Článek
Moje dobrá kamarádka Katarína žila v Rusku s covidovou přestávkou od října 2014 až do srpna 2022. Jako jedna z mála západních expatek zažila i zemi po invazi. Momentálně žije ve Vídni, ale naposledy byla v Rusku v březnu - vyzvednout si diplom. V druhé části rozhovoru jsme se více soustředily na Rusko po invazi, což vyžadovalo jisté bezpečnostní ohledy. Better safe than sorry. Přesto věříme, že vás může obohatit.
První část rozhovoru najdete zde.
Před pár dny jsme se asi všichni dobře zasmáli případu slovenského občana, který se rozhodl doplavat do Ruska. Méně se však ví, že dostat se do Ruska na delší dobu je pro Evropana opravdu těžké. Jaký je podle tebe důvod téhle hostility?
Ano, je to obtížné. Rusko je kontrolovaný stát. Já mám třeba známého, národnost nespecifikuji, ale Evropana, který dlouhodobě žije v Petrohradě, a rozhodl se zažádat o ruské občanství. Určitě se o něj pokouší více než rok a marně, zatím mu ho pořád neudělili.
Takže to vůbec není tak, že by ruské úřady radostně vítaly každého, koho zrovna napadne, že by tam chtěl žít. Dělají administrativní kolečka, neustále odkládají rozhodnutí a podobně. Pro mě to byl i jeden z důvodů, proč jsem se tam tenkrát rozhodla jít studovat, protože jsem si uvědomovala, že dostat se do Ruska jako občan země EU na delší dobu není vůbec jednoduché.
V tom období před covidem, kdy jsem uvažovala, že bych v Rusku zůstala, jsem tam chtěla začít normálně pracovat, což znamenalo, že jsem potřebovala pracovní pozvání. Oslovovala jsem potenciální zaměstnavatele, – v mém případě šlo o ruské instituce, v globálních korporacích to může být jinak – a všichni se tomu velmi bránili, že je pro ně obtížné zaměstnávat někoho z EU, že je tam i nějaký úplně jiný typ odvodů a pro zaměstnavatele je to celkově složité.
Samozřejmě to neplatí pro občany zemí Svazu nezávislých států, tedy bývalých sovětských republik.
Ano, všimla jsem si nářků Igora Girkina, že od ledna do března 2023 získalo ruské občanství něco přes 100 tisíc lidí, přičemž Ukrajinci tvořili asi 20 procent, jinak se jednalo o samé Asiaty, respektive „neslovany“, jak je označil Girkin.
To odpovídá mé zkušenosti. Jinak spousta lidí, co do toho více nevidí, tak si myslí, jak nepřátelský je vztah Ukrajinců k Rusům, ale ten opravdový zlom přišel až v únoru 2022, kdy se to pochopitelně strašně pokazilo. Do té doby bylo zcela běžné potkávat v Rusku Ukrajince, kteří tam přišli za prací a živobytím. I já osobně znám Ukrajince a Bělorusy, kteří do Ruska dorazili v rámci ekonomické migrace.
Ne proto, že by nějak hořeli láskou k Rusku, ale protože tam jsou vyšší mzdy nebo lepší školy, větší kulturní možnosti, přitom je to stejné jazykové prostředí a dá se – dalo se – jezdit snadno domů. Znám právě jednoho kluka, Ukrajince ze Záporoží, který je pochopitelně proti invazi, strašně ho to trápí a bojí se o svou rodinu, ale přesto v Rusku zůstává.
A samozřejmě se to snadno odsuzuje, když se to člověka netýká, ale reálně je opravdu těžké se po letech narychlo sbalit, všeho nechat a odjet. A vlastně odjet – kam?
To je zajímavá otázka, v Rusku žije několik milionů Ukrajinců, část má ruské občanství, část nikoliv, a člověk si říká, jak to asi prožívají. Víme, že když se stane nějaký velký útok, tak se občas i v ruských městech objevují nahodilé pomníčky, kam lidé nosí třeba hračky, květiny a tak… Několikrát mě napadlo, jestli nejde alespoň zčásti o tamní Ukrajince.
To bohužel nedokážu říct, protože takové veřejné projevování názorů je v Rusku riskantní, a tak to ti lidé dělají tajně, například v noci. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že kousek od mého posledního bydliště, kde jsem žila už po vypuknutí války, se v jedné ulici pravidelně objevoval nápis BUČA. Přes den to pak vždy zatřeli a druhý den znovu. A znovu. Takže takové záblesky občanského odporu byly, ale já nevím, kdo za tím stál. Mohli to být Rusové i Ukrajinci.
Ti lidé každopádně hodně riskují, protože Rusko je velmi prošpikované sledovací technikou, pokud se nemýlím.
Ono to asi přijde do každého státu, ale je pravda, že Rusko je mnohem dál než Česko a Slovensko. Ve městech jsou ty kamery s rozeznáváním obličejů, třeba v metru je jich několik, takže jsem se během pandemie docela divila lidem, kteří si sundávali roušku. V té době byly povinné roušky v MHD a řada lidí si je nasazovala jen tam, kde věděli, že je kontrolují. Další věc, co s tím souvisí, je, že já pořád nevycházím z údivu, že u nás ve střední Evropě nejsou zvykem bezpečnostní rámy. V Rusku je bezpečnostní kontrola při vstupu na železnici, do větších obchodních center či divadel, nebo nutnost propustky při vstupu do kterékoliv školní budovy a podobně.
Myslíš takové ty turnikety jako na letišti?
Přesně tak, kontrola batohů a tašek. V Rusku je to dlouhodobě z důvodu teroristických útoků. Samozřejmě je otázka, jak to funguje v praxi, protože já jsem v roce 2017 zažila velký bombový útok v Petrohradě, kdy terorista zabil na modré lince metra asi patnáct lidí. A tehdy se novináři podivovali, k čemu tam tedy jsou ty bezpečnostní rámy a detektory kovů, když toho dotyčného neodhalily. A ostentativně tam chodili s kladivem nebo s hromadou nějakých kovových předmětů v batozích a buď ty detektory, nebo jejich obsluha je nechávali normálně projít.
