Téma smrti a umírání není tabu

V jednom nejmenovaném filmu zazní věta: „Smrt je teprve začátek“. Ač se to nezdá, v kontextu tématu smrti a umírání je tato věta nanejvýš pravdivá. Pro pozůstalé to smrtí nekončí, ale začíná. Začíná kolotoč zařizování, ale především proces smíření se situací, že zemřel někdo blízký.

Každý se v určité míře ve svém životě minimálně jednou setkal se smrtí. Přesto nás pokaždé znovu zaskočí nepřipravené a s velkou bolestí. Dokonce i v případech, kdy ji očekáváme, stejně vstáváme s tím, že ještě nejsme připraveni, musíme si toho tolik říct, nejme schopni zvládnout tu bolest, dnes ještě ne.

Je to náročné období pro každého, ale snadněji ho zvládají osoby, které se mohly na smrt alespoň částečně připravit, měly možnost se rozloučit nebo dořešit některé věci z minulosti. Snadněji se s ní vyrovnávají také lidé, kteří předtím byli schopni o smrti a umírání hovořit.

Téma umírání a smrti je pro většinu lidí stále tabu. Něco o čem se nemluví, abychom něco nepřivolali. Nebo je to jen natolik citlivé až bolestivé téma, že ho raději vytěsníme. Ale strach ze smrti tam stejně někde je. Dokud s ní nejsme smíření, někde v hloubi podvědomí tam ten strach prostě je. O smrti většinou hovoříme teprve tehdy, když už je někdo vážně nemocný a smrt se blíží. Někdy ani to ne.

Na nemoci, stáří a umírání není nejhorší samotný stav, ale když o tom s vámi nikdo nemluví, všichni se takovému rozhovoru vyhýbají a vy s tím zůstanete úplně sami.

Pracovala jsem v domově pro seniory, kde byla smrt běžnou součástí života. Nedokážete si představit, jak byli někteří obyvatelé vděční, že s nimi někdo hovořil o umírání, o bolesti a strachu ze smrti. Někdy dokonce na smrt čekali jako na vysvobození. Rodina s nimi o tom nehovořila, oni je tím nechtěli zatěžovat a pochopitelně se s něčím ani svěřovat nechtěli. Maminka nechtěla říkat své dceři, že se na smrt těší, „až se zase setká se svým manželem.“ Jiná klientka vyprávěla, jak za války přežila jen díky tomu, že ležela pod mrtvým tělem a předstírala svoji vlastní smrt. To jsou věci, se kterými se úplně nechcete svým blízkým svěřovat.

Někdy nezávislá osoba pomůže více, než blízká. Přesto je nezbytně důležité ukázat svým milovaným, že s námi o smrti hovořit mohou. Je dobré vědět, že to s někým sdílet chtějí a potřebují. Musí i vědět, že se na ně nebudete zlobit, pokud o tom s vámi nebudou chtít mluvit. Můžete jim ale dát najevo, že jste tam pro ně nebo jim pomůžete sehnat někoho nezávislého, kdo s nimi bude hovořit za vás. Může jít o pečovatelku, která k vám dochází, psychoterapeuta, duchovního nebo klidně i dobrovolníka.

Mluvit o smrti může být velmi náročné, obzvlášť pokud s vámi o tom nikdo nikdy nemluvil a ve vaší rodině to bylo tabu. Základním pravidlem je nebát se používat slova umírání a smrt. Žádné jiné slovo to nemůže plně nahradit. Než ale začnete o smrti hovořit, předně vytvořte bezpečné a příjemné místo, kde nebudete rušeni a kde se vy oba budete cítit dobře.

Před samotným rozhovorem zaručeně musíte být připraveni na příval emocí - smutek, pláč, ale třeba i zlost nebo radost a vděčnost, že je s ním někdo ochotný hovořit.

Všechny tyto emoce plně respektujte a hlavně dejte dostatek prostoru je zpracovat. Ideální je s tou osobou a jeho emocí jen být, sedět a čekat, až dotyčný začne sám hovořit. Podle situace a míry vašeho vztahu a blízkosti ho můžete vzít za ruku, obejmout nebo prostě jen sedět a čekat na jeho reakci. Rozhodně nespěchejte, nenaléhejte a respektujte jeho přání. Záleží jen na něm, zda s vámi o smrti bude chtít hovořit.

