Článek
Pokusme se tedy trochu zamyslet, jak si stojíme s českým nacionalismem. Nejprve začneme tím regionálním hašteřením mezi Prahou, Brnem a Ostravou. Jsou to v podstatě jen směšné půtky, výplody troubů, bohužel častěji na moravské straně, což mne moc netěší. Česká strana se chová blazeovaně a někdy si oprávněně utahuje ze zapšklého a ublíženeckého Brna. I my, Moravané, si musíme uvědomit, že všechna hlavní města po celém světě mají svá privilegia oproti zbylým městům. Vyšší platy, lepší zboží, více kulturních akcí atd. Stejně jako na Slovensku si občané z východních částí republiky stěžují na vysokou úroveň Bratislavy a blízkého okolí, i my máme své krásné, ale kritizované hlavní město. Někdy je však vztah Čechů k Moravanům trochu za hranou a moc se mi nelíbí. Něco jiného, když je to řečeno z legrace, jako mi kdysi spisovatel Petr Šabach (Občanský průkaz, autor knihy Hovno hoří, předlohy Pelíšků) na literárním setkání u nás na Moravě řekl u piva: Hele, jak to, že tady všichni nechodíte s výšivkami na zadku, netancujete, a kde máte klobásky a slivovičku, co? On si ten pacholek myslel, že nám tady klobásy rostou na stromě a slivovice teče v potoce! A já jsem mu odvětil: Ty seš ale pražskej vůl! Oba jsme se pak tomu zasmáli. Nemohu se ale zbavit dojmu, že jsme si my Moravané k takovému nelichotivému příměru pomohli sami, díky častému a hloupému nacionalistickému myšlení. Také příštipkařením v kultuře, v nakladatelských a edičních činnostech, v nichž nad Brnem a Ostravou vede Praha. Před léty jsem se bavil s jedním literárním kritikem, co si myslí o literárním a vůbec kulturním děním v Brně. A ten vůl se mně zcela bezelstně zeptal: A tam nějaké umělecké dění existuje? No, dovolil si moc, už ho neznám. Jenže my si taky od pražské kavárny necháme hodně úsměšků naložit. Za úlohu vesničánka vděčíme taky hloupým klišé ve filmech, kde například v Básnících od režiséra Kleina vystupuje jediný student medicíny z Moravy, který by studium snad nepřežil bez svého kyjovského kroje. Tedy podobná blbost, jako by Jihočech na studiích musel mít se sebou dudy. Smál by se tomu někdo? Točí se trapné filmy a seriály z moravského prostředí, jako jsou Bobule, Vinaři a jiné, v nichž se pražští herci snaží mluvit místním dialektem, což zní kolikrát jak opravdový jazykový paskvil. I negativní narážky na pilota z Moravy ve filmu Tmavomodrý svět našim vzájemným regionálním vztahům moc neprospěly. Mladý Svěrák by se měl poučit, že nejlepší čeští letci v RAF pocházeli právě z Moravy. Ale i tak v tom nějaký výrazný nacionalismus necítím, jen hloupost určitých lidí.
Něco jiného je vzájemný vztah Čechů a Slováků. Co se týče starých nenávistí mezi našimi národy, tak po rozdělení Československa svárů logicky ubylo. Slováci dříve za první republiky vyčítali tatíčkovi Masarykovi, že k nim poslal české žandáry a úředníky místo kvalitní federácie. A Češi nemohli směrem na východ zapomenout Hlinkův stát. Musel jsem se usmát, když si před časem Slováci stěžovali, že tam, kde si K.H. Mácha uplivnul, stojí jeho pomník a velcí synové slovenského národa vyšli na ocet. (Viz tehdejší literární týždeník) Dnes se doba změnila. Oba národy se v pohodě navštěvují a těch pár hlupců především na slovenské straně, co si stále hrají na patrioty a urážejí české turisty, nebudeme brát vážně. Takže se domnívám, že pravý nacionalismus u nás v Česku moc nekvete. Několik blbců, co se jej snaží vytáhnou na světlo v hospodách či fotbalových stadionech, se vždy najde, ale ve většině společnosti nemá místo. I zlá odnož nacionalismu, což je xenofobie, je inteligentnímu českému člověku cizí. V poslední době se sice setkáváme s nenávistí k ukrajinským uprchlíkům, ale zase jsou to stejní lidé jako ti, co pocházejí z nacionalistické líhně. Jejich názory končí ve stoupě, v podstatě tam, kam patří. Všichni bychom se měli cítit jako Češi a Evropané a být na to hrdí. Zvlášť nyní, když je tolik hrůzy ve světě. Všude na veřejnosti ignorovat kecy nacionalistických idiotů, kdekoliv se vyskytnou. I učitelé ve školách by měli více hovořit se svými žáky o nacionalismu, rasismu, xenofobii, aby především mladí lidé nepodléhali špatným vzorům nejen v různých komunitách, ale bohužel mnohokrát i doma. Nejsme nacionalisti.