To mě moc nepřekvapuje, osobně jsem – nevědomky – už pronesla do letadla nejrůznější věci, na něž by teoreticky měli přijít.
Ano, takže je otázka, nakolik je to účinné. Já jsem tehdy učila v jazykovce češtinu a jedna žákyně volala, že nemůže přijet, protože byly ty „výbuchy“ v metru a metro je uzavřené. Já jako člověk ze střední Evropy jsem si představila nějaký výbuch potrubí, až pak jsem se dozvěděla, co se stalo a že například jeden můj kamarád jen těsně minul ten vůz, v němž jel útočník. Kromě toho jsou i namátkové prohlídky, kdy policisté zastavují hlavně mladé muže a muže snědší barvy pleti a prohledávají jim tašky a bundy. Ani jednou jsem neviděla, že by zastavili nějakou ženu. Terorismus, obava z něj a snaha o prevenci byly součástí života ruských velkoměst dlouho před válkou.
Myslíš, že je to společnost, kterou je snadné právě touto formou kontrolovat?
Vždycky to mělo dva póly, které spolu tak zvláštně koexistovaly. Na jedné straně ta společnost byla opravdu velmi svobodná, což vycházelo právě z toho, o čem jsme se už bavily, že na jednotlivci nezáleží, to znamená, že stát se o něj nestará v dobrém ani špatném. To vytváří velký prostor pro kreativitu, třeba v podnikání, v kultuře. Ale na druhou stranu tam vždy visel ten Damoklův meč, že se to může náhle změnit a stát má veškeré prostředky kontroly.
A používá je svévolně. Viz portál digitalizované státní správy Gosuslugi, přes nějž se dnes doručují mobilizační rozkazy, které platí okamžikem doručení.
No ano, sice se ještě dá většina věcí vyřídit osobně na úřadech, ale všeobecně se preferuje, abyste komunikovali elektronicky. Potom vám vyhrožují mobilní operátoři, že vám zruší telefonní číslo, pokud si hned nezaložíte datovou schránku, protože bez účtu na Gosuslugi pro ně formálně neexistujete a podobně.
Já jsem si v Rusku musela koupit nový mobil, protože všechny ty jejich polopovinné aplikace se mi do mého starého telefonu kapacitně nevlezly.
V Rusku je taky zvykem platit teď už přes QR kód, ale hodně se používá také metoda okamžité platby takzvaně „z karty na kartu“, ne z účtu na účet, ale ruské banky umožňují „z karty na kartu“, a to používají hlavně různí malí obchodníci, jelikož se touto cestou obcházejí různé daně. Takže jste si šli koupit do stánku meloun a prodavač chtěl, abyste mu tu malou platbu poslali právě takhle, hotovost nepřijímal a terminál neměl. A nikdo ho za to neřešil, což byla právě ta ruská svoboda.
To skoro vypadá, že Rusko je na cestě ke společnosti čínského typu.
S tím souvisí třeba i ona příhoda, kdy jsme s českými kamarády jeli na výlet do Uzbekistánu a Tádžikistánu. Sháněli jsme nějakou mapu tádžických hor. Viděla jsem jednu v prodejně map v Praze na Jungmannově, ale zdála se mi drahá, tak jsem si řekla – nevadí, jistě najdu lepší a levnější někde v Rusku, tam to určitě budou mít, je to jejich bývalý stát.
A pak jsem prolezla v Petrohradě a v Moskvě všechny možné obchody a knihkupectví a neměli téměř žádné mapy, a už vůbec ne Tádžikistánu. Protože proč, když máte aplikace? Ruský kamarád se mi smál: My přece v Rusku žádné mapy nepotřebujeme, vždyť máme Yandex mapy! Ale v těch horách samozřejmě nebyla síť. Nakonec se ukázalo, že jedinou normální mapu Tádžikistánu měli v Praze.
Chyběl ti v Rusku nějaký sortiment? Teď myslím celou tu dobu před únorem 2022. Asi to zná většina expatů, mě třeba v Belgii nesmírně štve jejich mouka, hrubou a polohrubou si vozím v kufru a cítím se jak Medvídek z Bogoty.
Dobrá otázka, přemýšlím. Napadá mě jedna věc, kterou jsem si musela dovážet, a to byly mezizubní kartáčky. Protože ten dominantní výrobce nepůsobí na ruském trhu. Nakonec jsem je tam přece jen objevila v nějaké specializované lékárně, ale byly velice drahé. Jinak všechno ostatní se dá v Rusku normálně koupit. A je pravda, že co se týče potravin, Rusko je dnes velmi soběstačné, potraviny jsou tam dobré, mně tam vždycky velmi chutnalo.
V obchodech je velký výběr všeho, mají i řadu výborných vlastních fastfoodů, kde se dělají třeba různé typy palačinek, takzvané „bliny“. A oceňovala jsem, že tam není drahé jíst zdravě. Jak je teď v Evropě moderní veganství, tak to tam zatím tolik není, ale protože část lidí alespoň nějak dodržuje pravoslavné půsty, které jsou přísnější než ty katolické a vztahují se i na živočišné výrobky, oleje a podobně, paradoxně tam bývá i velká veganská nabídka.
Ještě mě napadá, že pravděpodobně v rámci těch sankcí po anexi Krymu zmizely z obchodů některé typy sýrů nebo španělský jamón. Rusko nemá nějakou úžasnou sýrovou kulturu a ty jejich sýry jsou poněkud jednotvárné, i když nejsou špatné.
V Petrohradě a v okolní Leningradské oblasti byla před válkou řada lidí zvyklá jezdit na výlety do Finska, pořádaly se takové jednodenní nákupní zájezdy, které byly velmi populární, a lidé ve Finsku nakupovali právě ty francouzské plesnivé sýry nebo finskou kosmetiku a drogerii. Moje introvertní finská kamarádka byla poměrně v šoku, když se ve svém městečku setkala s asertivním přístupem nakupujících Rusek…
Když přišla invaze, pocítili jste akutní nedostatek nějakého sortimentu?
