Článek
Monte Carlo je půvabné středomořské město v monackém knížectví. Luxusní hotely, jachty, rezidence slavných lidí z celého světa, kasina a vzdušné promenády. Je také proslavené svou Velkou cenou Monaka Formule 1 a automobilovými závody vůbec. Ve své obsahové kategorii 1300 cm3 tam naše země má i skvělé vítězství na Rallye Monte Carlo v lednu 1977. Se Škodou 130 RS se o to zasloužil tandem Zapadlo, Motal. Toto město je vůbec hodně motoristické a lze se domnívat, že tam jezdí po ulicích snad nejvíc značek automobilů Porsche na celém světě. A ve všech barvách karosérií. Což je ale ještě zajímavější, že tato luxusní a drahá auta tam řídí hlavně ženy. Pánové asi tráví svůj čas v kancelářích svých podniků, případně relaxují v klubech či na jachtách. A krásné ženy v poršácích se prohánějí po celých čtvrtích a uličkách, nakupují a…venčí své čtyřnohé miláčky. No jo, ale kde? V tom kamenem a betonem nadupaném prostoru města moc parkové zeleně nenajdete. Takže se klidně stane, že u chodníku, kde se člověk kochá krásným výhledem a přímořským vánkem, zastaví nejnovější červené Porsche, z něj hbitě vyskočí krásná panička v krátké sukýnce a luxusních kozačkách, otevře zadní dveře, z nichž vyběhne pes ve velikosti telete, který zanechá na chodníku hromadu jak od krávy. Ještě to šikovně rozkutá zadními běhy na všechny strany a v pohodě zaleze zpět do auta. A ta načančaná hvězda odfrčí, jako by se nic nestalo. Nedovedu si představit smrad v tom krásném autě. To by asi česká dáma neudělala. Pak si ještě všimnete po této příhodě něčeho, co jste předtím moc při procházce Carlem nevnímali. Že to město je všude pokálené, kam se podíváte.
A jak je to u nás? Nemám přesné statistické údaje, ale domnívám se, že posledních třicet let patříme k zemím, kde je největší počet chovatelů psů. Vidíme je všude, v malých obcích, ve městech, v přírodě, u koupališť a rybníků. I tam, kde majitelé nemají s nimi povolený vstup. Přestože mám zvířata rád a sám jsem kdysi měl na chalupě krásného německého ovčáka, zcela nechápu dva mladé lidi v jednopokojovém panelákovém bytě, kteří chovají dva velké psy. Často je po ránu vidím na cyklostezce u řeky Moravy, jak je venčí. Samozřejmě bez pytlíků na exkrementy. Takových mladých lidí je na sídlištích mnoho. Móda, nebo si místo dětí pořizují psy? Nejlíp je poznat, jak to myslí psíčkaři s čistotou svého okolí, když napadne v zimě sníh. Stačí si projít kilometr cesty, a nejen na krajích města, ale v ulicích, parcích poznáme pořádkumilovnost místních chovatelů. Za rok to mohou být tuny. V takový čas je ale vidíme a můžeme se jim vyhnout. Mimo zimu musíme dávat velký pozor při vstupu na jakýkoliv travnatý prostor. A nedejž pánbůh lehnout si bez kontroly místa, kde spočine naše tělo. I skotačivé a bezstarostné děti si hlídejme, aby nám na botách nepřinesly domů „voňavý“ pozdrav, který pak musíme vysledovat všude, kde se naši potomci vyskytovali. Tedy v autě, na chodbě, v předsíni bytu nebo domu. A pak vše pečlivě vydrhnout kartáčem v kýblu. Ten puch dokáže být neskutečný. Co tedy k takovým nezodpovědným lidem, kteří po svém psu neuklízí, dodat? Jsou to jednoduše řečeno čuňata. Mohu seriózně dodat, že především senioři jsou k udržování pořádku po svých psech nejlépe vychovaní. Tito starší lidé, zvláště osamělí jedinci žijí společně se svým psem či kočkou, protože je berou jako společníky, s nimiž tráví veškerý čas. Jsou velmi ke svému okolí ohleduplní a sáčky mají téměř vždy se sebou. Muži jsou trochu větší lajdáci, ale pořád vedou nad mladými lidmi. Nejhorší sortou je mládež, a to především dívky v pubertálním věku. Taková typická hvězda s díravými kalhotami a holými rameny vyběhne ze vchodu paneláku s mobilem v ruce a nedá si práci projít se se svým miláčkem o pár stovek metrů dál za město, kde by na poli mohla klidně exkrementy zanechat. Telefonuje a je jí šumafuk, kde pes svůj pozdrav zanechá. Upozorníte ji a přinejlepším jen zmizí zpět domů, aniž by to uklidila. V nejhorším případě vám ještě dodá, co je vám po tom, a před odchodem vás ještě vyfakuje prostředníčkem. A copak na ty roční tuny nevábného odpadu říkají například městští policajti? Jejich kontroly jsou velmi vlažné. Moc je v parcích a v typických venčících městských prostorách nevidíme. S úsměvem jsem si vzpomněl na průpovídku jednoho svérázného valašského staříka, který prohlásil: Pes má mět psí život, a ne lidský! Hlavně ty mladé roby blbnú. Místo aby se učily vařit, šit a starat se o děcka, tož se olizujú s těma svýma čoklama a ještě to posílajú jako fotky stejně hlúpým kamoškám v těch mobilech! Jako moja vnučka. Kam svět ide! Nu, mladí lidé by asi konstatovali, aby se ten „starý dement“ vrátil do hrobu. Ale přesto na jeho slovech něco je. Příliš rozšířený fenomén všelijakých chovatelů psů v Česku přináší i svá negativa. A jak je vidět, mají s tím problém i v Monte Carlu. Kdysi mi sdělil jeden přítel: Ta moje baba mě buzeruje, když si někde pohodím ponožky nebo tričko a ten její psí milenec prdí u telky, smrdí jak tchoř, a nic! Jednou jsme měli doma takovou trochu nóbl návštěvu a náš pejsek zase vykouzlil u pohovky puch, že jsme málem omdleli. Manželka se usmála, pohladila ho a zašvitořila něžně: Náš Aronek si trochu ufouknul! I ty jeden nezbedo! Od té doby k nám ta návštěva nepřišla. No, chudák Česko, chudák Monte Carlo. Tož tak, přátelé.
