Od dětství k obezitě: Jak emocionální frustrace ovlivňuje naše vztahy k jídlu

Tento problém je skutečně hluboký a souvisí s vývojem jednotlivce už od jeho nejranějších fází života. Když se podíváme na obézní jedince, můžeme zjistit, že kořeny jejich problému sahají až do dětství, kdy se formují základní vzorce chování, které ovlivňují jejich vztah k jídlu a k sobě samým. Od narození si dítě neustále žádá o naplnění svých potřeb, ať už prostřednictvím pláče, žvatlání nebo gestikulace.

Komunikační proces je v první fázi života klíčový pro vytváření vzorců důvěry a pocitu bezpečí. Ale jak píšeš, nežijeme v ideálním světě a matky nebo pečovatelé nejsou vždy dokonalí. Když dítěti není dostatečně rozuměno nebo jeho potřeby nejsou správně naplňovány, může se vyvinout frustrace, která se přenáší do pozdějšího života.

Pokud se onen cyklus frustrace opakuje, dítě si může přestat věřit a přestane si uvědomovat, co skutečně potřebuje. To může vést k vytvoření copingových mechanismů, jako je potlačování emocí nebo právě emoční jedení, které se v dospělosti přenese do vztahu k jídlu. Tento vzorec se stává součástí jeho života, dokud nedojde k tzv. korektivnímu zážitku, tedy zkušenosti, kdy někdo jiný jedince citlivě podpoří a pomůže mu opět otevřít se svým skutečným potřebám.

Pozitivní zážitek může být klíčový pro změnu chování a pro dosažení zdravějšího vztahu k sobě i k jídlu. Pokud se člověku dostane správné podpory a pochopení v dospělosti, může se naučit rozpoznávat své potřeby a vyrovnávat se se stresem a emocemi zdravějším způsobem. Takový korektivní zážitek mu umožní vystoupit z negativního vzorce chování a otevřít nový prostor pro osobní růst a zlepšení kvality života.

Pokud dítě opakovaně čelí odmítnutí ze strany matky nebo jiné osoby, která o něj pečuje, může se postupně naučit potlačovat svou přirozenou potřebu blízkosti a mazlení. Důvody, proč matka dítě odmítá: únava, potřeba věnovat se mladším sourozencům, deprese apod., mohou vést k tomu, že dítě začne cítit strach z dalšího odmítnutí. Postupně se naučí, že musí zvládat své potřeby samo, protože kontakt s matkou, který by měl být přirozený a uspokojivý, je opakovaně ignorován.

Daný proces může vést k tomu, že dítě v dospělosti přestane pociťovat potřebu blízkosti a intimity, což může ovlivnit jeho vztahy a schopnost navazovat hluboké emocionální spojení. Bez zkušenosti s autentickou blízkostí v průběhu dospívání je pravděpodobné, že jedinec bude cítit „prázdno“ a podvědomě hledat způsob, jak tuto potřebu nahradit, například prostřednictvím přejídání.

Taková osoba může v dospělosti vyjadřovat přesvědčení, že si vystačí sama, a může mít potíže v navazování intimních vztahů. I když si podvědomě přeje blízkost a lásku, je pro ni těžké vyjádřit tuto potřebu a může se vyhýbat nebo se nesprávně chovat k milované osobě. Může to zahrnovat například přehnanou úzkostnou péči nebo žárlivost.

Bez vědomí o těchto vzorcích chování je pro ni těžké změnit kvalitu svého života a vztahů. Často se může ocitnout v osamělosti, která ji může vést k depresím a vnitřnímu hladu po blízkosti, který se může nezdravě kompenzovat například přejídáním.

Podobně, když dítě v dětství nedostává relevantní pozornost a místo pochvaly je zahlcováno kritikou, začne pociťovat frustraci a naučí se negativnímu vztahu k sobě samému. Takové dítě se přestane prosit o pozornost, protože si začne myslet, že ji nezaslouží. Tento vzorec se může přenést do dospělosti, kde se projevuje nízkým sebevědomím a nadměrnou kritičností vůči sobě i ostatním.

