Článek
Ruská společnost je jiná, liší se od toho, na co jsme zvyklí u nás. Rusové tomu, nač jsou zvyklí, říkají russkij mir, tedy v překladu ruský svět. V časech, kdy nám Sověti (tedy Rusové) vládli, jsme něco z toho ruského světa zažívali. Nejsilnější zážitky tohoto druhu se v mých vzpomínkách pojí s dobou, kdy jsem pracoval na generálním ředitelství Vojenských staveb. Ve Vojenských stavbách jsem byl zaměstnán jako psycholog a jako takový jsem byl zařazen do kádrově-personálního útvaru. Větší část vedoucích pracovníků na generálním ředitelství byli důstojníci Československé lidové armády a všichni vedoucí pracovníci byli bez výjimky členové KSČ. Bylo to v sedmdesátých letech minulého století, kdy např. pražský dopravní podnik běžně používal k posuzování řidičů psychologické testy. Ve Vojenských stavbách bylo něco takového stále ještě podezřelé a trvalo mi notný čas, než jsem se prosadil a mohl dělat svoji práci tak, jak jsem sám považoval za správné. Kvůli tomu však zde své vzpomínky z té doby neuvádím. To, co podle mne bylo významným vlivem ruského světa, se kterým jsem se v tomto zaměstnání potkal, byly především dvě věci. Zaprvé patos odvážných a odhodlaných komunistů, jaký dnes poznáváme v projevech dnes již ne komunistických, ale krajně nacionalistických ruských propagandistů. Zadruhé pak (mohli bychom říci étos) vydatných oslav narozenin a svátků zaměstnanců.
Karl Marx vycházel z Hegelovy filozofie, kterou sice přetvořil, ale ve své koncepci zachoval víru ve vývoj. U Hegela se vyvíjel Duch, u Marxe pak společnost. Proces vývoje byl nadán nadlidskou silou směřující k předem určenému cíli v důsledku střetávání protikladů. Komunisté se považovali za nástroj tohoto dění, a tedy za osudově určené k vítězství. To vedlo k jejich přesvědčení, že vše, co konají, je správné, protože je to v souladu s cestou, kterou se ubírají dějiny. Věřili, že překážky, které se na této cestě vyskytnou, musí být bez váhání a s rozhodností odstraněny. K překážkám patřili také lidé s nějakým (ne nutně kdovíjak vysokým) vzděláním, kteří přemýšleli a snažili se ověřovat to, co se jim k věření předkládalo. Na přesvědčení komunisty, že on sám s jistotou ví, jak se věci mají a ten, kdo má opačný názor by měl být odstraněn z cesty, jsem narazil ne protože bych netušil, co jsou komunisté zač, ale protože jsem v daném případě byl poněkud méně opatrný. Jak vypovím, měl jsem v tomto případě štěstí, a nakonec se mi to vyplatilo.
Jedna z věcí, které jsem v době svého působení ve Vojenských stavbách vykonal, bylo založení psychologické poradny na učňovském učilišti podniku. Učně psychologická poradna nezajímala, ale chodili za mnou mistři odborného výcviku, kteří byli rádi, že je někdo ochoten se zabývat problémy, se kterými se ve své práci setkávají. Jednoho dne se na mně obrátil mistr odborného výcviku a vyprávěl mi o podivném chování jednoho z učňů. Na detaily si již po těch letech nevzpomínám, ale to, co popisoval, připomínalo chování člověka pod vlivem nějaké drogy. Tehdy se mezi učňovskou mládeží šířilo čichání toluenu, což je značně nezdravá věc. Dotyčnému mistrovi jsem řekl, že v případě toho učně jde nejspíš o čichání toluenu a že by na něj měl dávat pozor. Pro něj to nejspíš bylo něco nového, co jej vyděsilo. Jak se ukázalo, neprodleně napsal rodičům onoho učně, že jejich syn je narkoman a že je nezbytné, aby přijeli do Prahy a s chlapcem to vyřešili. Vůbec jej nenapadlo, aby se mnou tento postup konzultoval.
Učňovi rodiče přijeli hned další den po obdržení dopisu. Co se dělo na učňovské učilišti nevím. Můj ředitel mně zavolal a v jeho kanceláři jsem se setkal s velmi rozčilenými rodiči. Ti se do mě hned pustili, zdůrazňovali, že oba jsou členy strany a považují za obrovský prohřešek, když nestraník a člověk, podezřelý už jen tím, že je ověšen akademickými tituly, očerňuje chlapce z dělnické komunistické rodiny. Nechal jsem si vynadat a odešel jsem. Přišlo mi zbytečné pokoušet se cokoli vysvětlovat. Situace byla pro mě nepříjemná a vlastně i nebezpečná. V té době, v sedmdesátých letech minulého století, nebyly záležitosti tak vyhrocené jako v padesátých letech. Tehdy bych byl mohl dopadnout opravdu špatně. I tak se však mohlo stát, že v důsledku stížnosti učňových rodičů bude zpochybněna moje odborná kompetence, případně moje další uplatnění v podniku. Pravda je, že jsem měl záležitost s oním mistrem podrobněji probrat a vysvětlit mu, aby napřed podezření ověřil, než bychom přistoupili k dalším krokům.