V tom počátečním šoku nebyl chvíli cukr, protože ho někteří spoluobčané z paniky vykoupili. A taky nebyl papír. Tedy normální bílý papír na kopírování. Protože vypadla nějaká komponenta nezbytná pro bělení toho papíru, která se dovážela právě z Finska, a několik měsíců trvalo, než se ji podařilo nahradit. To asi nebyl problém pro všechny, ale pro mě v akademickém prostředí ano, protože jsem byla zvyklá si věci na čtení vytisknout. Lidé se fotili na sociální sítě s balíkem kancelářských papírů nebo ho prodávali na velkých internetových bazarech za sto eur…
Mám z té doby takový sladkobolný zážitek, když se zavíral český konzulát v Petrohradě. Byla jsem v kontaktu s tamní Společností bratří Čapků, což jsou petrohradští nadšenci do Česka a české kultury, prostě bohemofilové. A oni se často scházeli právě v těch prostorách na různé přednášky, a když se to z rozhodnutí českého ministra zahraničí zavíralo, tak nám dali vědět, že máme přijít a rozebrat si knihovnu a další věci.
Já jsem se tam šla jenom podívat a paní v kanceláři mi darovala balík bílých papírů, se kterým jsem se hned nadšeně vyfotila a odnášela si ho jako poklad. Kolem mě byli lidé, kteří téměř plakali, lidé, co uměli skutečně velmi pěkně česky a nesli to těžce.
Kromě cukru a papíru mě ale nic nenapadá, ten papír byla věc, kterou jsem já osobně na sobě pocítila v těch prvních týdnech…
Kdybys přišla do ruského obchodu v lednu 2022 a tam tě někdo omráčil a probudil v srpnu 2022, poznala bys rozdíl?
V obchodě s potravinami opravdu ne. Ovšem z Ruska jsem odešla v srpnu 2022 a byla jsem tam teď v březnu 2023 převzít si diplom. A za tu dobu bych rozdíl poznala, a to nikoliv v nabídce, ale cenový. Za ten půl rok vzrostly ceny drogerie i potravin, a to všech potravin, nejen těch z dovozu. Paradoxně mi moji známí říkali, že zdražily i energie, byť mírně.
Tedy, co se týče potravin, tam člověk hlady opravdu neumře a pořád je v regálech i spousta věcí z Evropy, například italská a francouzská vína, čokolády Kinder, mýdla a gely… Kdybyste nevěděli vůbec nic, na první pohled byste si sankcí nevšimli. Jednak řada těch firem neodešla, a i ty, které odešly, tak se jejich sortiment dostává do Ruska přes Turecko, přes Bělorusko, přes státy Střední Asie… Možná některým lidem chybí Coca-Cola, ale ta chybí, pokud vím, jen v některých řetězcích.
Kde bych si rozdílu všimla, to jsou velká obchodní centra. Tam to bylo zřetelné hlavně na jaře 2022. Protože k létu téhož roku se některé původně zavřené obchody začaly znovu otevírat, pouze s novými názvy. Značky jako Reserved nebo Sinsay jsou nově RE a SI, ale prodávají běžný sortiment Reserved a Sinsay, a i ta písmena jsou ve stejné grafické podobě. Kolem těchto značek, co nejdřív demonstrativně odešly a pak se vrátily oklikou, bylo celkem haló, ale třeba italská Calzedonia, ti tam jsou celou dobu. Nebo Benetton, to jsou myslím také Italové.
Lidem v Petrohradě asi nejvíc chybí dvě švédské firmy. IKEA, protože na to byli zvyklí, a oděvní řetězec H&M. Měla jsem i takový zážitek, že když jsem se z Ruska naposledy stěhovala, prodávala jsem nějaké poličky z IKEA přes internet. A zatímco dříve to musel člověk dát pomalu za odvoz, teď jsem měla doslova desítky nabídek, budily mě telefonáty a nakonec jsem musela zvednout cenu. Nevím proč, ale Rusové milovali žraloka z IKEA, ten se prodával na sociálních sítích za horentní sumy a byl to takový symbol té doby. Ale mluvím o městech a navíc v evropské části Ruska. Lidé v asijské části Ruska nebo na malých vesnicích nejspíš IKEA nepostrádají.
Jasně, v asijské části Ruska byli už před válkou dominantní dovozci nábytku nebo oděvů Číňané, je to prostě blíž. Pokusili se využít i tyto konzumní díry na trhu v evropské části?
Snaží se, jak Číňané, tak třeba i Turci, konkrétně se v Rusku začíná objevovat například turecká oděvní značka Koton. Nastěhovali se do těch původně opuštěných obchodů. V Petrohradě byla v centru města odhalená taková instalace ZAMEŠTIM, tedy Nahradíme, přičemž pod každým písmenem byla jedna značka, která odešla (Zara, Adidas, McDonalds, Epson, Škoda, TotalEnergies, IKEA a MilkyWay). To bylo téma prvních měsíců a je fakt, že se to daří do té míry, kterou může vidět obyčejný člověk. Určitě je i snaha o domácí náhrady, třeba obchod Slavia, kde mají prodávat oblečení ruští producenti.
Ale jednak je to dost drahé, protože výrobní náklady jsou u malých ruských výrobců vyšší než u sériové výroby někde v Bangladéši, a pak je to oblečení přesně ve stylu evropských značek. Ruští veřejní činitelé neprezentují svou vlastní ruskou oděvní kulturu, jako to dělají například Indové. Dokonce bych řekla, že i Ukrajinci mají mnohem osobitější styl, nosí ty svoje vyšívánky, kdežto Rusové se oblékají prostě jako Zápaďané.
