl opatřit krádeží.

V Bernardinu ve Welsu využil dobrosrdečnosti manželky místního obuvníka, která nabídla unavenému pocestnému pohostinství. Ze zmínky, že se jim vede dobře, Hofreiter vycítil peníze a ženě prořízl hrdlo zabijákem. Stejným způsobem zavraždil i jejího plačícího dvouletého syna. Následně dům prohledal, ale nenašel skoro nic. Pár bot, vestu, tereziánský tolar a hedvábný šátek. Protože měl pocit, že je pronásledován, poztrácel je cestou. Nezbylo mu tak nic víc než vědomí, že spáchal dvojnásobnou vraždu. Město Wels, dnes v Rakousku, spadalo do pravomoci vídeňského popravčího, ten však právě ležel nemocen, a tak byl povolán kat z Prahy.

Na Hofreitera ve vězení zřejmě dolehly výčitky svědomí. Hodiny se ve své cele modlíval, pravidelně si k sobě volal kněze. Psal omluvné dopisy lidem, jimž zapálil majetek. To na Wohlschlagera, který byl hluboce věřící katolík, udělalo dojem. S knězem se modlil i celou noc před popravou, ten jej utěšoval, že mu bude Bohem odpuštěno díky pokání a přijetí pozemského trestu. Pohled na Hofreitera, který podle něj připomínal „živou mrtvolu“, v rukou svíral růženec a upíral pohled na kříž, Wohlschlagera zviklal. I po letech psal v pamětech, že je přesvědčen, že Hofreiter by už nikdy žádnou vraždu nespáchal. S tou myšlenkou se při cestě zpátky do Prahy svěřil i otci, ten s ním ale nesouhlasil.

Tou dobou byl Piperger už hodně nemocný. Trpěl tuberkulózou, kromě toho byl náruživý kuřák. Postupně začal po několikaminutových záchvatech kašle vykašlávat krev. Svého nevlastního syna, který mu radil, ať jde do nějakého plicního sanatoria nebo alespoň nechá kouření, neposlouchal. Přesto se spolu s Leopoldem vydal na začátku roku 1888 do Kutné Hory, kde měla proběhnout hned dvojnásobná poprava. Karel Přenosil a Augustin August měli za sebou sice „jen“ jednu vraždu, ale vcelku brutální. Četnického závodčího Kašpara Melichara, který je u Větrného Jeníkova přistihl, jak nesou z lesa načerno poraženou jedli, ubodali a ještě mu rozdupali obličej, že vůbec nebyl k poznání. Třetí kumpán, který oběti zasadil méně ran, dostal původně také trest smrti, ale pak i císařskou milost. Piperger už nebyl schopen účastnit se stavby šibenice, ležel v posteli v hotelu „Na Poště“. Mezi šibenicemi musela být postavena dřevěná zástěna, aby na sebe odsouzenci neviděli.

Po popravě poddajného Přenosila vyčerpaný Piperger požádal syna, aby druhou popravu vzal za něj. Ten mu to rozmluvil. Zmužilejšího Augusta Piperger ještě popravil, pak se však zhroutil na schůdky k šibenici. Wohlschlagerovi ale nezbylo, než obstarat svěšení obou těl a jejich uložení do rakví, až poté se mohl věnovat otci. Pomohl mu do kočáru a pak i do vlaku, do Pipergerova bytu na Újezdě je z nádraží odvezl fiakr. Wohlschlager přivolal k otci lékaře, který se tvářil povzbudivě, a tak otce zanechal v péči jeho manželky a odebral se domů. V noci pak Piperger zemřel. Bylo mu 50 let a vykonal přesně 50 poprav.

Pro Wohlschlagera se jednalo o těžkou ránu, ačkoliv nebyl jeho biologickým otcem a byli velmi odlišné povahy, měli spolu srdečný vztah. „Třebaže jsem byl jen jeho svěřencem a později jsem u něho ani nebydlil, přece jsem ho miloval a ctil, jako kdyby byl mým vlastním otcem. Proti všem předsudkům, které nevzdělaní lidé proti němu při každé příležitosti vyslovovali, pokládal jsem ho za nejhodnějšího a nejspravedlivějšího člověka na boží zemi. A on sám měl mne rád jako svoje vlastní dítě. Nyní mně ho vyrvala smrt,“ vzpomínal Wohlschlager. Smrt kata byla velkou zprávou i pro noviny a mnozí novináři se v nekrolozích dělili o historky, které s katem údajně zažili. Podle Wohlschlagera se však z valné většiny jednalo o „prázdné tlachy“. Pohřbu na Olšanských hřbitovech se vedle rodiny a přátel účastnilo i mnoho zvědavců z celé Prahy. Slovy Kutnohorských listů:

