Článek
Řecký filozof Platon patřil k těm filozofům, kteří jsou přesvědčení, že svět je jiný, než jak jej vnímáme a prožíváme díky svým poznávacím schopnostem. Svůj názor vysvětloval pomocí přirovnání. Podle něj je to tak, jako bychom byli v jeskyni a ze skutečného světa vnímali jen stíny a odlesky, odrážející se na její stěně. Moje zážitky z doby, kdy jsem působil ve Vojenských stavbách byly spíše takové stíny a odlesky než skutečný ruský svět. Ten by byl děsivý a ohrožující, ne pouze podivný. Přesto stojí za to si ony minulé časy připomínat, zejména protože je mnoho činitelů, kteří se snaží naši paměť zmást a vést nás na scestí.
To, co zde popíši, je svědectví o až neuvěřitelném lajdáctví a nedbalosti, které umožnilo mnoha mladým inženýrům, kteří na generálním ředitelství pracovali, soustavně se flákat. Vím, že u řady pamětníků mohu narazit. Ne všude se mohli zaměstnanci v komunistických časech bezostyšně flákat. Leckteří pracovali tvrdě, někteří měli nepříjemného šéfa, který jim seděl za krkem a dusil je. Situace, kterou zde popíši, je v rozporu se zásadami zdravého a účinného managementu. Avšak existovala a pro mě je jediným vysvětlením takové flagrantní neschopnosti vedení analogie s jiným případem. Na začátku devadesátých let minulého století se na mně obrátila známá, která v jistém podniku zastávala nižší manažerskou pozici. Vyložila mi, že má dvě podřízené, které si dělají, co chtějí. Úkoly neplní, a tak ji vlastně nutí, aby jejich práci dělala za ně. Zeptal jsem se jí, proč je nepropustí. Na to mi řekla: „To nejde, to bych už nebyla manažerka“.
Na generálním ředitelství práce začínala před sedmou. Už si nepamatuji, zda to bylo v 6:30 nebo 6:45. V 9:00 byl čas na svačinu. Kantýna bývala plná. Oblíbený chod byl osmažený plátek sekané, sázené vejce, lžíce čalamády a krajíc chleba. Občas jsem si na svačinu do kantýny zašel, mnozí ji však navštěvovali pravidelně. Ne všichni se po svačině vraceli ke své práci. Poblíž sídla firmy byl biograf, kde se pravidelně promítalo od 10:00. Takže se některým kolegům zdálo příhodné po svačině zajít do kina. Po skončení promítání se již blížil čas oběda. Po návratu dotyční zašli na oběd do závodní jídelny a pak už se nějak srovnali s časem, který zbýval do konce pracovní doby. Ten dopolední program jsem si s pravidelnými návštěvníky kantýny a kina prošel za všechna ta léta v onom podniku strávená jen jednou. Nepřišlo mi to nijak přínosné. Zvláštní bylo, že to zřejmě nikomu ve vedení nevadilo. Snad proto, že za socialismu nebylo nijak zvlášť důležité, jak lidé pracují. Hlavně, že byli zaměstnaní a když byli v práci, bylo jasné kam si pro ně přijít.
