Článek
Byl klasický úřední den. Zadáte si na terminálu, co přesně potřebujete vyřídit, a čekáte s ostatními ve frontě. Za chvíli se na tabuli přímo nad vámi objeví vaše číslo, otevíráte první dveře a vstupujete do kanceláře, kde je cítit směs velmi silných parfémů. Předkládáte svou starou občanku, když chvíli po vás vstoupí do stejné místnosti manželský pár. Maminka si hrdě na hrudi nese své malé miminko, které slastně spinká. Jelikož si toho všimnete, zahřeje vás to u srdce. Vedle vás se navíc ještě vyhotovují cestovní pasy.
Oba rodiče jednohlasně sdělí úřednici, která sedí na své rozviklané židli za počítačem, že chtějí pas pro své miminko. Ta se na ně podívá skrz brýle vážným pohledem a odpoví, že miminko musí mít otevřené oči při focení, jinak je celá akce neplatná. Na to se maminka rozhodne dítě za každou cenu vzbudit, protože v čekárně, ze které přišli, je už tak dost lidí a vzduch, že by se dal krájet. Následuje silný pláč, protože se to tomu malému evidentně nelíbí.
Mezitím, co sedíte ve vedlejší kabince, kde se neustále jiné úřednici seká počítač a místo pár minut tam strávíte skoro půlku svého života. Několikrát vás poprosí, abyste si otevřeli dveře a ještě počkali nějakou dobu, kdy se snaží zprovoznit nejen počítač, ale také už daný fotoaparát. Mezitím se s otráveným pohledem otočíte a sledujete rodiče, kteří jsou také stále ve druhé kabince a mají otevřené dveře. Je slyšet každé jejich slovo.
Vzápětí uvidíte rozčileného tatínka, který začne nemotorně dítěti prudkými pohyby narovnávat hlavičku poté, co celý rozčilený vyšel z kabinky. Jedna úřednice, která do té doby v klidu seděla za stolem a něco si neustále psala, se otočila a vyrazila na něj se slovy:
„To myslíte vážně?! Vždyť tomu dítěti můžete ublížit! Kvůli jedné pitomé dovolené? Vážně vám to za to stojí? Vždyť jste sám před chvílí tvrdil, že vaše žena bude končit šestinedělí!“
Napětí v místnosti by se dalo krájet. Druhá kolegyně se ji snaží marně uklidnit. Ona však zrychleně dýchá a ještě začíná rudnout v obličeji. Tatínek je na pokraji výbuchu a nadechuje se. Následně mezi nimi proběhne ostrá výměna slov, ale krátce poté se do toho vloží maminka. Vychází ven, v očích má zděšení, ale snaží se to celé zastavit. A právě ta klidnější úřednice se k ní nakloní a opatrně řekne:
„Nemohli byste tu cestu ještě trochu odložit?“
Když se všichni uklidní, z obou rodičů nakonec vypadne, že chtějí stejně letět až na konci daného roku, zatímco nový teprve začal. V místnosti zavládne zvláštní ticho. Úřednice, která je k ní stále nakloněná, navíc ještě dodá, že pokud paní má skutečně končit šestinedělí, měla by hlavně být opatrná i sama na sebe, protože musí nabrat síly. Žena kývne hlavou na souhlas. Když si to malé vezme zpátky na hruď, miminko začne znovu usínat. Tatínek se nakonec omluví druhé úřednici, ale ona po chvíli stejně vystřelí jak šíp z místnosti, kdy zabouchne dveře s takovou silou, že se rozletí volně položené papíry na stole.
Nakonec i vy konečně odcházíte domů, protože se počítač rozhodl spolupracovat a celá akce se zdařila, přestože lidé v čekárně, kam vcházíte se na vás dívají, že evidentně nemáte nic jiného na práci než je zdržovat.