Takový člověk může v dospělosti vytvářet nepřátelskou atmosféru, která mu ztěžuje kontakt s lidmi, i když o něj ve skutečnosti usiluje. V soukromí se pak může snažit kompenzovat své vnitřní frustrace jídlem, aniž by si plně uvědomoval, proč to dělá.

Pokud si tento člověk neuvědomí, jaké vzorce chování v sobě nese, a neprožije pozitivní korektivní zážitky, může tento negativní cyklus pokračovat. Až do té doby, dokud se neotevře novým způsobům, jak si říkat o pozornost a uznání, které jsou pro něj i jeho okolí zdravé a akceptovatelné, může zůstat ve své vnitřní pasti. To vyžaduje pomoc empatických osob a nové zkušenosti, které mu umožní změnit své chování a vztah k sobě samému.

Každá duševní bolest může za určitých okolností vést k „zajídání“ (nevědomé kompenzaci) problému, což později může přispět k rozvoji obezity. To platí zejména v případě, kdy duševní bolest pramení z odmítání vlastního těla. Když se člověk stává vůči svému tělu kritický nebo zcela ignoruje jeho potřeby, dochází k narušení sebevnímání. Tento proces je častý u osob, které zažily zneužívání.

Zneužívání může zahrnovat porušování intimity, nevhodné doteky pečující osoby, sexuální zneužívání nebo fyzické týrání. I méně závažné, ale opakující se negativní poznámky o postavě v citlivém období dospívání mohou vést k vážnému narušení sebevnímání. Z tohoto důvodu se dítě nebo dospívající často začne odpojovat od vnímání svého těla, aby zmírnilo psychickou bolest spojenou s těmito zážitky.

Avšak čím více potlačujeme určité potřeby, tím větší protitlak se v nás vytváří. Tento protitlak se může projevovat jako těžko definovatelná touha, která se nazývá orální hlad. Orální hlad není to samé jako běžný fyziologický hlad, protože je řízen psychickými faktory. Tento stav se projevuje jako automatické a nekontrolované přejídání.

Získávání na váze pak podvědomě slouží jako ochranný mechanismus proti nepříjemným emocím nebo fyzickému kontaktu. Když se člověk přejídá, snaží se tím eliminovat vnímání bolesti a emocí. Obezita se tedy může stát jedním z mechanismů přizpůsobení se na trauma a přežití.

Potlačování potřeb může mít mnoho podob, psychických i fyziologických. Každý člověk potřebuje jistý pocit bezpečí, lásky a přijetí, a také možnost tvořit nebo pracovat. Mnozí však dokážou potlačit nejen psychické, ale i fyziologické potřeby. Například ignorujeme signály našeho těla, jako je únava, stres, nemoc nebo hlad. Místo odpočinku se přepracováváme, místo toho, abychom si odpočinuli doma při nemoci, čekáme, až nás zasáhne závažnější problém.

Je důležité si uvědomit, že s každou potřebou, kterou se naučíme ignorovat, roste naše schopnost tuto potřebu potlačit. Tento proces může být často podvědomý, kdy nevíme, jak si o uspokojení potřeb říct, nebo jak si je sami dopřát. Opakované neuspokojování potřeb vede k frustraci, kterou si každý kompenzuje jiným způsobem.

Pro některé osoby se frustrace stává vnitřním orálním hladem, který se postupem času může stát příčinou obezity. Obezita tak bývá považována za psychosomatické onemocnění, tedy nemoc spojenou s psychickými faktory. Pokud obézní člověk dokáže přiznat příčiny své nadváhy, má možnost podívat se na situaci z jiného pohledu a začít pracovat na lepším vztahu k sobě samému. Tímto způsobem se mu následně může i snadněji zhubnout a dlouhodobě si váhový úbytek udržet.

https://www.stobklub.cz/clanek/obezita-onemocneni-z-psychickych-pricin/