Zkrátka je život v něčem komplikovanější, ale nic, co by vyhnalo lidi do ulic…
Přesně tak. Lidem, kteří cestovali na Západ, protože měli rádi Západ, chybí Západ. To se mě jako cizinky netýkalo. Ale o to víc mě zasáhlo, když najednou zmizeli cizinci z Evropy. Připadala jsem si pak jako v pohádce, když jsem po návratu znovu slyšela v evropských ulicích němčinu nebo španělštinu. Ten březen 2022 byl opravdu těžký a nerada na to vzpomínám. Takový černý mrak nad námi, strach a nejistota. Prázdnější ulice. Úzkost. Stres. Hukot vrtulníku nad sídlištěm. V jedné pirožkárně jsem v té době potkala Švýcara, který před invazí chtěl v Rusku žít, měl tam velké plány a vzájemně jsme se zastihli v takové depresivní atmosféře. Dnes je už také zpátky v Evropě.
A přesto, pokud se mohlo něco semlít, tak právě v těch prvních týdnech, kdy byla společnost v šoku, nebo ne?
Šok to byl obrovský pro celou společnost. Pak to postupně ustupovalo, člověk si zvykne na všechno, ale ty první týdny byly v takovém tranzu. A já to zažila s tou ruskou společností, protože jsem nepoužívala VPN. V tomto ohledu to byla zajímavá zkušenost. Já jsem tenkrát nechtěla být aktivní na Facebooku i z bezpečnostních důvodů, protože jsem se opravdu strašně bála, když jsem navíc cizinka. Navíc mě, musím přiznat, docela rozčilovalo to zpravodajství, alespoň v těch prvních dnech. Protože bylo prostě nepravdivé. Jak Rusko kolabuje, jenže ono nekolabovalo.
Nebo jedny české noviny měly na titulce, že Duma zítra vyhlásí válečný stav. A já jsem měla tehdy šílenou noc, protože člověk věřil těm zdrojům, a já jsem nechtěla být v zemi, kde je válečný stav, bála jsem se, že zavřou hranice nebo mě vyhostí ze země, málem jsem zkolabovala z toho stresu. Nakonec se nic takového nestalo. Deník to tam ale měl celou noc. A tak jsem se rozhodla, že informace o domácím dění budu čerpat z ruských zdrojů, protože tu prostě potřebuju přežít.
Praktických problémů k řešení jsem měla dost, tak například odpojení Ruska od SWIFTu. Já jsem už věděla, že tam musím vydržet několik posledních měsíců kvůli obhajobě disertace, a zároveň jsem věděla, že mi přestane fungovat moje zahraniční platební karta. Musela jsem si jít vybrat hotovost a rozpočítat si peníze, aby mi vyšly až do konce. A to člověk nikdy nerozpočítá úplně přesně na několik měsíců dopředu, a tak jsem ve finále musela strašně šetřit.
A jak to řešili Rusové?
No nijak, protože jim jejich karty fungují v Rusku dál. To moje karta byla na území Ruska odpojená. Rusové mají problém, když chtějí provádět nějaké finanční operace v zahraničí. Je to jedna z těch věcí, které lidem vadí nejvíc, protože mají problém zaplatit si různé služby na internetu. Vyvinula se takzvaná karetní turistika, kdy Rusové cestují třeba do Uzbekistánu nebo do Běloruska, kde si obstarají kartu a s tou pak dělají zahraniční transakce. Pak existuje několik málo možností, jak si prostřednictvím transakcí přes třetí zemi vyzvednout v Rusku omezenou hotovost odeslanou ze zahraničního účtu. Podobnou situaci si pamatuji z Íránu, který jsem navštívila před lety, ty sankční režimy jsou podobné.
Kdo je na tom v Rusku bit, jsou například charity, osobně znám několik křesťanských organizací těch menšinových vyznání, katolíků a protestantů, kteří přijímali podporu ze Západu, například Maltézští rytíři se starali příkladně o zdravotně postižené, a spousta takových menších organizací musela ukončit nebo výrazně omezit svou činnost.
Když jsi teď v březnu jela z Finska do Petrohradu, kdo s tebou cestoval v autobuse?
Slyšela jsem třeba španělsky hovořící dvojici, takže buď Španělsko nebo Latinská Amerika, ale většina byli Rusové. Rusové nemůžou cestovat přes Pobaltí nebo přes Finsko s turistickým vízem, ale kdo má například dvojí občanství nebo trvalý pobyt v jiné zemi, ten přes tyto země může tranzitovat. Jedna Ruska říkala, že žije v Palma de Mallorca.
Slyšela jsem řidiče, jak říkají, že dnes bez Ukrajinců. Protože ukrajinské pasy se samozřejmě dnes na ruské hranici kontrolují velice přísně. Když jsem v tom srpnu cestovala z Ruska, tak tam bylo několik lidí s ukrajinským pasem. Ponechávám úplně stranou, kdo to je, mohli to být lidé, kteří v Rusku pracují, mohli to být lidé z Donbasu, ale zkrátka na ruských hranicích je to dnes „skupina vyžadující zvýšenou pozornost“.
Takže jste vyjeli autobusem z Helsinek, pravidelnou linkou, dorazili jste na ruské hranice…
Ano. Nejdřív je prohlídka na finské straně, kde kontrolují jen pasy a víza, jsou velmi vstřícní a je to rychlé. Na ruské straně je potřeba vystoupit s doslova každým předmětem, úplně každým kusem zavazadla, a osobně si jej odnést do budovy, kde se konají prohlídky. Nejlepší je, když se někdo stěhuje. Ale už i jeden dva kufry dají člověku zabrat, jelikož v té budově není nejen nic pro vozíčkáře – což je v Rusku běžné, že na slabé nikdo nemyslí –, ale ani pro kufry. Je potřeba to nanosit na pásy a trvá to poměrně dlouho. Mně se tam ale naštěstí nic špatného nikdy nestalo.
Když došlo k plnohodnotné invazi, tak ty první dny probíhaly v Rusku nějaké protesty. Zaregistrovala jsi je?
To byly ty úplně první dny. A jeden český kolega mi tehdy nadšeně psal, jestli už se to láme, lidé přece protestují… Jako kdyby si ti zahraniční novináři nedokázali vůbec představit, jak je Rusko obrovské. Konkrétně v Petrohradě se demonstrace konají na Gostiném dvoru, což je jedna stanice metra u historického obchodního domu. A když se tam setká několik desítek či stovek lidí, to je v pětimilionovém městě tak málo, že pokud někdo vyloženě nejde okolo, tak si toho ani nevšimne.
