Článek
Samota je zvláštní slovo. Může nás obohacovat i ničit. Může být dobrovolná i vynucená. Záleží na konkrétní situaci, kontextu a vnitřním postoji. Pro ženu, která si právě na chvíli vydechla od dětí, je požehnáním. Pro člověka, kterému někdo odešel, je těžkým břemenem.
Samota může být klidem i prázdnotou. Někdy léčí. Jindy zabíjí. Všechno záleží na tom, odkud přichází, jestli z našeho rozhodnutí, nebo z nechtěného odtržení od někoho, na kom nám velice záleží.
Dnes mluvím o samotě, která tíží. O samotě, která se neptá, jestli jsme připravení. O samotě, která se plíživě proměňuje v osamělost. A právě té je potřeba porozumět, pojmenovat ji a postupně s ní něco udělat.
Osamělost se může probudit kdykoliv během života
Po dnešním rozhovoru s jednou ženou jsem se znovu zastavila u tématu samoty. Paní je v důchodovém věku a hledá psychoterapii, protože se cítí osaměle. Nemá se komu svěřit. Chybí jí někdo, s kým by mohla sdílet starosti i radosti běžného dne.
Je přirozené, že ve vyšším věku mohou být pocity osamělosti častější. Děti dospěly, partneři odcházejí, přibývá ticha. Ale čím dál častěji se s těmito pocity setkávám i u lidí ve středním věku, u mladých dospělých, dokonce i u dětí.
Žijeme ve světě, který je paradoxně neustále „online“, ale stále méně skutečně propojený. Sociální sítě, zprávy, chaty, to vše může vytvářet iluzi spojení, které však nenahrazuje opravdovou blízkost.
A právě tehdy, když máme pocit, že bychom měli být šťastní a měli být ve spojení s ostatními, může být osamělost ještě hlubší.
Sociální sítě mohou ničit sebevědomí i vztahy
Sociální sítě jsou plné osamělých jedinců, avšak tato samota je často skryta za pozitivními příspěvky. Uživatelé prezentují své rozesmáté tváře z dovolených, spokojené a šťastné děti, své úspěchy a drobné radosti. S výjimkou několika jednotlivců, málokdo se odváží veřejně sdílet svá trápení a pocity osamělosti.
Setkávám se s reakcemi typu: „Jé, já jim tak závidím, podívej, jak jsou šťastní.“ Co však víme o tom, co se skrývá za jejich úsměvy? Když poodhrneme roušku tajemství, zjistíme, že každý si nese své bolesti a „kostlivce ve skříni“, které bychom jim ani za mák nezáviděli. Proto, až si příště budete stěžovat, že někdo má krásnější život, šťastnější vztah, hodnější děti či lepší práci, vzpomeňte si, že nic není černobílé, že život je pestrý ve své rozmanitosti a že „není všechno zlato, co se třpytí“.
Samota se neměří počtem osob, které nás obklopují, ale je to pocit, který si nosíme uvnitř sebe. Nezáleží na tom, kolik přátel máme či jak rozsáhlou rodinu si můžeme dovolit, ale na tom, jak blízké a důvěrné vztahy s nimi udržujeme. Již delší dobu ve mně přetrvává myšlenka, že je znepokojivé, pokud postrádáme partnera, děti či přátele; avšak ještě závažnější je situace, kdy tyto vztahy máme, a přesto se cítíme osamělí.
noční déšť, dešťová kapka, mlha, podzimní déšť
Když samota bolí
Samota není trvalým stavem, ale ve své podstatě trvá tak dlouho, jak jí to dovolíme. V případě, že postrádáme přátele, máme možnost se postavit na nohy a vyrazit na nová místa nebo si najít nový koníček. Pokud máme partnera, s nímž se cítíme osamělí, je vhodné s ním otevřeně komunikovat. Jestli nás má skutečně rád, udělá vše pro to, abychom se již necítili osamělí. Když však neprojeví snahu, může být na místě zvážit rozchod.
Pokud v pracovním prostředí nenacházíte podporu a dobrý kolektiv, máte vždy možnost změnit zaměstnání. V případě, že senior zůstává osamělý v důsledku stáří, může navázat kontakt s místní komunitou.
Vždy existuje řešení pro osamělost. Nenechávejte se dlouho zdržovat tam, kde se cítíte osamělí. Odstraňte ze svého života ty, kteří přispívají k vašemu pocitu samoty, jsou si toho vědomi a nečiní žádné kroky k nápravě, nebo vás dokonce v tomto pocitu udržují.
Užijte si samotu do posledního dechu a pak jděte zase vstříc dalšímu životu
Osamělost není slabost. Je to přirozený jev, který se může objevit v každé životní fázi bez ohledu na věk, počet přátel nebo rodinný stav. A čím déle trvá, tím víc se může nenápadně vkrádat do všech oblastí života, ať už do vztahů, do práce nebo do našeho vnímání sebe sama.
Možná ji znáte i vy. Možná o ní raději nemluvíte. Ale právě pojmenování a sdílení je často prvním krokem k úlevě.
Zkuste se dnes na chvíli zastavit a upřímně si odpovědět: Cítím se sám/ sama? Nebo jen potřebuji být chvíli sám/sama se sebou? Rozdíl mezi těmito dvěma stavy je klíčový. A vy ho dokážete rozpoznat.
Pamatujte si, že samota je dočasná. Každý se někdy cítí sám. A někdy je to dokonce žádoucí. Ale tento stav by neměl trvat týdny, měsíce nebo roky. Pokud je toho na vás moc, nebo už nevíte, jak dál, nemusíte v tom zůstávat sami. Pomoc existuje. A začíná třeba právě tím uvědoměním, že už na to nemusíte být sami.
