Mateřská dovolená nebo noční můra

V životě i v mé praxi jsem se setkala s mnoha bezmocnými a unavenými maminkami. Jejich příběhy se mi staly inspirací a návodem, jak lépe porozumět výzvám mateřství.

Tento článek je krátkým zamyšlením a podporou pro všechny mámy, které si někdy v duchu řeknou, že už to nezvládají. Mají pocit, že by se nejraději propadly sto metrů pod zem, protože jim život uniká mezi prsty, zatímco se snaží udržet všechno pohromadě. Často je to kvůli pocitu osamělosti, neustálým očekáváním okolí a nedostatku času se vůbec nadechnout.

Možná jste i vy někdy zažily chvíli, kdy jste si připadaly zbytečné. Kdy vás přepadla vina, protože jste si dovolily chtít chvíli klidu. Kdy jste brečely v koupelně, protože už to prostě nešlo jinak. A právě vám chci říct: Nejste divné. Nejste zlé. Nejste hysterické. Nejste sobecké. Jste jen vyčerpané. A přesto stále dáváte víc, než se dá změřit. Je v pořádku necítit se vždycky silná a je důležité si uvědomit, že i ty nejlepší mámy potřebují podporu a odpočinek.

Tenhle text je malým ujištěním, že v tom nejste samy. Že všechny tyhle pocity neznamenají, že selháváte. Znamenají jen, že jste člověk. A že dáváte tolik, až občas nezbude nic. Ale pořád jste dost. Pořád jste máma. A to, že někdy nemůžete, neznamená, že by vás vaše děti milovaly o něco míň.

Těšíte se. Opravdu se těšíte na miminko, na ten kouzelný okamžik, kdy ho poprvé uvidíte. Sníte o tom, jak se vám rozbuší srdce, jak mu pohladíte vlásky, jak se poprvé nadechne, a vy se stanete mámou. Navždy.

Představujete si, jak se s ním procházíte, hrdě tlačíte kočárek, jak se na vás ostatní usmívají a obdivují tu malou bytost, co vám právě změnila život. A pokud máte vedle sebe muže, který tím celým procesem jde s vámi, drží vás za ruku, chytá vás, když padáte, a hladí vaše rostoucí bříško, pak máte pocit, že jste vyhrála. Že žijete svůj sen.

Ale i v té pohádce se někdy ozve tichý hlásek. Možná právě v noci, když nemůžete spát. Možná ve sprše. Možná uprostřed smíchu. „Zvládnu to?“ „Budu dobrá máma?“ „Změní se tím náš vztah?“

Na jednom rameni sedí anděl, co vás chlácholí. „To dáš. Bude to krásné.“ Na druhém ten známý vnitřní sabotér, co vám šeptá do ucha: „A co když ne? Co když všechno pokazíš?“ Bitvu těch dvou známe. Každá z nás. Ať už vyhrál kdokoli, anděl nebo ten šepot pochybností, jednoho dne ten okamžik stejně přijde. Den D. Den, kdy už nic nebude jako dřív.

Devět měsíců jste nosila pod srdcem něco většího než život. Čekala jste. Doufala. Věřila. Přestála jste ranní nevolnosti, otoky, nekonečné čekání i porod. A pak přichází ten zázrak. Máte ho v náručí. Malý, teplý, křehký. Váš.

Najednou zapomenete na bolest, únavu, strach. Jste v bublině, kde existujete jen vy dva. Všechno, co bylo předtím, se rozplyne. Teď už nejste jen žena. Jste máma.

A i když realita časem přinese nové výzvy, ten první dech vašeho dítěte už zůstane navždy vrytý do vaší duše. Protože přes všechno, co přijde, právě tady začíná smysl. Ne dokonalý. Ale pravdivý. A opravdový.

Zčistajasna přijde pád. Prudký a strmý. Jako by vám někdo vyrazil židli zpod nohou. Kde je ten andílek, zlatíčko, hvězdička, co měl být středem vašeho vesmíru? Někdo ho snad vyměnil v porodnici. Zůstalo jen to křičící, neutišitelné něco, co jen jí, kaká, brečí, spí. A zas dokola. Hystericky. Do zblbnutí.

Vy nespíte. Už dny. Pod očima kruhy jako trakaře. Sprcha? Make-up? Masáž? Sci-fi pro jiné ženy. Chcete se aspoň na chvíli vytrhnout z té smyčky. Vyrazíte ven s kamarádkou, taky čerstvou mámou. Ale ta básní o svém „drobečkovi“, jaké je to zlatíčko. I ten jeho bobeček je prý roztomilý. A vám se zatmí před očima. V duchu ji mažete z kontaktů. Protože vy trpíte. A ona se rozplývá. A v hlavě se vám honí: Čím si to zasloužila? A proč zrovna já ne? Co jsem udělala špatně?

Vrátíte se domů. Místo úlevy přijde pláč. Tichý. Potlačovaný. A pak třeba i hlasitý. Chápete najednou ty mámy, co to nezvládly. Ty zprávy, které vás dřív děsily. Protože i vy už jste zkusila všechno. Krmit. Houpat. Jezdit s kočárem do nekonečna. Plyšáci, písničky, bílý šum. Nic nezabírá. Jen ten řev. Hodiny. Dny.

A vy? Máte chuť zakřičet. Udeřit. Uletět. Prostě jen vypadnout z téhle temné reality.
Ale neuděláte to. Ne proto, že vás to ani nenapadne. Ale protože vás něco drží. Síla. Instinkt. Možná svědomí. Možná výchova. Možná to, že víte, že tohle peklo jednou skončí. Protože skončí. Opravdu. Ale teď? Teď prostě jen dýcháte a držíte se. Zuby nehty.

Možná si při čtení říkáte: „Tak trochu hysterická, ne? Vždyť mateřství je přece krásné…“ Ano, je. Ale někdy je taky temné, tiché a osamělé. Někdy vás to celé převálcuje dřív, než vůbec pochopíte, co se děje.

Pozitivní přístup, klidný hlas, humor, podpora okolí, to vše pomáhá, ale ne vždy je to dostupné. A ne každá z nás to měla kde a od koho pochytit. Pokud jste vyrůstaly v prostředí, kde byla nervozita, napětí nebo strach běžnou součástí dne, pak není divu, že vás může péče o dítě snadno přehltit. Kde byste asi měly brát klid, když jste ho nikdy nezažily?

Tak znovu! Ne, nejste hysterické. Nejste neschopné. Nejste špatné matky. Jste jen unavené, přetížené, přecitlivělé. Možná ztracené, ale pořád tu. Pořád hledající cestu. A jestli se v tom popisu vidíte, už tím se něco mění. Protože všimnout si, že je něco špatně, je první krok ke změně. Ta cesta nebude krátká. Ale stojí za to. Už jen proto, že dítě, které potřebuje klid, lásku a přijetí, potřebuje taky mámu, která je zdravá a neshořela na prach.

A když nevíte, kudy kam, řekněte si o pomoc. Protože v tom nejste samy. Nikdy jste nebyly. A nikdy nemusíte být.