Ani v té tvé sociální skupině to nerezonovalo?
Tak samozřejmě rezonovalo v tom trápení, ten obrovský stres si vybral svoje. Jeden můj známý měl bezprostředně po invazi infarkt, další měl kolaps organismu. Ale lidé se bojí a každý není taková povaha, aby se šel nechat zavřít.
Jeden kamarád, který už nestuduje, šel demonstrovat a počítal s tím, že půjde do vazby, což šel a strávil tam tři dny, kdy se k němu prý chovali docela slušně, referoval, jak dostával pohanku… Já jsem se ho i ptala, jestli mu nevadí, že bude mít záznam, a on mi řekl, že už to řeší s právníkem… Počítal s tím a připravoval se na to dopředu.
Zažila jsi za celý ten svůj pobyt v Rusku jakékoliv protestní akce? Teď nemyslím proti válce, ale demonstrace proti čemukoliv.
No ano. Někteří moji známí se zapojovali třeba do různých Navalného akcí, ale to velmi záleží na roce. Ten režim přitvrzuje, co nebyl problém v roce 2015, v roce 2020 už problém mohl být a po začátku války to šlo samospádem. O to více se objevují různé kreativní formy protestu, například někteří lidé začali ostentativně propagovat román 1984 nebo Vojnu a mír.
Nebo třeba nárůst zájmu o ugrofinskou kulturu a jiné alternativy. Petrohrad se nachází na historickém území Ingrie, které patřívalo Švédsku a žily tam malé ugrofinské národy, z nichž mnohé již vymřely nebo jich žije pár – Ižorové nebo Vepsové. A na svatojánskou noc, den pálení ohňů, se v okolí Petrohradu koná řada akcí tohoto typu, kde vlají vlajky Ingermanlandu, o nichž se ví, že je používají převážně protirežimní lidé.
Nebo se v těch prvních dnech objevovaly na různých místech samolepky Ne válce!, ale to pak postupně utichalo. Konkrétně pro mě byl nejdojemnější pevný postoj takových starých, zásadových lidí, kteří se možná nebouří tak živelně ani nápaditě, ale mají jasné morální hodnoty a nebojí se o tom mluvit.
Občas sleduju kanál 1420 na YouTube, kde jsou rozhovory s lidmi převážně z moskevských ulic. A když jsou to mladí lidé, tak 80 procent z nich odpovídá, že se o politiku nezajímají, nic si o tom nemyslí apod. A když se objeví nějaký silný názor, často jsou to starší lidé.
To je zajímavý postřeh, jak se říká, že v Rusku vyrostla apolitická generace, tak to musím potvrdit, znám mnoho takových lidí. Na jedné straně se to dá vysvětlit přirozeně, že se zkrátka státní moc obyčejným lidem tak vzdálila, že politická orientace u většiny mladé populace prostě nevzniká, nemá se ani na čem vytvořit. Na druhé straně to také mohl být cíl té garnitury právě takovou generaci vychovat. Na to odpověď nemám.
Každopádně nejsou pro, nejsou proti, žijí si své životy a je to programový postoj. Soustředí se na kariéru, osobní život a konzum. Pak jsou ale i hodně citliví mladší lidé, kteří se do politiky ze své podstaty prostě nemohou zapojit. Spousta starších lidí také řekne, že s tím nemá nic společného, ale u nich je to už důsledek té celoživotní deziluze. U starších lidí je ale určitě větší ochota být pro i proti a mít to jako integrální postoj.
Režim jim nic nedělal, dokud nepřišla mobilizace. Dotkla se mobilizace tvých známých?
Dotkla v tom smyslu, že řada mých přátel po září 2022 emigrovala. A ty osudy samozřejmě nejsou šťastné, často ti lidé zanechali v Rusku partnery, rodinu, zvířata, práci… Jeden kamarád se ocitl v Turecku, které mu nikdy nebylo sympatické. I pro mě to byla změna, když jsem přijela teď v březnu, že několik mých přátel tam už není a jsou roztroušeni v různých zemích.
Nicméně, druhá věc je samotná mobilizace do armády. Jak mi to vysvětlovali, dá se to všelijak obejít. Výhradou ve svědomí, lékařským potvrzením a podobně. Říká se, že pořád ještě rukuje ten, kdo buď chce, nebo nemá peníze, nebo je tak neschopný, že z toho nedokáže vykličkovat… V Petrohradě, kde jsou lidé šikovní a bohatší, není zvykem rukovat, pokud člověk nechce.
Ale jedna kamarádka mi vyprávěla, že její mamka, která pracuje v administrativě jisté továrny, tam má řadu pracovnic, jejichž syny odvedli, a ti prý popisují strašné věci. Je to hodně třídní věc, to nepochybně. Řada chudších kluků se už před mobilizací nechala nalákat na vysoké mzdy.
Poznala jsi blíže někoho, kdo pracoval v bezpečnostních složkách? V armádě, policii… I před válkou. Nebo je to taková společenská kasta?
Mám pocit, že je to taková kasta. Já mám například kamaráda, který je medik a chtěl si dělat ještě doktorát z medicíny a stěžoval si, že kdyby studoval vojenskou medicínu, tak má několikanásobně vyšší stipendium. Pracovníci těchto složek jsou dlouhodobě dobře odměňováni. Osobně ale nikoho z nich neznám, jsou to známí známých.
Když jsi přijela do Ruska, připadalo ti, že je jich hodně?
Ano, strašně moc. Například v Petrohradě je i řada těch kadetských škol, jsou tam námořníci, běžně potkáš ty jejich žáky, malé klučíky v uniformách, jak pochodují po ulici. A těch policistů a uniformovaných lidí všeobecně je tam tolik, že po návratu do Evropy jsem se divila, kam zmizely uniformy, člověk je intuitivně hledá. Proto ani nemám pocit, že by jich nějak přibylo od začátku invaze, prostě jich bylo hodně vždycky.
Co na druhou stranu veřejné projevy podpory válce? Vídala jsi třeba ty zetka?