„Pražského obecenstva bylo na pohřbu tom ohromný dav, zejména mnohé ženské byly velmi zvědavé spatřiti pohřební průvod, domnívalyť se, že uvidí něco zvláštního. Když však viděly, že kat měl pohřeb právě takový, jako jiný obyčejný občan, rozešly se, mrzuty zklamáním.“

A Národní listy:

„Ke třetí hodině odpolední hrnuly se nepřehledné davy obecenstva k pathologickému ústavu, odkudž odbýval se pohřeb kata Pipergera. Tlačenice před pathologickým ústavem byla tak veliká, že jen stěží udrželi strážníci pořádek. Obecenstvo přivábeno bylo pohřbem katovým, mnozí chtěli viděti nevlastního syna Wohlschlagera, který má býti otčímovým nástupcem v povolání, i ostatní členy katovy rodiny. (…) Za rakví ubírali se synové zesnulého a pak obecenstvo, čítající několik tisíc lidí. Pohřební průvod ubíral se nejkratší cestou: Ječnou a Sokolskou ulicí na Vinohrady, na hřbitov Olšanský. Ve všech ulicích města tvořilo obyvatelstvo špalír. Úmrtí kata Pipergera využitkováno hojnou měrou ve prospěch loterie. Od neděle jsou loterní sběrny davy lidu takřka obklopeny. Málokdy se prosázelo tolik peněz v malé loterii, jako těchto dnů. Dnes jest loterní tah v Praze – kat zemřel v Praze a hráči tudíž mají vesměs „živá numera“. Sází se v nejrůznějších kombinacích, a sice den, hodina úmrtí, den sv. Jana Křtitele, číslo kata 39 a číslo hrozného muže 90 atd.“

Leopold Wohlschlager slib daný svému otci splnil a přihlásil se do konkurzu vypsaného krátce po Pipergerově smrti. Kromě něj se hlásilo dalších 27 zájemců, mezi nimiž byli například řemeslníci, řezníci, vojáci i zběhlí studenti medicíny. Provedenou samostatnou popravou Josefa Wagnera se však mohl prokázat pouze Wohlschlager.

Konec první části.

Z matrik a archivů:

Kat zemřel ve svém bytě na Újezdě číslo popisné 43 dne 13. ledna 1888. Po zesnulém Pipergerovi zůstaly dvě vlastní děti (Josef a Hans Pipergerovi) a čtyři nevlastní (Leopold, Anton, Karolina a Marie Wohlschlagerovi). Jejich matka Regina (Piperger ji ve své knize nazýval Johanna, v české transkripci pak Jana), kterou nepochybně velmi miloval, zemřela v Praze 6. 12. 1872. Zatímco z Leopolda se stal kat, Anton se u nevlastního otce v dílně vyučil čalouníkem. Marie se provdala do Karlína za zámečníka Skružného. Karolina měla nemanželského syna Leopolda (nar. 1880 v Praze).

Po smrti Reginy se oženil podruhé, a to u Panny Marie Vítězné na Malé Straně dne 18. 8. 1873. Jeho manželkou se stala ona hádavá a chamtivá Julie či Juliána (nar. 1829 jako Julie Buggik v Bezdánu v dnešním Srbsku), vdova po inženýru Neradovi. Brzy ji požádal, aby se ze společné domácnosti odstěhovala; zemřela 29. 6. 1875. Jeho třetí ženou byla mladá pražská herečka Paulina Proházková (Pavlína Procházková), kterou si vzal u sv. Františka na Starém Městě. Děti spolu neměli.

Katovi vlastní synové Josef a Hans v tradici nepokračovali. Hans se pár let po otcově smrti oženil s vlastní macechou, Pavlínou Procházkovou. Měli spolu dvě nemanželské děti, syna Jana (nar. 1892) a dceru Jindřišku (nar. 1895). Obě děti se po uzavření sňatku staly legitimními a užívaly příjmení Piperger. Hans se živil jako divadelní výtvarník, toto povolání po něm zdědil i jeho syn. Ten se oženil s Angličankou a měli spolu syna Heinricha Johanna (Henryho Johna), který po druhé světové válce odešel za matkou do Anglie. Nejmladší potomek slavného katovského rodu Justin Piperger je také vytvarník a umělecký fotograf. Žije v Londýně a svému prapředkovi je podobný. Umělecké nadání měl ostatně i sám kat, který jako čalouník vyhrál několik soutěží. A jeho dvě sestry, tedy ony rodiči zbožňované a opečovávané dvě sestry 15 bratrů-katů, se živily ve Vídni operou a divadlem.

Prameny:

Wohlschlager, Leopold: Ve službách spravedlnosti za Rakouska i Republiky

Devecseri, J. L.: Memoiren des prager Scharfrichters J. P.

„Paměti pražského kata“ a „Syn pražského kata“ (Vladimír Šindelář)

Archiv Milana Pipergera

Archiv Justina Pipergera

Další osobní archivy

Archiv hlavního města Prahy

Digitální knihovna Kramerius

archivy.olomouc.eu