Určitě vám běží v hlavě, jak ten rozhovor začít. Na to bohužel neexistuje univerzální rada, protože každý je jiný a i reakce budou jiné. Mohu dát pouze pár tipů, jak rozhovor začít. Vy si z nich pak můžete vybrat nebo zvolit i svůj vlastní způsob. Každopádně se do ničeho nemusíte nutit.

Můžete si připravit nějakou úvodní větu, ale pak nechte rozhovor volně plynout. Při rozhovoru o smrti záleží na tom, o koho se jedná. Pokud tato osoba již umírá, můžete rozhovor začít třeba tím, jak se cítí, jestli ji něco trápí, zda se bojí smrti, potřebuje s někým něco dořešit, jak by zhodnotila svůj život a co by ráda ještě stihla.

Hovoříte-li s někým, kdo sice neumírá, ale máte pocit, že by o smrti rád hovořil a nemá s kým, můžete použít některou z těchto otázek: „Kdyby ti zbýval měsíc života, co všechno bys ještě chtěl stihnout?“, „Co si myslíš, že se děje po smrti?“, „Kdyby bylo možné znát přesné datum smrti, chtěl bys ho znát?“, „Proč se lidi tolik bojí smrti?“, „Dovedl bys za něco položit svůj život?“, „Jak by vypadal svět, kdyby nikdo neumíral?“, „Kdyby vynalezli lék proti umírání, chtěl bys žít věčně?“ nebo „Přemýšlel jsi někdy nad tím, proč lidi umírají?“. Možná vás teď napadnou další otázky, které jste si během života pokládali. Možná právě tyto pro vás budou nejvhodnější.

Když zvládnete mluvit s lidmi, kteří jsou už ve fázi umírání, bude pro vás snadnější mluvit s kýmkoli. Zejména děti potřebují, abychom jim předávali informace vhodně k jejich věku tak, aby téma smrti přestalo být tabu. Rozhovory s dětmi jsou důležité pro jejich vývoj i celkově pro změnu přístupu k tématu smrti ve společnosti. Kde jinde začít než sami u sebe a pak u těch nejmenších.

Je to snazší, než si myslíte. Děti jsou zvídavé a sami se dříve či později zeptají. Rozhodně se vyhněte odpovědím typu „na to jsi ještě malý“, „na to máš čas“ nebo dokonce lhaní, že mravenec, kterého zašlápl zase ožije. Opět není univerzální manuál, ale obecně platí, že čím dříve začnete, tím lépe. Vhodná příležitost se určitě naskytne, ani nebudete vědět jak. Je dobré si ale odpovědi alespoň trochu promyslet.

Nikdy nezapomenu, jak přede mnou jeden asi šestiletý chlapec plakal, že nechce nikdy zemřít a nechce ani, aby umřel někdo jiný. Tehdy jsem si plně uvědomila, jak je důležité o smrti hovořit. Nejprve jsem byla úplně zaskočená a nevěděla, co říct. Nějak jsem to zvládla. Musela jsem, ale dnes už vím, že je lepší být připraven.

Osvědčilo se mi nic nezatajovat a mluvit o smrti tak, jak je dítě schopno pochopit. A především je velmi důležité, aby o tomto tématu mělo ponětí dříve, než se setká se smrtí někoho blízkého. Samozřejmě někdy to není možné, ale pokud ano, neváhejte to udělat. A hlavně dávkujte informace po částech a přiměřeně věku.

Doufám, že jsem vám téma alespoň trochu přiblížila, abyste měli představu, jak o smrti hovořit. Hlavně věřím, že jsem vám dodala trochu odvahy. Nespěchejte na sebe, nechte to vstřebat a časem uvidíte, zda jste připraveni.

Můžete i vy sami přemýšlet o své konečnosti a začít žít život tak, jako by každý den byl váš poslední. Máte s někým něco nedořešené? Vyřešte to. Chcete někomu říci, že ho máte rádi? Řekněte to. Chtěli jste něco vyzkoušet nebo zažít a nedostali jste se k tomu? Udělejte to. Přestali jste s někým komunikovat a mrzí vás to? Obnovte kontakt.

Nečekejte na zítřek, pozítří, za týden nebo dokonce za rok. Neodkládejte to a udělejte to hned, protože co když žádný zítřek, pozítří, týden nebo za rok nebude. Co když tady zítra vy nebo někdo druhý nebude? Už nikdy nebudete mít šanci, využijte ji, dokud je čas. A hlavně si života užívejte, protože zítra už tady být nemusíte.