V těch prvních dnech si to někteří lidé lepili na auto, například Rosgvardia to má stále, ale tenkrát to měla i civilní auta. Jenže to bylo před rokem. Pak to nějak vyšumělo.
Vyšuměly protesty i zetka.
Ano. Teď v březnu jsem na to několikrát narazila, například na pána v parku, co to měl jako nášivku. Ale rozhodně to nebylo často, byť já jsem tam byla dost pracovně a neměla jsem moc čas chodit po městě. A zůstala zetka v metru, na menších displejích, kde problikávají s trasou metra, i na eskalátorech na menších reklamních plochách. Obojí je zhruba formát A3, takže nic velkého.
Co byla pro tebe taková největší vizuální změna?
Určitě úbytek cizinců. Ten kontrast nejvíc vynikne s rokem 2018, kdy byl v Rusku šampionát, Mistrovství světa ve fotbale, a tehdy bylo Rusko tak velkorysé, že kdokoliv si koupil vstupenku na nějaký zápas, dostal k tomu turistická víza ještě na řadu dní, a tak cizinci z celého světa cestovali po Rusku. Já jsem se tam ten rok setkala s kamarády z několika evropských zemí. Ve městě byla naprosto úžasná atmosféra, do toho byly městské slavnosti, nádherně to tam šumělo, všude se konaly různé koncerty a akce… Vystupovali světoví umělci. Rusko otevřené světu.
A největší praktická změna? Ty karty?
Řekla bych, že ano, nic jiného mě nenapadá. Plus samozřejmě ještě cestování do Evropy nebo přes Evropu, že se musí všechno oblétávat přes jiné destinace. Ale kromě toho… Strašně nepříjemné je to napětí, které ovšem není prvoplánově vidět.
Co byl tvůj nejhorší zážitek od počátku té války?
Jednoho červnového dne roku 2022, kdy bylo nádherné počasí, jsem se rozhodla vydat se na výlet do Finského zálivu. Konkrétně na jedno místo, kde jsou staré carské majáky, takové bíločervené. Nastoupila jsem do autobusu, který mě tam měl odvézt, šofér ani nikdo jiný nic nenaznačoval. A já jsem netušila, že ten maják se nachází ve speciální zóně, kde je atomová elektrárna.
V jeden okamžik se začaly za oknem objevovat upozornění Zóna kontroly a já jsem si začínala uvědomovat, že sakra, tohle není v pořádku. Náš autobus dorazil na rampu, kde ale policisté stopovali náhodně a stopli nás. Policista vešel dovnitř a začal kontrolovat dokumenty. Já jsem bohužel seděla hned na prvním sedadle.
Podala jsem mu svůj zahraniční pas. On mi ho vzal a já jsem mu ho úplně intuitivně vytrhla zpátky, protože jsem měla strach, slyšela jsem předtím o lidech, kterým třeba doklady zničili. On vykulil oči, co si to dovoluji, přikázal mi vystoupit, já jsem nechtěla, ostatní cestující mi radili, ať mu neodporuju a jdu s ním.
Tak jsem šla, už dávno mi došlo, že nemám propustku. Autobus zavřel dveře a odjel. Policista mě zavedl k informační tabuli, kde mi srolovanými dokumenty jako ukazovátkem kreslil hranice té zóny na mapě a vysvětloval mi, děvuška, tady jste to překročila…
Byl slušný?
Ano, já jsem také nechtěla, aby mi ublížil, tak jsem se hrozně omlouvala, že se samozřejmě hned vzdálím. Jinak technicky není problém si tu propustku na pobočce FSB vyřídit, ale mně to za to vůbec nestálo. No a v jeden okamžik mu to došlo, nejspíš si správně geograficky zařadil Slovensko. „Slovensko, Slovensko… Hm, aha, počkejte, co si myslíte o Ukrajině?“
Mě zalil studený pot, protože takovou otázku jsem nečekala. Strašně jsem se bála, protože jsem nechtěla uškodit ani sobě, ani svému svědomí… A jediné, co jsem ze sebe dostala, byla odpověď, že je to smutné. On trochu vykulil oči a zeptal se, co je na tom smutného. Tak jsem odpověděla, že lidé trpí. On se zamyslel a odpověděl: „Hm… Ano, to je vždycky smutné, když lidé trpí.“
Ale tím to neskončilo, protože po chvíli trapného ticha následovala otázka: „A nacismus, fašismus, to je snad správné?“ Postavil to takhle všeobecně, tak jsem odpověděla, že ne, nacismus a fašismus samozřejmě nejsou správné. A on: „No proto. Takže, co si myslíte o Ukrajině?“
Já jsem se v tu chvíli už skoro rozplakala, řekla jsem mu, že se o Ukrajinu nezajímám, zajímám se o Rusko, a on se zeptal, jak dlouho jsem v Rusku. A když jsem odpověděla, že více než pět let, tak ho to patrně uklidnilo a ukázal mi zastávku, kam se mám postavit a sednout na zpáteční autobus a jet na začátek té zóny.
A jak jsme jeli zpátky, pozorovala jsem bezstarostné lidi na pobřeží, jak na plážích venčí psy, rozkládají deky a grily, a bylo mi hrozně.
Foto: Katarína Džunková
Zažila jsi nějaké veřejné výpady na adresu Ukrajinců?
Měla jsem jeden takový velmi paradoxní zážitek, který ale asi dobře ilustruje tu situaci. Byla jsem pracovně v Moskvě a rozhodla jsem se navštívit Melichovo, kde se nachází muzeum – usedlost Čechova, kde psal svá slavná dramata. To je v Rusku velmi krásné, že se zachovávají kompletní domy nebo byty, kde žili ti velcí národní umělci, skutečně velmi pečlivě se o to starají.
