Článek
Kdo by si nepřál mít práci snů, která ho bude bavit a naplňovat. Někdo vstává s pocitem, že se těší na práci i kolegy. Někdo se už od pondělí nemůžete dočkat pátku. Cítíte se v práci v pohodě a bezpečí nebo vás celý den provází nepříjemné pocity, strach či znechucení? Máte práci snů nebo jí berete jako nutné zlo a zdroj financí? Nebo je dokonce pro vás utrpením?
V dnešní hektické, technické a egoistické společnosti je velmi těžké najít práci, která se stane naším koníčkem. Pro většinu lidí je práce zdrojem příjmu a mají k ní neutrální vztah. Někdo chodí do práce rád, ale kdyby si mohl vybrat, raději by zůstal doma. Pro někoho práce sice není životní vášní nebo posláním, a přesto si nedokáže představit, že by jí neměl. Někdo zase rád pracuje, ale zatím nenašel tu ideální pro sebe. A někdo nad tím vůbec nepřemýšlí. Ale bohužel stále častěji se objevuje situace, kdy se práce stane peklem, ze kterého je někdy jediná možnost odejít. Pokud tedy nechcete, aby vás zničila.
Z pekla do světla
V odborných kruzích se tomu říká syndrom vyhoření. Myslím si, že každý z vás o tom už někdy slyšel a teoreticky si to dokáže představit. Ale kdo to sám na svojí vlastní kůži nezažil, nikdy to nemůže úplně pochopit. Přesto bych se vám ráda pokusila tento jev lidsky přiblížit. A především vás VAROVAT. Syndrom vyhoření totiž většinou přichází pomalu, plíživě a postupně se stupňuje. Pokud ho včas neodhalíte, může se stát, že z tohoto kolotoče pro vás bude velmi těžké vystoupit.
Syndrom vyhoření vzniká jako důsledek dlouhodobého pracovního stresu. Většinou se objevuje u profesí, kteří pracují s lidmi. Nejčastěji to bývají pomáhající profese nebo vrcholoví manažeři a pracovníci ve vedoucích pozicích. Jeho obětí také často bývají úspěšní byznysmeni, kteří si na svá bedra naloží více, než mohou snést.
Obvykle hlásá, že je nejvyšší čas na změnu
Počáteční nadšení z práce vystřídá zklamání až znechucení. Začnete cítit psychické i fyzické vyčerpání a musíte se nutit do plnění úkolů, nebo dokonce do práce vůbec dojít. Přestáváte si rozumět s kolegy. Práce vás přestává uspokojovat a naplňovat. Cítíte úzkost, strach, vyhýbáte se klientům, snižuje se váš výkon i chuť do práce. Samozřejmě každý to prožívá jinak, ale rozhodující jsou devastující následky, které se projeví celkovým vyčerpáním. Váš psychický stav začne ovlivňovat nejen vaší práci, ale i soukromý život.
Z každé těžkosti je cesta ven, ale bohužel někdy se neobejde bez odborné pomoci. Záleží, jak brzy projevy syndromu odhalíte. Nejjednodušší je prevence, aby k tomu vůbec nedošlo. Ta začíná tím, že si pořádně promyslíte, jaká práce je pro vás nejvhodnější, co od ní očekáváte, kolik času jí chcete obětovat. Pečlivě také vybírejte svého zaměstnavatele. Zkoumejte, zda nabízí supervizi, psychologickou podporu, jaké jsou pracovní podmínky, firemní kultura a organizační struktura. To vše vám může napovědět, zda se váš zaměstnavatel zajímá o své zaměstnance a zda vás v případě potřeby podpoří nebo bude vaše volání o pomoc ignorovat.
Nečekejte, až majáček bude bít na poplach
Syndrom se může objevit kdykoli, kdekoli a v jakékoli intenzitě. Někdy jsme však natolik ponoření do své práce, že si ani nevšimneme, že něco takového již hrozí nebo probíhá.
Pokud si všimnete některých z uvedených příznaků, ještě to nemusí znamenat, že jste se stali obětí syndromu vyhoření. Nicméně je třeba se zastavit, pořádně se na vaší situaci podívat s nadhledem nebo se někomu svěřit.
Všímejte si především signálů vašeho těla, které vám napoví, že se něco děje. V počátečních fázích lze poměrně snadno zachránit vás i vaší práci. Je potřeba některé věci přehodnotit, více si říkat o pomoc, odpočívat a nenechat se zahltit prací, konzultovat situaci s kolegy a vedením. Někdy je dobré včas vyhledat odbornou pomoc, například psychoterapii, kouče či supervizi.
V pozdějších fázích syndromu vyhoření, je dobré na čas práci přerušit, pokud to lze, a zhodnotit ji v klidu a s odstupem času. Pokud to není možné nebo vám pauza nepomůže, je na čase vážně uvažovat o ukončení pracovního poměru, který vás tak ničí. Není lehké k tomu dospět, vystoupit ze své komfortní zóny a jít do nejistoty. Ale než byste další týdny, měsíce či roky trpěli v práci a nakonec se sesypali, změna je dobrá a nevyhnutelná.
Někdy pomůže psychoterapeut
Jako psychoterapeut se s tímto syndromem běžně setkávám. Klienti se na mě obrací v různých fázích, ale vždy se jim nakonec podaří z tohoto „vlaku do beznaděje“ vystoupit. Některým stačilo jen začít jinak přistupovat k současné práci a odpočinku, jiní museli v rámci zachování svého duševního zdraví skutečně odejít. V krajním případě musela klientka na několik měsíců úplně přestat pracovat, než se jí obnovila síla a mohla se vrátit do pracovního procesu.
Vždy se nám podařilo nad syndromem zvítězit. Šílený kolotoč pochybností o sobě, vztahu k práci i k životu, se pokaždé podařilo zastavit. Někdo to zvládne sám, někdo s pomocí, ale cesta existuje. Jen se nesmíte bát na ní vstoupit.
