Článek
Máme za sebou několik desetiletí, během nichž jsme žili v představě, že svět je více méně poklidný a předvídatelný. Byl to omyl. Neklidu a nepříjemných, ba nebezpečných překvapení se po celý čas odehrávalo docela dost. Jen tady u nás bylo celkem klidno a zdálo se, že díky našim spojencům si starosti dělat nemusíme. Abychom se nenudili, nějaké další starosti jsme dovedně rozvinuli sami. Nejzajímavější z nich je podle mne rozvíjení představy, že jsme chudá země, v níž většina lidí žije v bídě. Přitom obchodní centra jsou plná lidí, kteří nakupují a další obchodní centra se stavějí. Jistěže někteří lidé mají hluboko do kapsy, ale tvrdit, že u nás vládne obecný materiální nedostatek, má k pravdě daleko. (Popravdě, stojí za to si porovnat velkost talířů, z nichž jíme, s těmi po babičce. Talíře se zvětšily, protože jíme větší porce. Že by to byl důsledek chudoby?)
Zmíněný klid byl jenom zdánlivý. Postačí si připomenout události v bývalé Jugoslávii nebo třeba covid. Svět je, vždycky byl a také vždy bude komplikované, nepřehledné místo, které se řídí vlastními pravidly a na nás lidi zrovna ohled nebere. Žít ve světě je nebezpečné a riskantní. Když nežijete, nic neriskujete, ale žít jinde než ve světě nelze a nežít není právě lákavá volba. Pravda, někdy nám doba přijde více bouřlivá a více nebezpečná než jindy. Pak se můžeme cítit zaskočeni a hledáme, jak si s nastalou situací poradit. V jiné takové bouřlivé době, po Bílé hoře na počátku třicetileté války, se s něčím podobným potýkal tehdy ještě mladý Jan Amos Komenský. Svět, v němž žil, se měnil, pro něj určitě k horšímu. Bylo mu zřejmé, že bude muset zemi opustit a odejít do ciziny. Zároveň hledal jak a kde by v onom pro něj nepříznivém světě mohl najít nějakou oporu. Své úvahy sepsal v knize Labyrint světa a ráj srdce.
Jak zmiňuje Vladimír Čermák (Bělohorský podvod. Praha: Naše vojsko, 2020) ve své analýze zmíněného Komenského díla, je až překvapující, že v knize zcela schází reflexe aktuálního dění v tehdejší společnosti. Přitom je jisté, že o tak pro další osudy země i jeho samého významných událostech, jako byly Bílá hora, útěk zimního krále a počínající rekatolizace, věděl a nejspíše o nich přemýšlel. Čermák tuto skutečnost chápe tak, že byť Labyrint postrádá faktografickou část, lze jej číst jako svědectví o změnách v dané době v zemi probíhajících i o tom, co z nich zejména pro Komenského vyplývalo. Doba byla těžká a budoucnost se nezdála nabízet naději na zlepšení. Budoucnost, jak se ukázalo, byla třicetiletá válka, která rozvrátila celou Evropu. Komenský při psaní Labyrintu zvažoval vnitřní emigraci, tj. uchýlení se do svého nitra, o němž psal jako o ráji srdce.
Komenský se v Labyrintu vyjadřoval pomocí alegorií, což byl způsob tehdejšímu myšlení blízký. Pro nás je to neobvyklé a leckdy i obtížně pochopitelné. My bychom se dnes jistě zabývali událostmi, zmiňovali bychom konkrétní osoby a jejich činy, a právě v nich bychom se snažili nalézt vysvětlení toho, co se s námi a kolem nás děje. Hluboce věřící lidé na začátku novověku hledali vysvětlení jinde, nezřídka mimo tento každodenní svět. Dnes jsme přesvědčeni, že světu a dění v něm rozumíme lépe a důkladněji než naši předkové před několika sty lety. Přesto nás mohou, a stává se to, dění a události zaskočit. Nejspíše nejsou naše schopnosti chápat dění a události ve světě tak skvělé, jak bychom si rádi namluvili. Přes všechny nové poznatky zůstává pro nás svět labyrintem, nad nímž můžeme žasnout a který nás může mnohdy také děsit. A právě když nás svět děsí, může být uchýlení se do vlastního nitra tím, co může alespoň na čas pomoci. Ostatně, mnozí z nás starších právě to uplatňovali v časech vlády komunistů, kdy se budoucnost nejevila nadějně a nechtěli jsme se podvolit alespoň uvnitř, byť projevit to navenek bylo riskantní.
Obrátit se dovnitř, do svého srdce či mysli, mám může pomoci uchránit se před nebezpečími, která nás ohrožují. Také nám to může pomoci najít v sobě sílu, odhodlání, vytrvalost. Když to člověk dělá v čase, kdy bloudí v labyrintu světa a cítí se ohrožen, je to jedna věc. Jiná věc je, když něco takového za nás dělá někdo jiný. Pak jde o to, kdo a proč to dělá a co tím sleduje. To je složitější situace, možností je tu víc. Jedné z nich se Antoine de Saint-Exupéry věnoval v knize nazvané Citadela (Praha: Vyšehrad, 2002). Je to poněkud zvláštní kniha, spíše mi připadá jako rozsáhlá báseň v próze. Hlavním hrdinou je vypravěč, který podle všeho probírá různé případy, kdy většinou jeho otec, někdy on sám, pomohl svým poddaným k nalezení sebe sama. Klíčový termín, který de Saint-Exupéry v této souvislosti užívá, je „za co se člověk směňuje“.
Pokud jsem citovaného autora pochopil správně, člověku prospívá, když se směňuje za něco vyššího. Za citadelu, za říši, za ideu významnější a trvalejší než on sám. Pokud tak nečiní, upadá. Exupéry uvádí příklady, kdy podle něj lidé žijící v nadbytku, kdy je netíží nedostatek a oni o nic vyššího neusilují, se zaplétají do malicherných sporů a navzájem si škodí. Možná právě z toho, nikoli tedy z bídy a nedostatku, vyplývají problémy dnešních mladých lidí i touhy (možná těch starších) po autoritách uplatňujících rychlá či násilná řešení. To zřejmě dobré není, ale ony dvě další možnosti, tedy uchýlení se do vlastního nitra či směňování se za vyšší ideje, také nevedou jistě a jednoznačně k žádoucímu výsledku. Uchýlit se do sebe, do svého nitra, může jednomu pomoci, ale také jej může zavést na scestí. Totéž platí o „směňování se“ za cosi vyššího.
V poslední době se dostalo do módy, nejen u nás, mluvit o patriotismu. Láska k vlasti je jistě pěkná věc, ale nenávist k jiným, k těm, co nejsou „vlastní“, právě pěkně nevoní. V první polovině minulého století se Japonsko pustilo do budování říše pod zdánlivě protikoloniálním heslem „Asie Asijcům“. Oni tím ovšem mysleli Asie Japoncům a jak to skončilo je známo. Náboženská víra může dosti pomoci, avšak nejenže v minulosti vedla k válkám, honům a na čarodějnice a pronásledování nevěřících, i dnes někdy vede k terorismu. Nechci a nebudu doporučovat, co by si měli lidé pro sebe zvolit, je to otázka pro každého jednotlivce zvlášť. Doporučil bych, aby si to každý důkladně rozmyslel. Nesprávná volba může mít velmi zlé následky. Například se objevují mezi lidmi i politiky nápady, že by bylo dobré postavit společnost na jiných základech, než je demokracie. To už se zkoušelo a vždy to vedlo k nějaké formě fašismu (např. také bolševismu). To je něco, oč bychom sotva stáli.