To byl duben 2022. Průvodci v těchto domech bývají velmi kultivovaní lidé, kteří o tom dotyčném a jeho době vědí vše. Nicméně byla tam ještě jedna žena, která dělala dozor, to dělají často důchodci, kteří si chtějí touhle cestou přivydělat. A já jsem se jí na něco zeptala, ona si všimla, že mám přízvuk, hned se ptala, odkud jsem, a když jsem odpověděla, vyrukovala s otázkou: „No tak povězte, co tam u vás provádějí ti Ukrajinci?!“
Já jsem se o tom s nikým nechtěla bavit a vlastně jsem říkala i pravdu, protože jsem v té době moc nesledovala média, a tak jsem jí odpověděla, že nevím, už jsem dlouho nebyla doma, vážně netuším, co tam dělají Ukrajinci. To jí ovšem vůbec nezabránilo v tom, aby následně spustila výklad na téma, jak hrozní jsou Ukrajinci, zlí, vypočítaví, zneužívající sociální systémy… A že ona je dobře zná, protože její manžel pracoval v armádě a že spolu žili na nějaké základně na Kamčatce, kde byli i Ukrajinci a u Ukrajinců byl vždycky nepořádek a všeobecné zlo, zatímco u nás byla hezká, srdečná atmosféra a uklizeno…
No prostě šílený monolog na téma, jak Rusové jsou úžasní a Ukrajinci děsní. A jak se dostávala do varu, začala vyprávět, že za to všechno může Amerika, která Rusy a Ukrajince poštvala proti sobě, a ten úžasný oblouk zakončila slovy: „Vždyť my jsme přece jeden národ! Jsme stejní, to jen ti Američané nás rozdělují!“ Jinak jsem se však s nějakou nenávistí vůči Ukrajincům nesetkávala, spíše s tím, že někdo sveřepě hájil ruské pozice a že za to může Amerika nebo nějaké vyšší zájmy.
Rusové a Ukrajinci si bývali opravdu blízcí, takže spíše řada lidí tam měla nějaké příbuzné nebo přátele a ty vztahy se pokazily, protože jim vyčítali, proč nedemonstrují, oni jim nedokázali vysvětlit, že to není tak lehké… Tak spolu třeba přestali komunikovat, ty vztahy skončily.
V univerzitním prostředí jsi zaznamenala nějaké tlaky na podporu války?
To je celkem bolestné téma, vím, že někteří přátelé mají s různými institucemi problém kvůli svým protirežimním aktivitám. Slyšela jsem o studentech, kteří byli demonstrovat a hrozil jim vyhazov ze studia, a na univerzitě se jim snažili pomoct tak, že jim poradili, ať natočí nějaké video na podporu vojáků… Určitě je na univerzity velký tlak ze strany státu. Jinak stačilo mlčet, ale v tomto konkrétním případě se mělo jednat o nějakou kontraakci, aby je nemuseli potrestat.
Děláme tenhle náš rozhovor 9. května, tak se chci zeptat na oslavy toho svátku. Zažila jsi dokonce přímo v Moskvě oslavy, pokud vím. Jaké to bylo, jak to na tebe působilo?
Ten den je národ opravdu v takovém tranzu. To není žádná propaganda, tak to skutečně je. Jsou to největší a nejdražší oslavy, masové oslavy, opravdu to prožívají. Statisíce lidí se vyvalí do ulic s fotkami svých padlých, všude je monumentální výzdoba a koná se bezpočet různých akcí, přičemž to zasahuje každou instituci. Já jsem měla problém, jelikož jsem zpívala v univerzitním sboru, který měl jinak excelentní úroveň, ale při oslavách 9. května jsme měli zpívat na jedné vzpomínkové akci. V jedné písni bylo například „zlatým perem píšeme Stalinův zákon“. S tím jsem se natolik nedokázala ztotožnit, že jsem se z toho koncertu omluvila. V roce 2015 jsem schválně cestovala na ten den do Moskvy. Totální tranz, lidé se mohli zbláznit, jen aby viděli ty rakety a stíhačky.
Běžní lidé se samozřejmě na Červené náměstí nedostanou, a tak sledují armádní kolonu z domů, z ulic, ze stromů… Visí na všech zábradlích, sloupech, dokonce na mosty se věšeli, jen aby viděli ty zbraně. Děti jsou tím naprosto pohlceny, chodí v těch uniformách, které jsou strašně levné, to opravdu prodávají ten den v každém stánku a stojí to pár korun, proto to všichni mají na sobě, alespoň ty vojenské lodičky. Zahlédla jsem dokonce lidi s transparenty s fotografií Beriji.
Pak začíná ten pochod Nesmrtelný pluk, kdy nesou fotografie padlých příbuzných. Kopírovací centra nabízejí různé slevy na plakáty a ozdoby. Fotografové a grafici lákají na hezkou památeční fotku. V jednom z moskevských parků jsem zažila situaci, že tam na lavičkách seděli staří pánové s bezpočtem odznaků a vyznamenání… Já nedokážu říct, jestli jim bylo 70 nebo 90… Tak tam ti staří pánové v dobré zdravotní kondici seděli a přicházeli k nim spontánně lidé a dávali jim květiny.
Všude se zpívají vojenské písně, alkohol teče proudem, ten týden mezi 1. a 9. květnem se ani nikde moc nepracuje, nazývá se to „květnové svátky“, ve školách bývá nějaký volný program, celý ten týden je už v takové euforii a město se vizuálně naprosto promění, protože najednou jsou všude rudé hvězdy a sovětská symbolika…
A tím, že je to po celém Rusku, v každém městě nebo i vesnici, tak před tím nejde utéct. Ale je to naprosto spontánní, nikdo tam nenutí ty lidi chodit, oni dobrovolně čekají hodiny a hodiny, aby viděli kousek rakety. Někteří lidé mi to vysvětlovali tak, že každý národ má přece nějakou instituci, které věří, a v Rusku je to holt armáda.
Na základě těch rudých hvězd mnozí lidé u nás usuzují, že je to komunistická společnost. Připadala ti tak?
Jenom částečně v rovině symbolů. Jinak absolutně ne, ta společnost je velmi moderní, technologická, konzumní a bezohledně kapitalistická. Svým způsobem i svobodná, právě třeba v podnikání. Je to zajímá výhradně jako mocenské nastavení státu, velmocenský status, který měl Sovětský svaz. Převzali ten kult vítězství a udržování teritoria.