Měl jsem tenkrát štěstí. Horší už to bylo s tím učněm. V pátek měli učni praxi na stavbě. Když se jim podařilo zmizet ještě před koncem pracovní doby, prodloužili si o pár hodin víkend. Na konci téhož týdne, kdy jsem to schytal od jeho rodičů, dotyčný učeň ze stavby zmizel. Domů k rodičům ale nedorazil. V sobotu večer jej zadržela veřejná bezpečnost v Trenčíně. Nepamatoval si, jak se jmenuje, ani jak se tam dostal. Pro mě to mělo nečekaný důsledek. Místo průšvihu moje pozice v podniku výrazně posílila. Začali se na mně obracet i jiní odborní ředitelé než jen ten, kterému jsem byl podřízen. Bylo to trochu nezasloužené kvůli tomu, co jsem výše zmínil. Na druhé straně, vzhledem k tomu, jak se věci udály, kdybych byl s mistrem odborného výcviku dojednal opatrnější postup a kdyby se o tom vědělo, bylo by možné mi vyčíst, že jsem nekonal dostatečně důrazně. Takže, vzato kolem a kolem, o zvýšení mé prestiže v podniku se vlastně zasloužil ten mistr.
Všeobecně je známo, že v Rusku se hodně pije. Ve Vojenských stavbách byl v této věci skutečně Sovětský svaz náš vzor. V budově, kde sídlilo generální ředitelství podniku, bylo též ředitelství závodu Praha. Soudružky kádrovačky měly perfektní přehled o tom, kdy má kdo na obou ředitelstvích narozeniny či svátek. A tak se chodilo přát a přání se zapíjela. Obvykle se začínalo v sedm ráno vodkou nebo gruzínským koňakem a pokračovalo se nejméně do oběda. Zvláštní a obzvláště důkladné oslavy se konaly navíc o MDŽ a Dni stavbařů. V těchto dvou slavných dnech bylo veškeré pití zdarma, podle všeho to hradily odbory.
Po čase, byť jsem se ve Vojenských stavbách měl dobře, můj tehdejší plat byl nejméně o třetinu vyšší, než kdybych pracoval jako klinický psycholog ve zdravotnictví, jsem dostal nabídku práce v dosti kvalitním výzkumném ústavu. Plat tam byl sice o něco nižší, ale pracovat ve výzkumu bylo to, co jsem si přál. Změnil jsem zaměstnavatele a v novém místě jsem byl spokojen. Na rozdíl od předchozího zaměstnání, nové pracoviště bylo výrazně suché, což mi nevadilo, jen jsem si povšiml jakýchsi zvláštních pocitů, které se občas projevovaly v mém organismu. Oč šlo jsem zjistil, když opět nastal MDŽ.
Naše oddělení bylo mimo hlavní umístění ústavu, byli jsme o pár ulic dál v prostorách jiné instituce. Takže ti hlavní gratulanti k rovnoprávnému postavení žen v socialistické společnosti, tedy předseda stranické organizace a předseda odborové organizace, jak se to tehdy prezentovalo, k nám dorazili poněkud později a již dosti ovíněni. Vedoucí našeho oddělení pokynula sekretářce, ta vyjmula z ledničky již načatou láhev maďarského vína a nalila víno do skleniček. V tu chvíli jsem pocítil to, co specialisté na závislosti označují jako bažení. Došlo mi, že ony zvláštní pocity byly prostě odvykací příznaky. Naštěstí bylo moje nové pracoviště skutečně tak suché, jak jen bylo možno. Nepamatuji si a snad jsem si ani nevšiml, jak a kolik ostatní z toho nalitého vína vypili. Jen mi přišel první doušek na jazyk, byl s bažením konec. Bylo to příšerné. Později jsem se zeptal naší sekretářky, jak dlouho byla ta otevřená láhev v ledničce. „Od kdy?“, řekla, „No přece od minulého MDŽ.“ Ve Vojenských stavbách jsem měl velmi dobrou pozici. Kdybych vstoupil do strany, což jsem ovšem nezamýšlel, měl jsem asi slušnou šanci dotáhnout to na personálního ředitele. Avšak změna zaměstnavatele v mém případě znamenala záchranu pro moje játra.