Určitě to nemá nic společného s ekonomikou, marxismem jako ideologií, to nikoho nezajímá. Jestli ale v něčem Sovětský svaz uspěl, tak ve vymazání opravdové lidové kultury. Že zničil veškerou alternativu, a tak se teď lidé vztahují k tomu sovětskému jako k tradičnímu, přestože ruská tradice je úplně jinde.
Dám příklad, měla jsem přednášku na jednom dětském táboře, který byl jakoby pionýrský, v praxi to ale znamenalo jen to, že si uvázali na krk červené šátečky, protože majiteli toho ranče to připadalo zajímavé. Já jsem tam měla prezentaci o slovenské lidové kultuře a na začátek té přednášky jsem se zeptala dětí, jestli znají nějakou ruskou lidovou písničku. To byly děti ve věku deset, dvanáct let. Les ručiček, jednoho chlapečka jsem vybrala a on začal pochodovat a zpívat nějakou vojenskou sovětskou píseň. A ostatní děti totéž. Kaťuša a podobně.
A já jsem si uvědomila, že pro ty nešťastné děti je tohle lidová písnička, protože už jejich prarodiče byli natolik vytržení z té původní kultury ruského venkova, kterou ten režim cílevědomě ničil, že nedají dohromady jedinou folklorní, opravdu lidovou písničku.
Ale tomu režimu přece dnes konvenuje to předbolševické období, carské Rusko.
To ano, oni tu syntézu dělají především mocensky, že to jsou dějiny jednoho velkého Ruska. Dokázali vytvořit kontinuitu velkého státu, jsou hrdí na svoje panovníky, nehledají v tom rozpory. Znám samozřejmě imperiálně smýšlející lidi, kteří jsou monarchisti a nacionalisti a Stalina nikdy nepřijmou, ale to není většina. Většinová společnost je hrdá na Rusko před rokem 1917 stejně jako po roce 1917.
Na Kremlu je dnes carská orlice vedle rudé hvězdy. To je taková syntéza ruských dějin. Politicky je jednoduché udělat synkretismus, říct, že vše mělo své přínosy. Rusové jsou tomu naklonění, protože ta země vždy byla různorodá. Třeba v Tatarstánu je takzvaný Chrám všech náboženství. Je to turistická atrakce, Rusové to navštěvují a připadá jim to skvělé.
Chrám všech náboženství
V Petrohradě nežije tak velká muslimská komunita jako v Moskvě, ale zažila jsi tam nějaké oslavy jejich svátků?
Určitě, vždycky na svátek v Rusku známý jako Kurban-Bajram se to nedá nevidět, protože to muži chodí hromadně do mešit a zahltí ulice a mosty. Mimo svátky se to tak rozplyne ve společnosti.
Co si myslíš, že je dnes dominantní pocit v té společnosti? Vyhrát válku, nebo to nějak přežít?
Dnes bych řekla, že přežít, alespoň v mém okolí. Hlavně ať to skončí, lidé jsou tím unaveni. Někteří si asi mysleli, že „naše armáda to tam rychle vyřídí“ a dnes jsou překvapeni, co se z toho vyklubalo. Mobilizace byla druhý velký šok, spousta lidí se od té doby reálně bojí o muže ve svých rodinách.
Ale taky bych chtěla říct, že v tom svém intelektuálním okolí vidím, že sankcemi jsou bití z velké části lidé, kteří jsou protiváleční a prozápadní. I když jsou třeba kapacity ve svých oborech, tak je museli vyloučit z rad různých mezinárodních časopisů, byť velmi neradi, a podobně.
To zkrátka není moc spravedlivé, když lidé s jiným občanstvím, kteří také můžou sympatizovat s tím režimem a s válkou, nezažívají takové restrikce. Těch lidí trpících za své postoje je hodně, o nichž se západní veřejnost nikdy nedozví. Vím třeba o jednom knězi západní konfese, kterému za jeho postoje zrušili víza a vypověděli ho okamžitě ze země.
V pravoslavných kruzích jsou také stateční lidé a mají to těžké, protože vedení té církve má úplně jiné názory… V některých kostelech se dělají sbírky na pomoc lidem z Donbasu. Viděla jsem třeba i kostel se zetkem na vstupní bráně do areálu, nebo jsem viděla kostel, kde měli při ikoně umístěnou modlitbu za Ukrajinu, ale nebylo v ní ani slovo o Ukrajině, namísto toho tam stála formulace: „Bože, vyžeň zlé jazyky, které napadly svatou Rus“… Takže takhle dopadl můj pokus pomodlit se u té ikony za Ukrajinu.
Nebo v dubnu 2022 jsem navštívila zajímavé místo bitvy u Borodina v Moskevské oblasti. Když jsem se večer vracela příměstským vlakem do Moskvy, sedl si vedle mě pán a modlil se „čotky“, jakousi pravoslavnou verzi růžence, v druhé ruce měl duchovní knihu byzantského světce.
Bylo krátce před Velikonocemi, pán se ve vlaku modlil a mě to nějak dojalo. Navázala jsem s ním rozhovor. Pán byl potěšen mým výletem a první otázka, kterou mi položil, byla nadšená, upřímně formulovaná nabídka: „A navštívila jste už Chrám ozbrojených sil? Je to nádhera, doporučuji! Musíte ho vidět!“ Jeho návrh mě šokoval. Jde o tu monstrózní stavbu armádního chrámu v Kubince u Moskvy, kde byla původně instalována mozaika s vyobrazením současných politických vůdců Ruska.
Také jsem ale zažila pravoslavnou farnost, kde se na velikonoční liturgii četl úryvek z evangelia v ukrajinštině. Velmi mě to překvapilo, bylo to v této době statečné gesto. Opravdu to není pro jinak smýšlející lidi jednoduché.
Katarína Džunková – slovenská poetka, překladatelka, lingvistka. Studovala na FSV UK a FF UK v Praze, doktorandské studium absolvovala na Filologické fakultě Petrohradské státní univerzity a v Institutu lingvistického výzkumu Ruské akademie věd v Petrohradě.
